Hlavní obsah

Nechce vaše dítě školní oběd? Tak mu dejte vlastní.

Foto: chatgpt

Některé děti nejedí čočku, jiné chtějí raději hranolky. A rodiče si stěžují, že za školní obědy platí zbytečně. Řešení? Připravit dítěti vlastní jídlo? Kdepak! Raději rozvolníme výživová pravidla pro všechny.

Článek

Andrej Babiš opět přišel s jedním ze svých originálních nápadů. Zatímco se v posledních letech řešilo mimo jiné i to, kolik soli, cukru nebo tuku smějí obsahovat potraviny prodávané ve školních bufetech,¹ a nová pravidla školního stravování měla zajistit pestřejší jídelníčky a kvalitnější suroviny, on se rozhodl vydat opačným směrem.

A rozhodl se, že troškařit rozhodně nebude. Proč pravidla pouze zmírňovat, když můžeme rovnou zrušit jejich závaznost? Z povinných výživových norem pro školní jídelny by se podle připravovaného návrhu měla stát pouhá doporučení.²

Má pro to samozřejmě skvělé opodstatnění. Školní kuchařky jsou podle něj v oblasti dětské výživy natolik kované, že jim není potřeba nic přikazovat. Stačí všechno nechat na jejich odborném úsudku. Koneckonců, jak sám prohlásil, kuchařky na rozdíl od rodičů vědí, co děti jedí a co nejedí.³

No, odhlédněme od toho, že poměrně nedávno v jedné školní jídelně použili k přípravě oběda vejce po datu minimální trvanlivosti a výsledkem byla poněkud nepříjemná zdravotní lapálie pro přibližně pět set lidí.⁴ To je přece jen otázka hygieny a bezpečnosti potravin, nikoliv výživy, takže to nebudeme házet do jednoho pytle.

Mně osobně to tedy vypovídá spíše o potřebě větší kontroly než menší. Ale pan premiér tomu jistě rozumí lépe, že?

Kuchařka, nebo odbornice na dětskou výživu?

Ale dobře, opravdu od toho odhlédněme a položme si otázku, zda školní kuchařky skutečně mají potřebné znalosti o výživových potřebách dětského organismu. Vědí, kolik soli by mělo přijímat tříleté dítě? Jak se mění nutriční potřeby s věkem? Jaké množství jednotlivých živin děti potřebují a jaké důsledky mohou mít dlouhodobě nevhodné stravovací návyky?

A proč bychom vlastně měli očekávat, že to všechno vědí? Kuchařka má především umět vařit. Nemusí být zároveň nutriční terapeutkou ani lékařkou. Přesto bychom nyní měli předpokládat, že dokáže samostatně posoudit to, čím se dlouhé roky zabývali odborníci na výživu, lékaři a nutriční terapeuti?

Vědět, co děti jedí, přece není totéž jako vědět, co by jíst měly.

A zamysleme se ještě nad jednou věcí. Co když závazná výživová pravidla kuchařky dosud nejen omezovala, ale také chránila? Třeba před tlakem vedení, aby se na jídle co nejvíce ušetřilo.

Dokud jsou výživové požadavky závazné, může se o ně jídelna opřít. Některé suroviny prostě nelze libovolně nahrazovat levnějšími alternativami, pokud by tím přestala plnit stanovené normy. Jenže co se stane, až z povinnosti zůstane pouhé doporučení?

Kvalitnější suroviny se špatně shánějí? Nahradíme je levnějšími. Luštěniny dětem moc nejedou? Tak je budeme podávat méně často. Hlavně ať se vejdeme do rozpočtu a děti něco snědí.

Na druhou stranu jsou závazná pravidla pro samotné kuchařky také určitým bičem. Sehnat vhodné suroviny za rozumnou cenu nemusí být vždycky jednoduché. Stejně tak vymyslet jídelníček, který bude splňovat výživové požadavky, vejde se do rozpočtu a děti ho budou ochotné jíst. Někdy to zkrátka znamená více přemýšlení, hledání nových receptů a práce navíc.

Jenže dokud pravidla dodržovat musíte, nezbývá než hledat řešení. Když už je dodržovat nemusíte, proč si práci neulehčit? Proč složitě shánět suroviny nebo vymýšlet nové pokrmy, když můžete uvařit něco osvědčeného, levného a mezi dětmi oblíbeného?

