Článek
„To nejde! Až do konce musíme usilovat o tu nejlepší možnou kvalitu lidského bytí“, říká MUDr. Petr Herle, dvorní lékař v Sue Ryder.
Pane doktore, co Vás přivedlo ke studiu medicíny?
Já jsem původně medicínu vůbec studovat nechtěl. Zajímala mě biologie a zoologie. Mám rád botaniku – to je můj koníček, ve kterém se vzdělávám celý život. Jenže tehdy na biologii brali velmi málo studentů a já jsem zjistil, že větší pravděpodobnost je dostat se na medicínu, která má k biologii poměrně blízko. Proto jsem se přihlásil na medicínu a dodnes toho nelituji.
Jak začala Vaše spolupráce se Sue Ryder?
Když v roce 1998 vznikal Sue Ryder, oslovila mě vedoucí zdravotních a sociálních služeb s nabídkou ordinace praktického lékaře, která vznikala přímo v areálu Michelského dvora. Já jsem ale měl svoji zavedenou ordinaci kousek odsud, proto jsem doporučil paní doktorku Vokřálovou, která nabídku přijala. A s tou jsme se potom vzájemně zastupovali - v ordinaci i v Sue Ryder. Takže jsem přicházel do kontaktu s klienty i s vedením Sue Ryder od jeho začátku.
V roce 2016 jsem předal činnost své ordinace kolegyni, což mi otevřelo dveře k pravidelné spolupráci se Sue Ryder. Chodím sem pravidelně 1× týdně na čtvrteční vizity. A když je třeba, přicházím i jindy.
Takže více než práce se seniory Vás sem přitáhla blízkost Sue Ryder?
Já jsem tu práci přijmout nemusel, ale zajímala mě. Mám rád medicínu, mám rád svou práci a rád řeším náročné problémy. Senioři komplikovaní jsou. Navíc mi přijde naprosto normální, že když mě někde potřebují, tak jim pomohu.
V Sue Ryder jste členem multidisciplinárního týmu, že?
Ano, jsem. Právě tady, v multidisciplinárním týmu, vzniká důležitý celostní pohled na život seniorů, kteří žijí v Sue Ryder. Je průsečíkem přání a představ samotného klienta, pohledu mě jako lékaře, zdravotních sestřiček, psychologa, kaplana, pečovatelů i sociálních pracovníků. Zároveň další péči, případnou hospitalizaci, představu o konci života nebo potřeby v oblasti sociální péče konzultujeme s rodinou klienta.
Vašimi hlavními parťáky v péči jsou zdravotní sestřičky Sue Ryder?
Přesně tak.
Můžou Vám zavolat, kdykoliv si neví rady?
Ano. Máme domluvu, že mě mohou volat kdykoliv, pokud nespím. Výhodou je, že já klienty velmi dobře znám a zároveň znám sestřičky, takže vím, co od koho můžu čekat. Kdo je jak zkušený, komu můžu svěřit určitou péči. Poznám, s čím si poradí sami, aby nemuseli volat třeba pohotovost v nemocnici. To všechno řešíme společně, často i o víkendu. Mně to ale nevadí. Jsem už v důchodu.
Mohu se zeptat, kolik Vám je let? Já jsem myslela kolem 60 let.
Teď mi bylo 72 let. Asi trochu matu tělem a obličejem. Máme ten obličej asi v rodině.
Není pro Vás složité být stále tak blízko seniorům v Sue Ryder?
… a koukat na to, co mě čeká? (smích….)
Vůbec ne. Vždy jsem si říkal, že pro rozvoj znalostí a zkušeností lékaře je práce v takovém zařízení, jako je Sue Ryder, neocenitelná. To, co vidíte tady, uvidíte málokde.
V jakém smyslu je tato zkušenost cenná?
Uvedu Vám příklad. Nastoupí nový klient a Vy zjistíte, že má diagnostikováno několik chronických nemocí. Říká se tomu polymorbidita. Ten člověk si stěžuje na spoustu zdravotních obtíží a bere řadu léků. A Vy začínáte pátrat, zda je příčinou zdravotního problému samotná nemoc nebo zda se jedná o důsledek lékové interakce – 2 léky se mohou vzájemně nesnášet, eliminovat své účinky atd. Proto musím hodnotit zdravotní stav klienta komplexně a někdy to je úplná detektivní práce. A to je ohromně zajímavé!
Druhá velmi důležitá věc je komplexní ošetřovatelský sociální přístup - práce se smyslem života, práce s rodinami klientů, otázky konce života. To se v Sue Ryder řeší hodně, ale na úrovni nemocnic spíš výjimečně. A to se mi tady také líbí.
