Najděte vetřelce! Prvorepublikový obrázkový kvíz pro děti i rodiče

Možná si říkáte, že na seznamování s historií jsou vaše děti ještě příliš malé. Vždyť některé teprve chodí do mateřské školy, neumějí číst a jejich představa o čase se stále vyvíjí. Jak by tedy mohly rozumět událostem, které se odehrály před sto lety?

Jenže historie nemusí být jen o letopočtech, válkách, panovnících a významných politických událostech. Existují také dějiny každodennosti, kulturní a sociální dějiny, které nám přibližují život obyčejných lidí. A právě tudy podle mě vede jedna z nejpřirozenějších cest, jak historii představit malým dětem.

Co jedly děti před sto lety? S jakými hračkami si hrály? Jak chodily oblečené? Co měly ve školních aktovkách? A jak vypadal jejich domov?

To jsou otázky, kterým mohou rozumět už předškoláci. Vycházejí totiž z jejich vlastních zkušeností. I dnešní dítě má své oblíbené hračky, chodí do školky, jí oběd a tráví čas s kamarády. Může tak porovnávat svůj svět se světem dětí, které žily kdysi dávno.

A co když si dítě nedokáže představit, jak dávno bylo před sto lety? To je naprosto přirozené. Malé děti si teprve vytvářejí představu o plynutí času a sto let je pro ně příliš abstraktní údaj. Můžete jim proto minulost přiblížit prostřednictvím vlastní rodiny. Třeba jim říct, že za první republiky byla malá babička jejich babičky, tedy praprababička. Nebo si společně prohlédnout staré rodinné fotografie a povídat si o tom, jak žili lidé, kteří na nich jsou. Nemusíte přitom přesně počítat generace. Důležité je, aby dítě pochopilo, že jde o dobu, kdy byli malí lidé, kteří žili dávno před námi.

Nemusíme přitom začínat vysvětlováním vzniku Československa, politických poměrů ani hospodářské krize. Pro první setkání s historií úplně stačí zjištění, že lidé dříve žili trochu jinak než dnes. Některé věci ještě neznali, jiné používali v odlišné podobě. A mnohé z toho, co dobře známe dnes, existovalo už tehdy.

Podobné aktivity navíc rozvíjejí pozorování, porovnávání, hledání souvislostí i schopnost přemýšlet nad tím, jak se svět postupně mění. Dítě se učí rozlišovat minulost a současnost, aniž by si muselo pamatovat jediný letopočet nebo přečíst jedinou větu.

Nebojte se proto seznamovat s historií ani malé děti. Nemusíte jim přednášet dějepis. Stačí si společně prohlížet obrázky, povídat si, klást otázky a nechat je přemýšlet.

A právě k tomu slouží následující kvíz. Je určený i předškolákům, kteří ještě neumějí číst. Rodiče jim mohou přečíst zadání, společně si prohlížet obrázky a povídat si o tom, co na nich vidí. Starší děti se mohou do řešení pustit samostatně.

Není potřeba nic vědět předem. Důležitější než počet správných odpovědí je společné objevování, přemýšlení a radost z poznávání.

A třeba nakonec zjistíte, že některé věci překvapí nejen děti, ale i vás.

Myslíte, že si děti před sto lety hrály úplně jinak než dnes? Některé jejich hračky byste možná našli i ve svém pokojíčku. Jiné tehdy ještě vůbec neexistovaly.

Prohlédněte si osm obrázků a rozhodněte, se kterými hračkami si mohly hrát děti za první republiky. U každé vyberte ANO, nebo NE.

ANO: Houpací kůň, stavebnice Merkur, loutkové divadlo a plyšový medvídek.

NE: Tablet, pop-it, herní konzole a moderní dron.

Víte, kdy se objevil první tablet?

První tablety se začaly objevovat už v 80. letech minulého století. Jedním z průkopníků byl GRiDPad z roku 1989. Byl mnohem těžší než dnešní tablety a ovládal se speciálním perem.

A co první herní konzole?

První domácí herní konzole se jmenovala Magnavox Odyssey a začala se prodávat v roce 1972. Připojovala se k televizi, ale její hry vypadaly úplně jinak než dnešní Minecraft. Na obrazovce se pohybovalo jen několik jednoduchých světlých tvarů. Aby byly hry barevnější, používaly se dokonce průhledné barevné fólie, které se přikládaly na televizní obrazovku.

