Článek
Některé věci ze světa našeho dětství působí na dnešní děti jako povídačky o pravěku. A přitom to není tak dávno, co jsme je považovali nejen za samozřejmost, ale i za extra moderní vymoženost.
Zkusila jsem sepsat pět z nich – pro radost, pro vzpomínku a možná i pro malé kulturní mosty mezi generacemi.
1. Nahrávání z televize na VHS
Dnes si pustíte film kdykoli a prakticky na čemkoli – na chytré televizi, stolním počítači, notebooku, tabletu, mobilu a dokonce i na některých chytrých hodinkách.
Ale dřív?
Museli jste si v televizním programu, který byl samozřejmě v papírové podobě a obsahoval informace o vysílání jen na pár následujících dní, najít přesný čas vysílání pořadu. A pak doufat, že zrovna v tu chvíli budete mít čas se koukat.
Pokud pořad běžel v době, kdy jste čas neměli, nebo pokud jste chtěli mít možnost dívat se na film častěji, potřebovali jste mít doma video. Krabičku asi o velikosti dnešního menšího stolního počítače, do které se vkládala kazeta VHS – plastová krabice s filmovou páskou uvnitř, větší než současný mobilní telefon.
Měli jste tři možnosti: kazetu jste si mohli půjčit ve videopůjčovně nebo si ji – obvykle za nemalé peníze – koupit. Poslední možností bylo si pořad nahrát sami. K tomu byl ale potřeba videorekordér. (Levnější videopřehrávač totiž uměl jen přehrávat.)
A pokud jste opravdu chtěli nahrávat, museli jste buď sedět u televize a zmáčknout tlačítko ve správný čas, nebo mít video, na kterém šlo nahrávání naprogramovat – a umět to nastavit. Právě to nastavení často bývalo kámen úrazu.
A co reklamy? Pokud jste u nahrávání neseděli a každou reklamu ručně nepřeskakovali, byly na kazetě taky. A vy jste je pak museli přetáčet pomocí tlačítka se dvěma šipkami doprava. A když jste to přetáhli, tak i doleva. Někdy to bylo docela umění se trefit právě na konec reklamního bloku. Občas se zkrátka vyplatilo reklamy prostě přetrpět. Žádné „přeskočit reklamu po 5 sekundách“ neexistovalo.
Na druhou stranu – video kazety byly skvělým dárkem. Vždy se našla nějaká, kterou obdarovaný ještě neměl, a přitom zapadala do jeho vkusu. Pro skupinu „nevím, co mu/jí koupit“ ideální řešení.
2. Internet přes pevnou linku
Dnes má internet v kapse každé dítě. Ale my jsme se připojovali přes telefonní linku – takovou tu s drátem. Když jsme se chtěli připojit, nikdo nesměl telefonovat.
Modem při tom vydával zvuky jako z jiného světa: „skříp… píp… šrkt… prunk… PÍÍÍÍÍÍK!“
Připojování mohlo trvat i minutu. A když už to konečně fungovalo, obrázek se načítal řádek po řádku. Celou minutu. Někdy se nenačetl vůbec – připojení bylo prostě moc pomalé.
A když se během vašeho brouzdání snažila dovolat babička, místo vás slyšela v telefonu šílené pískání a skřípot, jako by volala do továrny na roboty. Nepoučené babičky se pak mnohdy raději vydaly osobně zjistit, zda jste v pořádku. A ty s bujnější fantazií už si představovaly, jak vás vysvobozují ze spárů mimozemšťanů, kteří právě napadli váš dům.
3. Fotky, na které se muselo čekat
Dnes si uděláte selfie, hned se na ni podíváte, upravíte a rovnou ji můžete nahrát na sítě. Ale v našem dětství? Sci-fi.
Fotilo se na film. Fotky jsme viděli až po vyvolání – což trvalo i několik dní. Dostali jsme obálku s vytištěnými fotkami a až tehdy jsme zjistili, co jsme vlastně vyfotili. Občas byl přes čočku prst, občas jen tma, občas rodina bez hlav.
Přesto jsme si ty fotky lepili do alb. A milovali je.
Protože film ani vyvolání nebylo levné a na jeden film se vešlo maximálně 36 snímků, nefotilo se všechno jako dnes. Focení bylo událost. Zachycovaly se svatby, dovolené, narozeniny. Jen blázen by si tehdy nafotil 36 pokusů o co nejpřesnější našpulení pusy. To by se totiž pěkně prodražilo.
4. Pevná linka bez displeje
Dnes víte, kdo volá. Dřív jste to nevěděli nikdy.
Telefon zazvonil a vy jste prostě zvedli sluchátko. Mohla to být kamarádka, babička… ale klidně úplně cizí člověk.
Když jste chtěli někomu zavolat, museli jste znát číslo zpaměti nebo ho najít v tlustém telefonním seznamu. A pokud bylo obsazeno? Čekalo se. A zkoušelo znovu. Žádné zprávy, žádné emoji. Jen trpělivost a pevné nervy.
5. Psaní SMS bez diakritiky, aby se vešly znaky
Dneska píšeme romány přes WhatsApp. Ale my jsme měli limit: 160 znaků. A pokud jste použili háčky nebo čárky, zabralo to víc místa.
Takže jsme psali: „Ahoj jak se mas ja uz jsem doma tesim se na tebe papa“ Bez čárek, bez interpunkce.
Rodiče to četli jako šifru, ale nám to přišlo normální. A dvakrát delší zpráva? Znamenala dvojnásobnou platbu. Každé slovo si tak člověk rozmyslel. A když zpráva nevycházela jen o pár znaků, řešení bylo jednoduché: prostě se smazaly mezery mezi slovy. Zvlášť když docházel kredit.
A co si pamatujete vy?
Jaké technologické vymoženosti jste používali? A kterým z nich by dnešní děti už jen těžko rozuměly?
