Článek
Když hlas stojí stovku
Četla jsem si tak článek, ve kterém autor navrhoval, že by každému občanovi ČR, který smí volit, dal sto korun, které by si tento občan buď ponechal, nebo by je při volbách odevzdal straně, kterou volí.
Jednalo se samozřejmě o satiru. Ale já, místo toho, abych se smála, jsem si hned živě představila, kolik lidí by si tu stovku raději ponechalo, než aby šlo volit. Myslím tím lidi, kteří jinak volit chodí. A najednou jsem pocítila tak trochu hrůzu z toho, že k volbám mohou jít i lidé, kteří by se svého práva na volbu zřekli za pouhých sto korun.
Představa, že takoví lidé rozhodují o budoucnosti našeho státu (a tedy i mé a mých dětí) ve mně vyvolávala úzkost. A také zlost. Začala jsem totiž tuto myšlenku dál rozvíjet a uvědomila jsem si, kolik lidí se bude u voleb rozhodovat jen na základě toho, kdo jim slíbil pár korun na víc. Nebo kolik lidí bude volit někoho jen proto, že jim slibují, že zrovna oni se budou mít pod jejich vládou lépe.
Nešlo o to, že by mi vadilo, že bude rozhodovat někdo chudý. Šlo o to, že jsem tyto lidi vnímala jako velmi zranitelné a ovlivnitelné. Když jsem na tom po finanční stránce opravdu hodně špatně a někdo mi slíbí, že se budu mít o něco lépe, tak vidím to, že mi někdo pomůže. A už pravděpodobně nevnímám cokoli ostatního, co má ta strana v programu. Vidím jen světlo na konci tunelu.
A tak mě napadlo, že asi nejsem zastánce demokracie. A začala jsem přemýšlet o tom, jaký systém by se mi líbil více.
Hledání jiných cest
Přemýšlela jsem nad meritokracií, tedy zjednodušeně nad vládou schopných, nad technokracií neboli vládou odborníků i nad epistokracií, která u voleb přiděluje hlasu váhu dle dosaženého vzdělání.
Každý z těchto modelů mě na chvíli zaujal. Ale každý v sobě nese past: kdo určí, kdo je „dost schopný“, „dost odborný“, „dost vzdělaný“? Vždycky by to nakonec skončilo mocí menšiny nad většinou. A to není cesta, která by vedla k důvěře a stabilitě.
Jiná demokracie
Vrátila jsem se proto nakonec zpět k demokracii. Jen k úplně jiné. K takové, kde by politika byla vážnou vědou, ne reality show. Kde by kampaň nebyla gladiátorskou arénou, ale veřejnou konferencí nápadů.
Jak by to mohlo vypadat?
- Billboardy jen jako vizitky. Fotka, jméno, odkaz na program. Žádné slogany, žádné strašení.
- Programy v jednotném formátu. Každá strana jasně: co chceme, jak to chceme udělat, kolik to bude stát, kde na to vezmeme.
- Odborný panel. Ekonom, právník, sociolog a ekolog řeknou: „tohle je proveditelné“, „tohle je finančně neudržitelné“.
- Debaty bez hádek. Program představuje moderátor, politici jen odpovídají na konkrétní dotazy. Žádné křičení, žádné útoky.
- Zákaz strašení. Strany mluví jen o svém řešení, ne o tom, proč protivník přinese apokalypsu.
Možná by byl takový systém pro někoho příliš nudný. Žádné ostré diskuse, žádná agrese, žádná show. Jenže má být politika vůbec zábavná? Vždyť jde o to, jak to u nás bude fungovat. O naši budoucnost.
A zábava? Tu nám přece může přinést jiný program.
Zdroj:https://medium.seznam.cz/clanek/zeptej-se-vedce-co-kdyby-volic-dostal-100-kc-a-bud-by-je-ve-volbach-dal-sve-strane-nebo-si-je-nechal-a-nevolil-176798