A co stavebnice Merkur?

Ta je naopak starší, než byste možná čekali. Její předchůdkyně se začala vyrábět už v roce 1920 a od roku 1925 se kovové dílky spojovaly šroubky a matičkami, podobně jako dnes. Více o její historii se můžete dozvědět v Muzeu Merkur.

A co plyšový medvídek?

Také ten je mnohem starší, než byste možná čekali. Už v roce 1902 navrhl Richard Steiff plyšového medvídka s pohyblivými končetinami. To bylo dokonce šestnáct let před vznikem Československa!

A víte, že si historické medvídky můžete prohlédnout i dnes? Na hradě v Ledči nad Sázavou mají sbírku více než tisíce plyšových medvídků. Některým je kolem sta let!

Najdete mezi nimi i medvídky vycpané pilinami, s pohyblivými tlapkami nebo takové, kteří dokážou bručet. Někteří tedy pamatují dobu, kdy byli malí naši praprarodiče!

Děti za první republiky neměly mobilní telefony ani počítačové hry. Zato si dokázaly užít spoustu zábavy venku! Některé jejich oblíbené hry známe dodnes, na jiné jsme už skoro zapomněli.

Podívejte se na šest obrázků. Mohly si takhle děti hrát už za první republiky? Vyberte ANO, nebo NE.

ANO: Kuličky, tlučení špačka, skákání přes švihadlo a hra s míčem.

NE: Moderní skateboard a velká zahradní trampolína s ochrannou sítí.

Víte, jak se hraje špaček?

Nejde o ptáčka, ale o starou hru se dřevem! Hráči potřebují krátký dřevěný kolík, který je na obou koncích zašpičatělý, a delší hůl. Úderem do špičky se kolík vymrští do vzduchu a hráč se ho snaží odpálit co nejdál.

Kdy vznikl skateboard?

Moderní skateboard se začal rozvíjet v Kalifornii v 50. letech minulého století. Napadlo to surfaře, kteří chtěli jezdit podobně jako na mořských vlnách, ale na souši. Zpočátku si vyráběli prkna s kolečky sami. O historii skateboardu se můžete dozvědět víc v časopise History.

A co trampolína?

Tady vás možná něco překvapí. První prototyp moderní trampolíny vznikl v Americe už v roce 1934, tedy ještě za první republiky! Nebyla to ovšem velká zahradní trampolína s ochrannou sítí, jakou dnes známe z dětských zahrad. První trampolíny sloužily především ke sportovnímu tréninku. Příběh tohoto vynálezu najdete na stránkách Mezinárodní gymnastické federace.

Jak asi vypadala domácnost před sto lety? Měli už lidé vysavače, pračky a ledničky? Nebo museli všechno dělat ručně?

Prohlédněte si šest obrázků a zkuste poznat, které věci už existovaly za první republiky. Možná budete překvapeni, kolik dnešních domácích pomocníků znaly už vaše praprababičky!

ANO: Kamna na uhlí, petrolejová lampa, vysavač, mechanická pračka a elektrická lednička dobového typu.

NE: Mikrovlnná trouba.

Jak se pralo bez automatické pračky?

Představte si, že máte vyprat hromadu špinavého oblečení. Jenže nemůžete zmáčknout tlačítko a odejít si hrát!

Za první republiky se často pralo v neckách, tedy ve velké nádobě s vodou. Prádlo se drhlo mýdlem o valchu, která připomínala zvlněné prkno.

Ale pozor! Už tehdy existovaly také pračky. Některé měly kliku, kterou musel člověk otáčet, aby se prádlo uvnitř pohybovalo a pralo. Žádné zmáčknutí tlačítka! Pokud byste si chtěli vyzkoušet, jak namáhavé bývalo praní, můžete navštívit muzeum ve Svitavách. Mají tam spoustu historických praček a můžete si dokonce vyzkoušet praní na valše.

Měly už tehdy vysavače?

Ano! Jenže vysavač byl drahá věc a zdaleka ne každý ho měl doma. V mnoha rodinách se podlahy zametaly koštětem a koberce se vynášely ven. Tam se z nich prach a špína vyklepávaly na klepači. Představte si, že byste museli vynést celý koberec ven pokaždé, když byste ho chtěli pořádně vyčistit!

A co lednička?

