Článek
Devět měsíců u moře místo školní lavice. Čtrnáctiletá dívka z Klatovska odjela s matkou do Egypta a téměř celý školní rok se ve škole neobjevila. Matka za to dostala podmíněný trest. A média nám nabízejí příběh dívky, která si místo školy užívala u moře.
Jenže já bych se ráda zeptala na něco jiného. Co když těch devět měsíců vůbec nebylo ztracených? A proč vlastně považujeme za samozřejmé, že dítě musí každý rok svého života postupovat podle školního vzdělávacího programu, i když by mu možná prospělo něco úplně jiného?
Devět měsíců u moře. A co tam vlastně dělala?
Podle informací zveřejněných serverem Novinky.cz odjela matka se čtrnáctiletou dcerou do Egypta, kde společně strávily devět měsíců. Dívka zameškala téměř 900 vyučovacích hodin, matka podle obžaloby nespolupracovala se školou a ignorovala také pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí. Klatovský okresní soud za to ženě uložil dvanáctiměsíční trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na dva roky. Rozhodl trestním příkazem, tedy bez hlavního líčení. Rozhodnutí je pravomocné.
Nechci obhajovat porušování zákona. Povinná školní docházka existuje a rodiče mají odpovědnost za vzdělávání svých dětí. Když se rozhodnou odjet na delší dobu do zahraničí, měli by situaci řešit zákonným způsobem.
Jenže něco mi na celém případu vadí: Státní zástupkyně podle Novinek uvedla, že matka úmyslně ohrozila mravní vývoj dcery tím, že jí umožnila vést zahálčivý život a nezajistila její vzdělávání. A právě tady bych se ráda zastavila. Co přesně znamená zahálčivý život? To, že dítě ráno nevstává do školy? Že nesedí několik hodin v lavici? Že se neučí chemické prvky, větné rozbory nebo fyzikální vzorce?
Víme vůbec, co ta dívka v Egyptě dělala? Možná skutečně celé dny ležela na pláži a nedělala nic. Možná se ale učila cizí jazyk, poznávala jinou kulturu, navštěvovala historické památky, učila se samostatnosti nebo získávala zkušenosti, které by jí žádná česká škola nemohla nabídnout.
A nevíme ani to, jaká ta dívka je. Jestli byla ve škole úspěšná, nebo neúspěšná. Jestli ji baví akademické předměty, nebo má úplně jiné schopnosti a zájmy.
Samotná absence ve škole nám na tyto otázky neodpoví.
Ohrožování výchovy dítěte. Opravdu?
Matka byla odsouzena za přečin v zákoně označovaný jako ohrožování výchovy dítěte. To je označení, které v člověku vyvolává docela konkrétní představy. Dítě vyrůstající mezi drogami, alkoholem, kriminalitou nebo v prostředí, kde se o něj nikdo nestará. A potom si přečteme, že matka strávila s dcerou devět měsíců v Egyptě.
Samozřejmě i zanedbávání vzdělávání může za určitých okolností ohrozit vývoj dítěte. Jenže porušení školských předpisů a skutečné ohrožení vývoje nejsou automaticky totéž. Trestní právo ostatně nevyžaduje jen konstatování, že dítě nechodilo do školy. Podstatné jsou konkrétní okolnosti jednání a naplnění zákonných znaků trestného činu.
V tomto případě soud rozhodl trestním příkazem, tedy bez hlavního líčení. Neproběhlo veřejné soudní jednání, při kterém by matka mohla osobně vysvětlit svou verzi událostí a při kterém by případně mohla být vyslechnuta také její dcera. To samozřejmě neznamená, že soud neměl k dispozici důkazy nebo že se obě nemohly vyjádřit už v přípravném řízení. Rozhodoval však na základě písemného spisu, bez dokazování při hlavním líčení.