Doprovázíte seniory během jejich života v Sue Ryder i na jeho konci. Tam často přichází na řadu paliativní přístup. Jak klient vstupuje do paliativní péče?
Opět se jedná o komplexní pohled na klienta. Klíčová je zde komunikace a důvěra. Já mám na situaci názor a pohled jako lékař. Pak jsou tady pečovatelé, kteří tráví s klientem nejvíc času a podávají informace, které se zpracovávají. Zdravotní sestry dokážou nejlépe posoudit zdravotní vývoj klienta - jak se zhoršuje nebo nezhoršuje a konzultují se mnou, co se dá ještě dělat a co už se dělat nedá.
Celý proces řídí Věra Vodičková, koordinátorka paliativní péče, která komunikuje s rodinami o paliativním přístupu a dalším vývoji. A pak jsou tu vstupy dalších členů týmu – psycholožky, kaplana či sociálních pracovnic.
Tímto způsobem pracuje multidisciplinární tým a já si myslím, že v Sue Ryder funguje v plném souladu. Jeden respektuje názor druhého, a když vidíme, že už medicína v podstatě ničeho nedosáhne, klademe si otázku, zda přišel čas začít přemýšlet o paliativní péči.
Může rodina nebo sám klient odmítnout doporučení ke změně léčebné péče v péči paliativní?
Obvykle se to nestává. Jak jsem řekl – klient vstupuje do paliativní péče na základě doporučení multidisciplinárního týmu a na základě mého rozhovoru s klientem a poté s jeho příbuznými. Většinou dojdeme ke shodě.
Může se ale stát, že si myslíme, že klient už je v takovém stavu, že by měl být převeden do paliativní péče. Citlivě se zeptáme na jeho názor a on řekne: „Podívejte se, ještě ne. Já bych ještě chtěl, abyste mě léčili, když se něco zhorší. Ještě chci jít do nemocnice. Chtěl bych ještě resuscitovat.“ Nebo příbuzní klienta řeknou: „Maminka byla při mojí poslední návštěvě dobrá a já si to ještě nemyslím.“
Toto naprosto respektujeme a vysvětlíme klientovi i rodině všechny problémy, které jsou s jejich očekáváním i další léčbou spojené, nastíníme, co pro klienta můžeme udělat. Většinou ale dříve či později dojde klient sám, případně jeho rodina, ke stejnému rozhodnutí.
Paliativní péče život člověka, který trpí nevyléčitelným onemocněním, nezkracuje, ale ani ho neprodlužuje za každou cenu. Jak se tato péče liší od té „nepaliativní“?
Paliativní péče necílí k uzdravení klienta. Nejvíc se o ní mluví v souvislosti s nádory. Může se například stát, že přestane působit onkologická léčba. A pak už nezbývá nic - veškeré možnosti medicíny byly vyčerpány.
To ale neznamená, že by takový člověk měl zemřít bez pomoci. Nastupuje paliativní medicína a my tlumíme nepříjemné příznaky tohoto onemocnění, což ovšem nevede k potlačení choroby samotné - v tomto případě nádoru.
Co nejčastěji řešíte? Bolest?
Bolest, poruchy vědomí, zmatenost, kašel, dušnost… To všechno jsou příznaky, které se musí minimalizovat a pomoci klientům, i když je už nemůžeme vyléčit. Naštěstí dnes medicína nabízí obrovské možnosti a tyto příznaky dokážeme zmírnit nebo odstranit úplně.
Řešíte i psychické stavy?
Řeším například problémy klientů se spánkem. Co se týče psychiky, mám samozřejmě nějakou základní erudici v tomto tématu, ale nemám takové možnosti v předepisování některých psychiatrických léků.
Praktický lékař nemůže předepsat úplně všechny léky?
Úplně všechny psychiatrické léky ne. Jsou například určité typy antidepresiv, která předepsat nemohu. V Sue Ryder ale působí také paní doktorka Tereza Škrabalová a to je skvělá psychiatrička.
Myslím, že tohle se vedení Sue Ryder ohromně povedlo, dát dohromady tým odborníků, který skvěle a s důvěrou spolupracuje a pečuje o klienty.
Ještě se vrátím k tomu rozhodnutí o vstupu do paliativní péče. Kdo je za něj zodpovědný?
Zodpovědnost tady nesu já, protože jen doktor může rozhodnout, jestli se bude nebo nebude resuscitovat. Jestli se klient bude nebo nebude v případě zhoršení zdravotního stavu převážet do nemocnice.
Předpokládám, že toto rozhodnutí existuje v písemné podobě.
