Mládí princezny Alžběty II.: Když osud zaklepal na královské dveře

Její jméno je synonymem stability, tradice a neochvějné služby. Královna Alžběta II. strávila na trůnu neuvěřitelných sedmdesát let, ale cesta, která ji dovedla k tak mimořádnému osudu, nebyla vůbec předurčena od jejího narození. Mládí princezny Alžběty Alexandry Mary bylo nečekanou ságou plnou zvratů, válečného hrdinství a úzkostlivé přípravy na roli, o které nikdo původně ani nesnil.

Narodila se 21. dubna 1926 v londýnském domě svých prarodičů z matčiny strany, nedaleko náměstí Berkeley Square. Malá Alžběta, láskyplně přezdívaná „Lilibet“ pro svou neschopnost vyslovit v dětství své jméno, byla prvním dítětem prince Alberta, vévody z Yorku (pozdějšího krále Jiřího VI.), a vévodkyně Elizabeth. V té době byla třetí v linii následnictví, a nikdo – včetně jejích rodičů – neočekával, že by někdy usedla na trůn. Většina tehdejších předpokladů směřovala k tomu, že se stane prostě jen další menší princeznou, která si bude užívat relativně normálního aristokratického života.

Její dětství bylo šťastné a soukromé, trávené převážně v královské rezidenci v Londýně a na venkovském sídle Royal Lodge ve Windsoru. V roce 1930 se jí narodila sestra Margaret, a obě dívky byly vzdělávány doma soukromými učiteli, především guvernantkou Marion Crawfordovou, zvanou „Crawfie“. Alžběta byla vždy vážnější a zodpovědnější z obou sester, s pečlivou a svědomitou povahou. Milovala koně a psy, zejména své corgi, a projevovala bystrý zájem o historii, ústavní právo, ekonomii a francouzštinu, kterou ovládala plynně. Její výchova byla zaměřena na praktické dovednosti i akademické znalosti, ale především na silný smysl pro povinnost a disciplínu, které jí vštípili její rodiče.

Zásadní a traumatický zlom v Alžbětině životě nastal v roce 1936. Její strýc, král Edward VIII., vládl pouhých 326 dní, než se rozhodl abdikovat kvůli své lásce k dvakrát rozvedené Američance Wallis Simpsonové. Tato událost otřásla celou britskou monarchií a znamenala nečekané, takřka osudové, vynesení jejího otce, stydlivého a koktavého prince Alberta, na trůn jako krále Jiřího VI.

Desetiletá Lilibet si v jednom okamžiku uvědomila, že se její život radikálně změní. Podle biografa Roberta Lacyho, když se jí Margaret zeptala, co to znamená, že je táta král, Alžběta prý odpověděla: „To znamená, že budu královnou.“ A Margaret se zeptala: „To znamená, že budu princeznou?“ Alžběta odpověděla: „Ne, to znamená, že už princeznou nebudeš.“ Ačkoli tato historka může být přikrášlená, dokonale vystihuje okamžik, kdy si Alžběta uvědomila tíhu své budoucí role. Od té chvíle se její vzdělávání zintenzivnilo a zaměřilo se výhradně na přípravu pro roli panovnice.

Alžbětiny teenageři probíhaly ve stínu druhé světové války, což ji formovalo jako málokterého budoucího panovníka. Rodina se rozhodla zůstat v Británii, i přes nebezpečí bombardování, čímž si král a královna získali sympatie národa. Alžběta se poprvé významně obrátila k veřejnosti v roce 1940, ve svých 14 letech, kdy ve svém prvním rozhlasovém projevu promluvila k dětem evakuovaným z domovů, aby jim dodala odvahu a naději.

Nejvýraznější zkouškou a zároveň projevem jejího odhodlání byla její služba v Pomocné územní službě (Auxiliary Territorial Service – ATS) v roce 1945. Princezna Lilibet, oblékla uniformu, získala čestnou hodnost nadporučíka a prošla výcvikem mechanika a řidiče. Učila se řídit nákladní vozy, měnit pneumatiky a opravovat motory. Bylo to zcela bezprecedentní pro budoucí královnu a ukázalo to její silný charakter a připravenost sdílet osud s obyčejnými lidmi. Byla to „princezna mechanik“ a tato zkušenost ji hluboce ovlivnila, dala jí praktické dovednosti a pochopení pro život mimo palác.

Po válce se Velká Británie potýkala s následky konfliktu, a královská rodina hrála klíčovou roli v obnově morálky. Alžběta se stále více zapojovala do veřejných povinností, reprezentovala monarchii na akcích a zahajovala lodě. V tomto období se prohloubil její vztah s princem Philipem z Řecka a Dánska, jejím vzdáleným bratrancem. Jejich známost začala již v dětství, ale rozkvetla v hlubokou lásku, navzdory počátečním obavám některých dvořanů kvůli Philipově „cizímu“ původu a nevelkému majetku.

Jejich sňatek v listopadu 1947 ve Westminsterském opatství byl v poválečné Británii vnímán jako záblesk naděje a radosti. Byl to „barevný závan v asketickém poválečném světě.“ Mladý pár si užíval relativně normálního života, když Philip sloužil u námořnictva na Maltě a narodili se jim první dvě děti, princ Charles (1948) a princezna Anne (1950). Toto období klidu však nemělo trvat věčně.

Zdraví krále Jiřího VI. se rapidně zhoršovalo. Bylo to právě během oficiální cesty do Keni v únoru 1952, kdy princeznu Alžbětu zastihla zpráva o otcově smrti. Ve věku pouhých 25 let se stala královnou Alžbětou II. Její mládí tak náhle skončilo a začala nová, monumentální kapitola, která navždy změnila dějiny Spojeného království. Její formativní léta, plná neočekávaných zvratů, válečných zkušeností a pevných hodnot, ji dokonale připravila na výzvy, které ji na trůnu čekaly.

Při tvorbě článku o mládí královny Alžběty II. jsem čerpal z veřejně dostupných a ověřených historických a biografických zdrojů. Spoléhal jsem na oficiální biografie, historické studie britské královské rodiny a dokumentární pořady. Informace jsem ověřoval i v renomovaných médiích, encyklopediích a archivech, abych přesně zprostředkoval klíčové události jejího mládí.