A právě tady se nabízí otázka: Co vlastně soud věděl o tom, jak dívka těch devět měsíců v Egyptě skutečně prožila? Věděl, čemu se věnovala? Zda se učila jazyky, poznávala místní kulturu, získávala nové zkušenosti? Zda jí pobyt prospěl, nebo naopak uškodil? A měl dostatek podkladů pro závěr, že skutečně vedla zahálčivý život a její vývoj byl ohrožen?
Možná ano. Možná byly ve spise důkazy, které to jednoznačně prokazovaly. Jenže z novinového článku se to nedozvíme. A tak se nemohu ubránit otázce, zda byl v tomto konkrétním případě skutečně prokázán škodlivý dopad na vývoj dívky, nebo zda celé posouzení vycházelo především z toho, že dívka dlouhodobě nechodila do školy a její matka nezajistila vzdělávání zákonem stanoveným způsobem.
To jsou totiž dvě odlišné věci. A právě proto bych byla opatrná s kategorickým hodnocením toho, co těch devět měsíců pro dívku znamenalo.
Co kdyby si dítě mohlo vzít rok volna?
Celý případ mě přivedl k otázce, která jde mnohem dál než k jedné matce a její dceři. Proč vlastně dítě nemůže na rok přerušit běžné školní vzdělávání? Nemyslím tím individuální vzdělávání, při kterém rodiče přebírají odpovědnost za výuku podle příslušného vzdělávacího programu. Ani plnění školní docházky v zahraničí.
Myslím skutečnou přestávku. Rok, během kterého by dítě nemuselo probírat učivo svého ročníku, nemuselo by dohánět spolužáky ani skládat zkoušky z předmětů, kterým se zrovna nevěnuje. Po roce by se prostě vrátilo tam, kde skončilo.
Ano, bylo by o rok starší než většina spolužáků. No a? Vždyť děti už dnes nastupují do školy v různém věku, některé mají odklad, jiné opakují ročník. Proč by tedy nemohlo existovat také plánované, dobrovolné přerušení vzdělávání?
Rok cestování může dát víc než rok ve škole
Začněme právě tím cestováním. Představme si rodinu, která dostane příležitost strávit rok v zahraničí. Nechce dítě přihlašovat do tamní školy ani doma každý den probírat české učivo. Chce cestovat, poznávat jiné země, kultury, jazyky, historii a způsob života.
Dítě se možná naučí komunikovat anglicky. Možná pochytí základy arabštiny, španělštiny nebo jiného jazyka. Pozná, jak lidé žijí, co jedí, jaké mají tradice, jak funguje doprava, obchod nebo běžné mezilidské vztahy. Ale možná se přitom nenaučí vůbec nic z chemie, kterou právě probírají jeho vrstevníci v české škole.
Je to opravdu taková tragédie? Proč bychom měli předpokládat, že školní vzdělávací program je jediným správným měřítkem toho, zda dítě svůj rok využilo smysluplně?
Co když dítěti škola nejde, ale zato umí něco jiného?
Teď si představme úplně jiné dítě. Sedmačku, která ve škole nijak zvlášť nevyniká. Matematika jí nejde, v češtině dělá chyby, z přírodopisu nosí čtyřky. Učení ji nebaví, výsledky má špatné a postupně získává pocit, že je úplně k ničemu. Že ať se snaží sebevíc, nikdy v ničem nebude dobrá.
Doma ale ráda peče. Zkouší nové recepty, zdobí dorty, vyrábí cukroví. Baví ji také keramika, šití, pletení nebo výroba dekorací. Jenže na to všechno jí zbývá zoufale málo času. Většinu dne tráví ve škole, a když přijde domů, čekají ji domácí úkoly a další učení. Zatímco spolužáci mají úkoly hotové za půl hodiny, ona nad nimi sedí třeba dvě hodiny. Na písemky se připravuje celé večery, a přesto z nich nosí čtyřky. A tak se pořád dokola věnuje především tomu, co jí nejde. Na činnosti, které ji baví, ve kterých je šikovná a které jí přinášejí radost a pocit úspěchu, už jí téměř nezbývá čas ani energie.