A nemusí jít ani o peníze nebo snahu ušetřit si práci. Stačí, když si začnou rodiče nebo učitelé stěžovat, že jsou obědy málo slané. Že se nediví dětem, že jim takové jídlo nechutná. Tak se prostě začne více solit. Prázdných talířů přibude, stížností ubude a všichni budou spokojení. Rodiče si mohou spokojeně čvachtat, že děti konečně všechno snědly.

Jenže doporučené množství soli pro dětský organismus se tím jaksi nezměnilo. A právě omezení nadměrného příjmu soli bylo jedním z cílů nových výživových pravidel.⁵

Samozřejmě netvrdím, že tak bude postupovat každá školní jídelna. Některé budou jistě dál vařit kvalitně. Ale opravdu chceme stavět kvalitu školního stravování na předpokladu, že všichni budou dobrovolně vynakládat stejné úsilí jako dosud, i když už nebudou muset?

Závazná pravidla jsou pro kuchařky současně ochranou i povinností. A kvalita školního stravování by neměla záviset pouze na dobré vůli jednotlivých zaměstnanců.

Státní peníze, státní pravidla. Co je na tom divného?

A teď se dostáváme k další otázce. Proč by vlastně měl stát školním jídelnám něco nařizovat? Proč by nemohl jednoduše nechat na nich, co budou vařit, a na rodičích, zda s tím budou spokojení? No, možná proto, že školní stravování není soukromý podnik, který si každý platí ze svého.

Školní obědy jsou dotované. Ano, přesně ty školní obědy, o kterých spousta rodičů prohlašuje, jak jsou strašně drahé. A některým rodinám na ně skutečně nezbývají peníze, takže jim je prostřednictvím různých podpůrných programů hradí někdo jiný dokonce celé.

Takže si to shrňme. Školní stravování je veřejně podporovaná služba, jejíž skutečné náklady rodiče zpravidla nehradí celé. V běžných veřejných školních jídelnách platí především za potraviny, zatímco mzdy zaměstnanců a provozní výdaje jsou hrazeny z veřejných rozpočtů. Některým dětem se pak z podpůrných programů hradí i samotné obědy.⁶

A aby toho nebylo málo, ani cenu potravin si veřejná školní jídelna nemůže stanovit úplně podle libosti. Vyhláška stanovuje finanční limity podle věku strávníků.⁷

Jídelna tedy musí hospodařit s omezenými prostředky a současně dodržovat stanovené požadavky na stravování. Právě to je součástí podmínek, za kterých je služba veřejně podporována.

A já se ptám: Když už stát a další veřejné rozpočty takovou službu financují, proč by neměly požadovat, aby byla skutečně kvalitní?

Proč by měly podporovat jídlo, jehož hlavní předností bude, že ho děti bez protestů snědí? Proč by se měly spokojit s plnými žaludky a prázdnými talíři, pokud výživová hodnota pokrmů nebude odpovídat potřebám dětského organismu?

Školní jídelna přece nemá za úkol vyhrát soutěž popularity mezi dětskými chuťovými pohárky. Má poskytovat dostupnou, pestrou a nutričně vyváženou stravu. A veřejné financování je podle mě naprosto legitimním důvodem, proč takovou kvalitu vyžadovat.

Nechcete školní obědy? Tak je neobjednávejte

I když mám někdy pocit, že některým rodičům to nikdy nedojde, připomeňme si jednu zásadní věc. Chodit na obědy do školní jídelny není povinné.

Pokud máte snad pocit, že na vás škola nebo stát chtějí vydělávat, vězte, že vaše dítě školní obědy skutečně odebírat nemusí. A vy je skutečně platit nemusíte. Stačí je neobjednávat nebo včas odhlásit.

Takže si to shrňme ještě jednou. Stát vám nabízí veřejně podporovanou službu. Za určitých podmínek a podle určitých pravidel. Nelíbí se vám ty podmínky? Nevyhovuje vám, co školní jídelna vaří? Tak svému dítěti připravte oběd sami.

Nikdo vás nenutí školní stravování využívat. Jen proto, že vám nabídka nevyhovuje, přece nemusíme měnit pravidla pro všechny ostatní.

A víte, co je na tom nejlepší? Že dnes už ani nemusíte řešit, kde vaše dítě vlastní oběd sní. Od září 2025 totiž může konzumovat jídlo přinesené z domova přímo ve školní jídelně, společně se spolužáky.⁸ Nemusí sedět někde na chodbě s krabičkou na kolenou, zatímco ostatní obědvají. Jídelna sice nemusí donesené jídlo ohřívat ani skladovat v lednici, ale umožnit jeho společnou konzumaci má.