I elektrické ledničky už existovaly. Byly ale drahé, takže je většina rodin neměla. Jak tedy lidé uchovávali potraviny v chladu? Používali například chladné sklepy nebo zvláštní skříně, do kterých se vkládal led.

Jedna z prvních úspěšných elektrických ledniček pro domácnosti se začala vyrábět v roce 1927. Vypadala trochu jako malá bílá skříňka na nožičkách, která měla nahoře podivný kovový válec. Prohlédnout si ji můžete ve sbírce amerického muzea.

A kdy se objevila mikrovlnka?

Na tu si lidé museli ještě počkat. První komerční mikrovlnná trouba se objevila až po druhé světové válce, v roce 1947.

A teď si představte, že byla skoro tak vysoká jako dospělý člověk a vážila přes 300 kilogramů! Dnešní mikrovlnku si můžete postavit na kuchyňskou linku. Ta první byla tak obrovská, že by se vám tam rozhodně nevešla. Více o jejím vzniku si můžete přečíst na stránkách Smithsonian Institution.

Nosily děti před sto lety podobné oblečení jako dnes? Chodili už tehdy kluci v džínách a holčičky v šatech s límečkem? A co mikiny nebo tenisky?

Prohlédněte si osm obrázků a zkuste poznat, které oblečení mohly děti nosit za první republiky. Pozor, některé dnešní módní kousky mají překvapivě dlouhou historii!

ANO: Bekovka, námořnický obleček, šaty s límečkem, vlněný kabát a kožené boty na přezku.

NE: Moderní mikina s kapucí, džíny v dnešní podobě a moderní sportovní tenisky na suchý zip.

Pozor! U posledních tří obrázků rozhoduje jejich moderní podoba. Džíny, sportovní obuv i první mikiny s kapucí totiž mají delší historii, než by se mohlo zdát.

Proč kluci nosili krátké kalhoty, i když byla zima?

Dnes si většina dětí obléká krátké kalhoty hlavně v létě. Jenže za první republiky je obvykle kluci nosili celý rok! Když bylo chladno, vzali si k nim dlouhé podkolenky, svetr nebo kabát. Dlouhé kalhoty byly často znamením, že z malého chlapce už vyrůstá mladý muž. Podívat se můžete například na dobové fotografie dětského oblečení.

Proč děti chodily oblečené jako námořníci?

Možná jste si všimli bílého oblečku s modrým límcem a šátkem. Vypadá skoro jako uniforma námořníka! Takové oblečení bylo kdysi velmi módní. Nosili ho kluci i holčičky, přestože většina z nich nikdy na žádné lodi nepracovala. Historické námořnické oblečky si můžete prohlédnout také v muzejních sbírkách.

Víte, že džíny jsou starší než první republika?

Džíny vznikly už v roce 1873 v Americe. Původně to byly pevné pracovní kalhoty pro lidi, kteří potřebovali oblečení, které se jen tak neroztrhne. Takže zatímco dnes v džínách běžně chodíte do školy, tehdy byste je nejspíš viděli na dělnících nebo kovbojích v Americe.

Podobně jako dnešní kalhoty začaly vypadat už dávno, ale mezi běžné oblečení československých dětí se rozšířily až mnohem později. Více si můžete přečíst v historii džínů.

Umíte hrát na nějaký hudební nástroj? A myslíte, že se na něj hrálo i před sto lety? Některé nástroje znali lidé už před stovkami let, jiné se objevily teprve nedávno.

Prohlédněte si osm obrázků a zkuste poznat, které hudební nástroje se mohly používat za první republiky.

ANO: Housle, akordeon, foukací harmonika, trubka, klavír a buben.

NE: Moderní elektrická kytara na obrázku a elektronické klávesy.

Jak mohla hrát hudba, když nebyly mobily?

Dnes si můžete pustit oblíbenou písničku téměř kdykoliv. Stačí telefon, rádio nebo počítač. Za první republiky už lidé znali rádio i gramofon, ale neměli je všichni. Pokud si chtěli doma zazpívat nebo zatancovat, mohli si zahrát sami. Někdo hrál na housle, jiný na harmoniku nebo klavír. A když se sešlo více muzikantů, mohli si společně zahrát třeba na rodinné oslavě nebo na tancovačce.

Kdy se objevila elektrická kytara?

Možná byste čekali, že elektrické kytary vznikly až v době rockových kapel. Jenže první se objevovaly už ve 30. letech minulého století! Vypadaly ovšem jinak než dnešní kytary. Ta červená na našem obrázku připomíná typ, který se začal vyrábět až v roce 1954, tedy dlouho po první republice. Její historii si můžete prohlédnout na stránkách výrobce Fender.

Máte rádi zmrzlinu, banány nebo párek v rohlíku? A myslíte, že si na stejných dobrotách mohly pochutnávat i děti před sto lety?

Prohlédněte si osm obrázků a zkuste poznat, které potraviny a jídla už lidé za první republiky znali. Pozor, některé odpovědi vás možná překvapí!

ANO: Chléb s máslem, kakao, banán, zmrzlina v kornoutu a domácí buchta.

NE: Párek v rohlíku v dnešní české podobě a Tatranka.

A co pizza? Ta už existovala, ale především v Itálii. Za první republiky nebyla běžným jídlem v Československu. Pokud tedy otázku chápeme jako „Co už existovalo na světě?“, správná odpověď je ANO. Pokud se ptáme na běžná jídla tehdejších československých dětí, pak NE.

Víte, že banány už děti znaly?

Možná si představujete, že děti před sto lety jedly jen jablka, hrušky a švestky. Jenže do Československa se už tehdy dovážely také banány! Nebyly ale tak samozřejmé jako dnes. Pro mnoho rodin představovaly drahé a neobvyklé ovoce.

A co zmrzlina v kornoutu?

Tu už děti mohly mlsat také. Zmrzlina se prodávala dávno před první republikou a oplatkové kornouty se rozšířily na začátku 20. století.

Víte, proč byl kornout tak šikovný vynález? Dříve se zmrzlina často podávala ve skleněných nádobkách, které se musely vracet prodavači. Jenže oplatkový kornout můžete sníst společně se zmrzlinou! Žádné vracení nádobí. Historický kornout z roku 1904 si můžete prohlédnout ve sbírkách amerického muzea.

Kdy se objevil párek v rohlíku?

Párky i rohlíky lidé za první republiky samozřejmě znali. Ale párek zasunutý do rohlíku, jak ho známe z dnešních stánků, se u nás začal prodávat až v roce 1972.

Napadlo to jednoho českého řezníka, který podobnou pochoutku ochutnal na dovolené ve Španělsku. Po návratu ji začal prodávat v Českých Budějovicích. Říkalo se jí pikador. A víte, že na jihu Čech se tento název používá dodnes? Celý příběh vypráví Český rozhlas.

A co Tatranky?

Možná byste čekali, že oplatka pojmenovaná podle našich tehdejších hor je opravdu hodně stará. Jenže první Tatranky se začaly vyrábět až v roce 1945.

A představte si, že původně vůbec nebyly obdélníkové! Měly trojúhelníkový tvar, aby připomínaly horské štíty. Teprve později dostaly podobu, kterou známe dnes. Více se můžete dozvědět zde.

Představte si, že se chystáte do školy před sto lety. Co byste si dali do aktovky? Sešity, tužku, pero? A mohli byste si s sebou vzít také tablet?

Prohlédněte si osm obrázků a zkuste poznat, které školní pomůcky už děti za první republiky znaly. Pozor, některé věci tehdy vypadaly trochu jinak než dnes!

ANO: Školní aktovka, tabule s křídou, kalamář, plnicí pero, tužka, guma a sešity.

NE: Moderní tablet.

Co se stalo, když jste udělali při psaní kaňku?

Dnes můžete některé chyby jednoduše vygumovat nebo přepsat. Jenže za první republiky to nebylo tak snadné! Mnoho dětí psalo perem, které musely namáčet do kalamáře s inkoustem. Když nabraly příliš mnoho inkoustu nebo s perem špatně pohnuly, mohla na papír ukápnout veliká kaňka.

A co teď? Pomohl jim piják. Tak se říkalo zvláštnímu savému papíru, který dokázal čerstvý inkoust nasát. Hotovou kaňku ale neuměl jednoduše vymazat.

A co tabule?

Děti za první republiky už znaly velké školní tabule, na které učitelé psali křídou.

A některé děti dokonce používaly vlastní malé tabulky! Mohly na ně psát, kreslit nebo počítat a potom všechno jednoduše smazat mokrou houbičkou.

Připomíná vám to něco? Vlastně je to trochu podobné dnešní mazací tabulce, jen místo fixu potřebujete křídu nebo zvláštní kamínek.

Myslíte, že se děti před sto lety oblékaly každý den stejně? A co jídlo a zábava? Mohly si kdykoliv zajít do kina, pochutnat si na pečeném kuřeti nebo vyrazit do cirkusu?

Prohlédněte si obrázky a zkuste rozhodnout, co patřilo spíše k běžnému dni a co bývalo sváteční nebo výjimečnou událostí.

Pozor, neexistovala na to žádná pevná pravidla. V bohaté rodině mohlo být běžné něco, co si chudší děti dopřály jen výjimečně.

Spíše běžné: Pracovní oblečení, jednoduchý každodenní oděv, chléb s máslem a hraní venku s kamarády.

Spíše sváteční nebo výjimečné: Slavnostní šaty, pečené kuře, návštěva cirkusu a pro mnoho rodin také návštěva kina.

A co ostatní obrázky? Námořnický obleček mohl být slavnostnější, ale také běžnou módou. Vlněný kabát se nosil podle počasí. Koláče se pekly při slavnostech i během roku, loutkové divadlo mohlo být domácí i veřejné a zmrzlina závisela na možnostech rodiny. U těchto obrázků tedy záleží na okolnostech.

Proč se děti na neděli převlékaly?

Představte si, že máte jedny šaty na obyčejné hraní a druhé, mnohem hezčí, které si smíte obléknout jen při zvláštní příležitosti. V mnoha rodinách se rozlišovalo mezi oblečením na všední den a na svátek. V tom nejlepším se chodilo třeba do kostela, na návštěvu nebo na rodinnou oslavu. A když jste si takové šaty ušpinili při hraní v blátě? To by doma asi velkou radost neměli!

Proč bylo maso často svátečním jídlem?

Dnes si můžete dát maso klidně každý den. Jenže před sto lety bylo pro mnoho rodin drahé. Během týdne proto často jedly brambory, kaše, polévky, luštěniny nebo jednoduchá moučná jídla. Pečené maso se v chudších domácnostech objevovalo hlavně v neděli a o svátcích. Jak se za první republiky vařilo, popisuje například Český rozhlas.

Byla návštěva kina velkým zážitkem?

Dnes si můžete pohádku pustit doma v televizi nebo na tabletu. To tenkrát děti ještě nemohly. Ale už ale mohly chodit do kina.

Představte si velký sál plný lidí. Světla zhasnou, na plátně se objeví obrovský obraz a všichni společně sledují příběh. Starší filmy bývaly němé, takže herci nemluvili tak, jak jsme zvyklí dnes. Hudba mohla znít přímo v sále, například z klavíru.

A zatímco některé děti mohly do kina chodit poměrně často, pro jiné šlo o vzácnou událost.

A co loutkové divadlo?

To bylo za první republiky velmi oblíbené. Některé rodiny měly dokonce malé divadélko doma! Děti si mohly zahrát vlastní pohádku s princeznou, čertem nebo Kašpárkem. Jiné chodily na představení, která pořádaly divadelní společnosti a různé spolky.

A víte, že právě za první republiky začal vystupovat také Hurvínek? Poprvé se představil v roce 1926. Pokud chcete vědět, v čem Hurvínek vystupuje dnes, podívejte se na stránky Divadla Spejbla a Hurvínka.

Představte si, že jste se přenesli o sto let zpátky. Ocitli jste se na ulici prvorepublikového městečka. Kolem vás pobíhají děti, někdo si hraje a jiní právě míří do školy.

Jenže něco tu nehraje! Do minulosti se zatoulalo pět věcí z mnohem pozdější doby. Prohlédněte si obrázek a zkuste najít všech pět moderních vetřelců.

Podařilo se vám najít všech pět věcí, které do prvorepublikové ulice nepatří?

Jsou to autíčko na dálkové ovládání, solární panely na střeše domu, moderní inline brusle, současný školní batoh a lanová prolézačka ve tvaru pyramidy.

Jak se jezdilo na bruslích před sto lety?

Možná si myslíte, že kolečkové brusle jsou moderní vynález. Jenže lidé je znali dávno před první republikou!

Za první republiky už existovaly brusle se čtyřmi kolečky, často uspořádanými po dvou vedle sebe. Některé se dokonce připevňovaly přímo na obyčejné boty. A co brusle s kolečky v jedné řadě? Také takové nápady jsou velmi staré! Moderní inline brusle, podobné těm na obrázku, se ale začaly výrazněji rozšiřovat až v 80. letech minulého století. Jejich zajímavou historii si můžete prohlédnout na stránkách Rollerblade.