Co kdyby místo osmé třídy dostala jeden rok, během kterého by se mohla věnovat právě tomu? Bez písemek, známek a každodenního dohánění školního učiva. Možná by se naučila péct nádherné dorty. Možná by začala vyrábět keramiku, kterou by ostatní obdivovali. Možná by zjistila, že ji nesmírně baví práce s těstem a že se chce vyučit pekařkou nebo cukrářkou.
A potom by se vrátila do osmé třídy. Matematika by jí možná pořád nešla. V češtině by dál chybovala. Z přírodopisu by možná zase dostala čtyřku. Jenže tentokrát by to mohlo být jiné. Protože už by věděla, že není k ničemu. Že existuje něco, co jí jde, co ji baví a v čem může být úspěšná. A možná by už také věděla, co chce v životě dělat. Špatná známka by pro ni přestala být důkazem vlastní neschopnosti. Byla by jen špatnou známkou z předmětu, který jí nejde. Samozřejmě by i nadále potřebovala určité znalosti, aby se dostala na vybraný učební obor a zvládla ho. Ale už by nemusela měřit celou svou hodnotu školním prospěchem.
A co když by si žádné budoucí povolání nevybrala? I to by bylo v pořádku. Naučila by se nové věci, získala zkušenosti a objevila vlastní schopnosti.
Musí mít snad každá smysluplná činnost dítěte okamžitý dopad na školní výsledky?
Rok, během kterého dítě konečně dožene samo sebe
Další příklad. Dítě má výrazné specifické poruchy učení. Dyslexii, dysgrafii, dyskalkulii, problémy s pozorností nebo oslabené dílčí funkce. Ve škole se neustále probírá další a další učivo. Jenže dítě ještě pořádně nezvládá to předchozí.
Učí se vyjmenovaná slova, ale má potíže s plynulým čtením. Počítá složitější příklady, ale nemá dostatečně upevněné základní početní představy. A tak doma procvičuje, doučuje se, chodí ke speciálnímu pedagogovi. Jenže druhý den ve škole přibude další látka.
A co kdyby se na rok zastavilo? Místo dalšího učiva by se soustředilo na reedukaci poruch učení, rozvoj pozornosti, upevňování základních dovedností, případně ergoterapii a další vhodnou odbornou podporu. Po roce by se vrátilo do školy.
Neznamená to, že by jeho poruchy učení zmizely. Ale mohlo by mít lépe zvládnuté základy a větší šanci zvládat další vzdělávání. A především by nemuselo další rok prožívat každodenní neúspěch.
A co děti, které školu zvládají jen za cenu vlastního zdraví?
Tohle je možná ještě závažnější příklad. Představme si dítě s psychickými obtížemi. Do školy sice chodí, ale za jakou cenu? Ráno pláče, bolí ho břicho, je mu špatně. Ve škole se nedokáže soustředit. Někdy sedí a mlčí, jindy vybuchne vzteky. Občas do školy vůbec nedojde. Často chybí kvůli zdravotním obtížím, na kterých se může podílet dlouhodobý stres.
Výsledky se zhoršují, učitelé řeší jeho chování, spolužáci ho začínají vnímat jako problémové dítě. Doma se dohání učivo, řeší se absence, úkoly a známky. Dítě se opakovaně psychicky hroutí. Pak se trochu vzchopí, vrátí se do školy a celý kolotoč začíná znovu.
A přitom by možná potřebovalo úplně něco jiného. Třeba několik týdnů věnovat jen tomu, aby mělo pravidelný režim. Vstávalo ve stejnou dobu, chodilo pravidelně spát, jedlo a zvládalo běžnou péči o sebe. Potom přidat jednu příjemnou činnost. Kreslení, procházky, hudbu nebo něco jiného, co ho baví. Postupně další aktivity. Kontakt s lidmi. Jednoduché úkoly, které vyžadují určitou samostatnost. Třeba připravit si svačinu nebo naplánovat část dne. A teprve postupně přidávat větší zátěž a učení.