Takže pokud je pro vaše dítě čočka naprosto nepřijatelná, nikdo vás nenutí mu ji objednávat. Klidně mu připravte řízek, těstoviny nebo palačinky. Jestli se rozhodnete, že každý den potřebuje hranolky, je to vaše rozhodnutí. Stejně jako odpovědnost za jeho domácí jídelníček.

Jenže připravit dítěti vlastní oběd znamená určitou práci. Musíte vymyslet, co uvaříte, nakoupit, připravit jídlo a zabalit ho. A možná také zjistíte, že za cenu školního oběda to zase taková legrace není. Zvlášť pokud si do nákladů započítáte nejen potraviny, ale i energie a svůj čas.

A tak je samozřejmě mnohem pohodlnější požadovat, aby se přizpůsobila školní jídelna. Aby místo luštěnin vařila něco, co dítě jí. Aby více solila, více sladila a pokud možno vůbec neexperimentovala s potravinami, které dítě doma na talíři běžně nevídá.

Děti utíkají do fast foodů. A za to může školní jídelna?

A pak je tu další oblíbený argument. Děti prý nechtějí jíst školní obědy, a tak místo nich utíkají do fast foodů. Raději si koupí hamburger, hranolky nebo něco jiného, co jim chutná. A řešení? Samozřejmě změnit školní jídelníčky, aby už neměly důvod utíkat.

Promiňte, ale opravdu jsme se dostali do bodu, kdy za rozhodnutí dítěte zajít si na oběd do fast foodu může školní kuchařka?

Pokud dítě pravidelně odmítá školní obědy a místo nich si kupuje rychlé občerstvení, možná by stálo za to položit si také několik jiných otázek. Kdo mu na to dává peníze? Vědí rodiče, kde a co jejich dítě obědvá? A pokud jim to vadí, proč to neřeší přímo s ním?

Samozřejmě, že starší děti už mají vlastní hlavu a rodiče nemohou kontrolovat každý jejich krok ani každou utracenou korunu. A ne každé odmítání školního jídla je důsledkem špatných návyků. Jenže to pořád neznamená, že řešením má být přizpůsobení celé školní jídelny tomu, co dítěti nabízí nejbližší fast food.

A vůbec, opravdu si myslíme, že děti chodí do fast foodů jen kvůli hamburgerům a hranolkům? Že kdyby jim školní jídelna uvařila totéž, poslušně by se vrátily ke školním stolům?

Tak to jim rovnou můžeme k obědu začít nabízet energetické nápoje a nealkoholické pivo. A samozřejmě jim dovolíme sedět u stolů, jak dlouho budou chtít, pokřikovat po sobě, dělat nepořádek, koukat do mobilů, za každým druhým slušným slovem vyřvávat nějakou vulgaritu a občas se třeba i líbat.

Protože přesně takhle to může vypadat ve fast foodu, když tam zavítáte během polední přestávky některé z okolních škol. Skupinky dětí a dospívajících, které tam nepřišly jen proto, aby se najedly, ale také proto, aby spolu strávily čas. Bez učitelů, bez školních pravidel a bez nutnosti po dvaceti minutách uvolnit místo dalším strávníkům.

A teď vážně. Opravdu si někdo myslí, že když jim školní jídelna začne servírovat hamburgery a hranolky, všechny tyhle děti se do ní nadšeně vrátí?

Třeba jim totiž vůbec nejde jen o hamburger. Třeba si chtějí především na chvíli odpočinout od školy. A to jim ani ten nejlepší školní burger nenahradí.

Školní jídelna přece nemá být konkurencí fast foodu. Má nabízet něco, co fast food ze své podstaty nemusí: stravu sestavenou s ohledem na výživové potřeby dětí.

A pokud dítě přesto dá přednost hamburgeru, není to automaticky důkazem, že školní jídelna vaří špatně.

Tak podle kterého dítěte budeme vařit?

Já bych si například dokázala představit školní jídelníček sestavený přesně podle potřeb svého syna. Je autista a jeho výběr jídel je poměrně omezený.

Takže bych si přála hamburger bez cibule a okurky, salámovou pizzu, boloňské špagety, kuřecí nugetky s hranolky, palačinky s jahodovou marmeládou, dlouho tažený hovězí nebo kuřecí vývar s nudlemi, rajskou s libovým masem a kolínky nebo hnědou omáčku s kolínky, ovšem bez masa. A samozřejmě pečené kuře s kečupem.