Ano, toto rozhodnutí je vždy zapsáno v dokumentaci klienta. V této části mé práce vlastně tak trochu nahrazuji mobilní tým Cesty domů, se kterým Sue Ryder spolupracuje. Ten sice přijede kdykoliv je třeba, ale já znám je a oni znají mě a vzájemně si důvěřujeme. Oni ví, že když tu jsem, mohou se věnovat dalším klientům, kterých mají sami mnoho.
Díky tomu jsme v posledních 6 letech měli ve sdílené péči s Cestou domů jen 2 klienty. Zbytek klientů jsme na té poslední cestě doprovodili s kolegy v Sue Ryder sami.
Předpokládám, že se musíte v paliativní péči neustále vzdělávat?
Již v roce 2000 jsem v IPVZ (Institut pro vzdělávání zdravotnických pracovníků) organizoval kurz paliativní medicíny, protože už tehdy bylo jasné, že praktičtí lékaři potřebují rozšířit znalosti v této oblasti. Pak jsem se tímto tématem dále zabýval, když jsem navrhoval náplně kurzů. Tam se také rozhodlo, že kurz paliativní medicíny musí mít každý praktický lékař, který jde k atestaci v oboru všeobecný praktický lékař. Poznal jsem odborníky, kteří v této oblasti působili a přednášeli, včetně MUDr. Marie Svatošové, vůdčí osobnosti českého hospicového hnutí.
Proto byl nástup do Sue Ryder v podstatě logickým pokračováním toho, co už jsem znal a na co jsem byl připravený. Samozřejmě se občas ještě dnes stane, že tým Sue Ryder zavolá paliativní tým Cesty domů, který přijede. Jsou to ale většinou případy, když jsem hůř dostupný nebo jsem na dovolené. Nebo když je velmi komplikovaný případ a je potřeba další názor na léčbu, kterou jsem doporučil.
Pane doktore, co Vám ta léta práce v Sue Ryder přinesla?
Uspokojení. Člověk má pocit, že pracuje pro dobrou věc. To mě velmi naplňuje.
Je Vám líto, když nějaký klient zemře?
Někteří klienti tu žijí dlouhou dobu. K některým z nich člověk určitý vztah naváže a pak je mu líto, když zemřou. Měl jsem tu pár svých oblíbenců…
Já sem ale chodím 1× týdně, někdy víckrát. Telefonuji s nimi, ale nevidím klienty tak často jako sestry nebo pečovatelé. Ti jsou s nimi v podstatně těsnějším kontaktu než já a pro ně je to těžší. Oni jsou svědky zhoršování zdravotního stavu, vidí, že už pro toho člověka nemůžou mnoho udělat, a zároveň vědí, jak je ten člověk třeba milý…
Ale všichni chápeme, že každý život má svůj konec. Je nám líto, že klienti Sue Ryder odcházejí. Ale mě i celý tým Sue Ryder hřeje vědomí, že jsme pro toho klienta udělali maximum.
Co je podle Vás nejlepší medicína na dlouhý kvalitní život?
Celý život se zabývám tím, co mi život prodlouží. Podle mě je nejdůležitější pozitivní myšlení - vidět budoucnost s nadějí a optimismem. To máme všichni v hlavě a to se dědí. Pak se dědí také vztah k pohybu. Pohyb život prodlužuje, takže když jdete v 65 letech do důchodu, nemůžete si obout bačkory, sednout si k televizi a čekat, co přijde.
Takže to jsou podle mě dvě nejdůležitější věci - pohyb a dobrá nálada. Ta dobrá nálada ze všeho nejvíc, možná ještě víc než ten pohyb, prodlužuje život. Ale optimismus se dědí.
Vy si myslíte, že se dobrá nálada dědí?
Myslím, že vztah k okolí ano. Jestli je člověk usměvavý nebo průběžně naštvaný. Jestli Vám na otázku „Jak se máš?“ odpoví pravidelně „Blbě!“ Když se zeptáte mě, tak já Vám řeknu: „Já se mám teď v důchodu tak báječně, že líp jsem se nikdy v životě neměl.“
Úplně poslední otázka - co byste popřál systému péče o seniory v ČR?
To je jednoduchá odpověď – aby bylo víc lůžek a personálu, kteří o ně pečují. Jsem přesvědčen o tom, že celý systém péče o seniory v naší zemi je silně poddimenzovaný. Dnešní mladí lidé chtějí chodit do práce co nejdéle a nemají čas se starat o seniory. Nicméně služby, které jsou poskytovány ambulantně, například v domácí péči, nejsou schopné zajistit tak komplexní péči, kterou vyžadují senioři s potřebou dohledu 24 hodin denně. Proto je třeba víc lůžek.
Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se vešlo víc pokojů do Sue Ryder. Ten je v péči o seniory vzorem pro všechny.
Text a foto: Radka Kulhánková