Víte, že sluníčko dokáže vyrábět elektřinu?

Možná jste už viděli na střechách domů velké tmavé desky. Říká se jim solární panely a dokážou přeměňovat sluneční světlo na elektřinu.

Za první republiky už vědci věděli, že světlo může pomáhat vytvářet elektrický proud. Jenže panely, které dnes vídáme na domech, ještě neexistovaly.

První opravdu praktický křemíkový solární článek představili vědci až v roce 1954. Dokonce s jeho pomocí roztočili malý hračkářský kolotoč! Více se o tom můžete dozvědět zde.

A máme tu poslední úkol! Před sto lety už lidé cestovali auty, vlaky i tramvajemi. Některé dopravní prostředky ale vypadaly úplně jinak než dnes.

Prohlédněte si tři obrázky označené A, B a C. Na každém je několik dopravních prostředků. Jen na jednom z obrázků však všechny odpovídají době první republiky.

Dokážete poznat, který obrázek je správný? Na zbývajících dvou se vždy schovává jeden moderní vetřelec.

Správně je obrázek A. Na obrázku B se mezi starými dopravními prostředky objevila moderní elektrická koloběžka. Na obrázku C zase najdete moderní osobní automobil se střešním boxem.

Víte, že tramvaje jezdily na elektřinu už před první republikou?

Možná vás překvapí, že první elektrická tramvaj vyjela v Praze už v roce 1891. To je dokonce 27 let před vznikem Československa!

Představte si, že jste tehdy stáli na ulici. Kolem vás projíždějí kočáry tažené koňmi a najednou se objeví tramvaj, která jede sama, bez koní! Lidé se na ni chodili dívat jako na velikou novinku. A její první pražská trať byla tak krátká, že měřila jen asi 800 metrů. O první elektrické tramvaji si můžete přečíst na stránkách pražského dopravního podniku.

Jezdily už tehdy autobusy?

Ano. Jenže první autobusy nebyly tak pohodlné jako ty dnešní. V Praze začala pravidelná autobusová doprava, která vydržela, v roce 1925. Autobusy byly menší, hlučnější a po nerovných silnicích se v nich cestující mohli pořádně natřásat.

Představte si, že jedete do školy autobusem, který nemá klimatizaci, obrazovku s názvy zastávek ani automatické hlášení. Více o historii autobusů i tramvají najdete na stránkách Muzea městské hromadné dopravy v Praze.

A co auta? Měla je každá rodina?

Rozhodně ne! Automobil byl pro většinu rodin příliš drahý. Lidé proto často chodili pěšky, jezdili vlakem, na kole nebo využívali jiné dopravní prostředky.

Na venkově lidé ještě běžně potkávali povozy tažené koňmi. Ve městě zase mohli vidět tramvaje a stále více automobilů.

Tak co, podařilo se vám odhalit všechny moderní vetřelce? Překvapilo vás, kolik věcí už lidé před sto lety znali? A našli jste něco, co byste si sami rádi vyzkoušeli?

Možná jste zjistili, že život za první republiky nebyl zase tak odlišný od toho dnešního. Děti si hrály, chodily do školy, těšily se na dobroty a vymýšlely nejrůznější lumpárny. Jen některé věci dělaly trochu jinak než my.

A pokud se vám některé otázky nepodařilo zodpovědět správně, vůbec to nevadí. Historie není jen o tom, co víme, ale také o tom, co nového můžeme objevit.

Zkuste se třeba zeptat babičky nebo dědečka, s čím si hráli, když byli malí. Jak vypadala jejich škola? Jaké měli hračky? A co doma ještě neměli, přestože vám dnes taková věc připadá úplně samozřejmá.

Třeba při tom zjistíte, že i jejich dětství bylo docela jiné než to vaše a přitom zároveň vlastně podobné. A pokud máte doma staré fotografie, můžete si je společně prohlédnout. Protože historie není jen v učebnicích a muzeích. Je také v našich rodinách, vzpomínkách a věcech, které se předávají z generace na generaci.

A kdo ví? Možná jednou budou vaše děti nebo vnoučata prohlížet fotografie z dneška a divit se, s čím vším jsme si hráli a jak jsme žili my.