A protože má syn také velmi rád ovoce a zeleninu, požadovala bych ke každému obědu citrony, limetky a pomeranče. K tomu podle aktuální nabídky žluté kiwi, červené papriky, červený meloun, jahody, borůvky, mango, ananas, papáju, granátové jablko, hrušky nebo bílé hroznové víno bez pecek. Jablka pochopitelně pouze Granny Smith a Golden Delicious. Však proč bych měla ustupovat z jeho požadavků?

Dokážu si představit, jak by někteří rodiče začali ječet. Proč by se jejich děti měly stravovat podle autistického kluka, který skoro nic nejí? Vždyť je ten jídelníček strašně omezený! A co jejich děti, které mají rády tohle a tamto? Proč by měly pořád jíst pizzu, těstoviny nebo nugetky? Proč tam nejsou další jídla?

A měli by pravdu. Jejich děti by skutečně neměly být odkázané na jídelníček sestavený podle chutí mého syna.

Jenže moje dcera by zase považovala za omezený jídelníček, ve kterém není čočka na kyselo, fazole nebo hrášek. A rozhodně není jediným dítětem, které má taková jídla rádo. Proč by tedy ona a další děti měly přijít o pokrmy, na které jsou zvyklé a které jim chutnají, jen proto, že je jiné děti odmítají?

A to jsme se zatím bavili jen o rozdílech mezi dětmi, které vyrůstají v podobném prostředí. Co teprve děti z rodin pocházejících z jiných zemí? Ty mohou být z domova zvyklé na úplně jiné suroviny, jiné způsoby přípravy jídel i jiné kombinace chutí.

Každé dítě má zkrátka jiné chutě, jiné návyky a jiné představy o dobrém obědě. Co jedno miluje, druhé nesnáší. Co jednomu připadá jako naprosto dostačující výběr, druhé bude považovat za zoufale omezený jídelníček.

Školní jídelna nemá vařit podle mého syna, vaší dcery ani dítěte sousedů. Má vařit podle pravidel, která zohledňují výživové potřeby dětí jako celku. A právě proto bychom ta pravidla neměli měnit pokaždé, když se ukáže, že někomu nechutná čočka.

Nechutná? Tak se zařídíme jinak

Aby bylo jasno, ani naše děti rozhodně nepatří mezi ty, které nadšeně snědí všechno, co před ně někdo postaví. Už jsem zmínila svého syna, který je autista a má poměrně výrazná omezení ve výběru jídel. Jenže ani naše dcera nejí všechno. A především nevidím důvod, proč bychom měli očekávat, že školní jídelna dokáže vyhovět oběma.

Naše děti navštěvují školu, která nemá vlastní kuchyni. Obědy se dovážejí ze střední školy, takže se na jídelníčku občas objeví pokrmy, které jsou pro malé děti poněkud nezvyklé. Třeba výrazněji ochucený salát jako hlavní jídlo. Syn navíc některé běžné kombinace odmítá. Omáčku s knedlíkem nesní, i když by mu tatáž omáčka s těstovinami třeba chutnala.

A víte, co s tím děláme? Podíváme se na jídelníček a podle toho se zařídíme. Někdy oběd odhlásíme a připravíme dětem vlastní. Jindy ho necháme přihlášený, protože víme, že z něj dítě pravděpodobně alespoň něco sní, ale pro jistotu mu dáme větší svačinu. A někdy samozřejmě žádný problém není a děti se na oběd těší.

Ve škole mají dokonce spolužáka, který si vlastní oběd nosí každý den. Jeho rodina má jiné stravovací zvyklosti, jí hodně luštěnin, ovoce a zeleniny a školní nabídka jim zkrátka nevyhovuje. Tak si stravování řeší po svém.

Netvrdím, že každá rodina má stejné možnosti. Někdo má na vaření více času, jiný méně. Někdo má dítě se zdravotním omezením, někdo řeší alergie a někdo zkrátka potomka, který by nejraději jedl pořád dokola tři oblíbená jídla. U některých dětí navíc nejde o obyčejnou nechuť, ale o skutečné obtíže s přijímáním určitých potravin.

Jenže ani to automaticky neznamená, že by se kvůli tomu měla měnit výživová pravidla pro všechny. Znamená to především, že je potřeba hledat řešení pro konkrétní dítě.