Samozřejmě pod odborným vedením a s ohledem na konkrétní obtíže. U některých dětí je vhodnější zachovat alespoň částečný kontakt se školou, protože dlouhá izolace může návrat zkomplikovat.
Ale proč by nemohla existovat také možnost, že dítě na určitou dobu běžné vzdělávání přeruší a bude se soustředit na zotavení?
Proč čekáme, až dítě selže?
Na tom všem mě zaráží ještě jedna věc. Dítě může ve škole opakovat ročník, pokud nesplní zákonné podmínky pro postup. Existují také různé možnosti úprav vzdělávání ze zdravotních důvodů.
Ale proč by mělo být nutné nejprve dojít do stavu, kdy dítě školu nezvládá? Co když rodiče vidí, že se jejich dítě trápí? Že sice nějak prochází, ale postupně se mu zhoršuje psychický stav, ztrácí sebevědomí a začíná školu nenávidět?
Co když by právě včasná přestávka zabránila mnohem větším problémům? Jedno dítě může další rok chodit do školy, mít špatné známky, konflikty s učiteli, vysoké absence a nakonec propadnout. Jiné může mít rok plánované přestávky, věnovat se svému zotavení nebo rozvoji a potom se vrátit. Obě budou o rok starší. Ale jejich zkušenost s vlastním neúspěchem může být úplně jiná.
Nemluvím o povinných prázdninách pro všechny
Samozřejmě by taková možnost musela mít pravidla. Neměla by sloužit k tomu, aby se rodiče zbavili odpovědnosti za dítě nebo aby školy mohly nepohodlné žáky posílat na rok domů. Muselo by být jasné, jak se dítě vrátí do vzdělávání, kdo za něj během přestávky odpovídá a jak se zajistí, že jeho práva nebudou zanedbávána. Důležité by bylo také přání samotného dítěte, přiměřeně jeho věku a vyspělosti.
Ale nevidím důvod, proč by jediným přijatelným způsobem rozvoje dítěte muselo být každoroční absolvování dalšího ročníku. Nemluvím o tom, že by děti měly přestat chodit do školy. Mluvím o možnosti na určitou dobu vystoupit ze systému, který je organizován podle věku, ročníků, vzdělávacích programů a předem stanoveného tempa. A potom se do něj vrátit.
A co ta dívka z Egypta?
Vraťme se na závěr k případu, kterým jsme začali. Neznáme tu dívku. Nevíme, jak se jí ve škole dařilo. Nevíme, co ji baví, co umí, co potřebovala ani co během devíti měsíců v Egyptě skutečně prožila.
Možná jí matka zanedbáváním školní docházky skutečně uškodila. Možná ale získala zkušenosti, které pro ni měly mimořádnou hodnotu. A možná obojí zároveň.
Z dostupných informací nemůžeme poctivě rozhodnout, jaký dopad na ni pobyt měl. A už vůbec nemůžeme automaticky zaměňovat právní posouzení jednání matky s celkovým hodnocením života její dcery.
To ale není důvod přehlížet zákonné povinnosti rodičů. Je to důvod přemýšlet, zda jsou možnosti, které jim zákon nabízí, dostatečně rozmanité.
Protože někdy dítě potřebuje intenzivně procvičovat čtení. Jindy potřebuje odbornou pomoc, aby vůbec zvládalo běžný den. Někdy potřebuje objevit vlastní schopnosti. A někdy může získat mimořádně cenné zkušenosti při cestování. Ne všechno, co dítě potřebuje pro svůj rozvoj, najdeme ve školním vzdělávacím programu.
A možná bychom se měli přestat ptát jen na to, kolik učiva dítě za rok zvládlo. A začít se také ptát, co mu ten rok skutečně dal.