Chcete něco jiného? Tak si za to zaplaťte

A vlastně bych neměla vůbec nic proti tomu, kdyby tam, kde je to možné, existovala vedle běžného školního stravování ještě jedna alternativa. Třeba nějaká komerční nabídka oblíbených jídel, ze které by si rodiče mohli pro své děti vybírat podle libosti. Klidně hamburgery, pizzu nebo hranolky, pokud by jejich prodej v daném prostředí odpovídal příslušným předpisům.

Jenže za jednu podmínku. Za plnou cenu. Nejen za cenu potravin, ale také za práci zaměstnanců, energie, provoz a všechny další náklady.

Chcete, aby vaše dítě dostávalo k obědu něco jiného, než co nabízí veřejně podporované školní stravování? Výborně. Pokud taková možnost existuje, můžete si ji zaplatit. Proč ne? Ale proč by se kvůli vašemu přání měla měnit výživová pravidla pro všechny ostatní?

Samozřejmě netvrdím, že každá škola má povinnost zřizovat si vlastní restauraci nebo provozovat dvě kuchyně. Někde by se taková nabídka mohla vyplatit, jinde by o ni nebyl zájem nebo by na ni jednoduše nebyly podmínky.

Ale princip je podle mě jednoduchý. Kdo chce využívat veřejně podporované školní stravování, musí počítat s tím, že má určitá pravidla. Kdo chce něco jiného, může si hledat jinou možnost. Neměl by však očekávat, že se kvůli jeho požadavkům změní pravidla pro všechny ostatní.

A co děti, kterým pestrá strava chutná?

V celé debatě mi totiž neustále chybí jedna skupina dětí. Ty, kterým luštěniny chutnají. Které mají rády zeleninu, ovoce a pestrou stravu. Které se třeba na čočku na kyselo skutečně těší.

O dětech, které školní obědy odmítají, se mluví pořád. Nejedí luštěniny, nechtějí ryby, zeleninu nechávají na talíři. Jenže kdo se ptá těch ostatních? Proč by měly přijít o jídla, která mají rády, jen proto, že jiným dětem nechutnají?

A co rodiče, kteří své děti od malička vedou k pestrému stravování? Kteří jim nabízejí různé potraviny, zkoušejí nové recepty a někdy musí vynaložit nemalé úsilí, aby si děti na nové chutě zvykly? Proč by měli doplácet na to, že jiní rodiče považují za jednodušší přizpůsobit jídelníček několika oblíbeným pokrmům?

Samozřejmě, školní jídlo má být také chutné. Sebelepší výživové složení nemá velký přínos, pokud oběd skončí celý v koši. Jenže mezi snahou uvařit zdravé jídlo chutně a rozhodnutím vařit hlavně to, co děti bez protestů snědí, je zásadní rozdíl. Prázdný talíř ještě není důkazem kvalitního stravování.

Nikdo netvrdí, že školní jídelny vaří dokonale nebo že každé zdravé jídlo automaticky chutná dobře. Jenže řešením by mělo být zlepšování školního stravování, nikoliv rezignace na závazná výživová pravidla.

Protože jinak se nakonec může stát, že ve snaze vyhovět dětem, které čočku nejedí, ji sebereme i těm, které ji mají rády.

A to už mi jako zlepšení školního stravování opravdu nepřipadá.

Zdroje

¹ Vyhláška č. 282/2016 Sb. – požadavky na potraviny prodávané ve školách; pravidla byla v roce 2018 částečně zmírněna.

² Ministerstvo zdravotnictví, 11. 11. 2026: Zdravé stravování dětí zůstává prioritou – oznámení záměru nahradit závazné výživové normy metodickými doporučeními.

⁴ iROZHLAS, 10. 11. 2026: Salmonelóza v Újezdu nad Lesy byla z prošlých vajec, potvrdili hygienici – závěry hygienického šetření; přibližně 500 nemocných, z toho asi 290 laboratorně potvrzených případů.

⁵ Ministerstvo zdravotnictví, 2. 9. 2025: Nová pravidla pro školní jídelny – méně cukru a soli – cíle nových výživových pravidel. Jejich povinné zavedení bylo následně odloženo do září 2027.

⁶ MŠMT: Školní stravování – změny od ledna 2026 – financování školního stravování a rozdíly mezi veřejnými a soukromými zřizovateli.

⁷ Vyhláška č. 107/2005 Sb., o školním stravování – výživové normy, finanční limity a organizace školního stravování.

⁸ MŠMT: Školní stravování – metodické materiály – metodika ke konzumaci vlastní stravy ve školní jídelně od září 2025.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz