Článek
Kdo je vlastně Tary?
Sociálními sítěmi se šíří hrůza z toho, co se stalo na jednom z Taryho campů.
Pokud netušíte, kdo je Tary, tak vězte, že jde o takového flinka, co je fakt dobrej v parkouru – to je ten sport, kde se skáče přes všechno možné a dělají se epická „beka“.
Jenže Tary není jen sportovec. Je to i influencer, tatínek dvou holčiček a majitel celé armády merchů. Nejznámější jsou Tary drinky – limči pro děti, v plechovce a s cool designem. A děti je prostě milují.
Natáčí i videa se svou dcerou Ariankou, takže děti milují jeho, jeho drinky i Arianku.
Rodiče ostatních dětí ho naopak často nemůžou vystát. Jenže mají smůlu – jejich potomci na sledování Taryho (a na nákupu jeho věcí) trvají. A někteří je dokonce přemluví, aby je vzali na jeden z Taryho campů.
Když se výzva změní v drama
A tak se na jeden z nich nejspíš dostala i ta holčička. Byla gymnastka, takže s podobným cvičením už měla trochu zkušenost.
Tary na kempech rád pořádá různé výzvy – neboli challenges. Jedna z nich spočívala v tom, kdo nejdéle vydrží v pozici takzvaného planku. Holčička se přihlásila a byla ve výzvě prostě skvělá. Vydržela dlouho, asi 11 minut, a nakonec skončila na krásném druhém místě.
Jenže ke konci už jí tekly slzy — a to bylo pro některé diváky příliš. „Tohle je přece týrání! Holčička brečí a on ji nechá – a ještě ji u toho natáčí!“ Přesně takové rozhořčené komentáře se teď rychlostí blesku šíří na sociálních sítích.
Byla to dřina nebo týrání?
Jenže, opravdu se jednalo o týrání? Rozhodla se holčička pro překonání bolesti sama dobrovolně, nebo pod tlakem okolností? Plakala, protože se bála zklamat rodiče, kteří byli u výzvy přítomni, a tak se snažila vydržet, i když už nemohla? Nebo se snad dokonce bála toho, že na ni budou naštvaní a přijde trest? Hrálo v tom snad roli to, že chtěla zapůsobit na Taryho, a tak se odmítla vzdát, i když bez jeho přítomnosti by to vzdala už dávno?
Když pláč není slabost
Nebo je holčička jen velká bojovnice, která má ráda výzvy a ráda si sahá až na dno svých sil?
To samozřejmě nevíme, ale já rozhodně viděla tu druhou možnost. Já viděla holku, která chce vyhrát nebo alespoň bojovat, dokud je to možné. Viděla jsem holčičku, která je v jakémsi sportovním flow, soustředěná na výkon a nevnímající nic okolo. Brek mi přišel jako fyziologická reakce, co se spustila, aby dívce pomohla vydržet.
Ostatně, třeba maratonští běžci nemají do podobných reakcí daleko.
Jsou lidé, kterým vadí i menší zátěž, a je to naprosto v pořádku. A na ty takové video může působit opravdu drasticky. Ale jsou i takoví, kteří ji vyhledávají.
Síla malých bojovnic
Já sama jsem patřila k těm dětem, které se překonávaly rády. Jako malá holka jsem třeba běžela branný závod. Jednalo se o běh na několik kilometrů a kromě běhu se v něm musela občas přeskočit nebo přeručkovat nějaká ta překážka nebo střílet ze vzduchovky a plnit další poněkud adrenalinové úkoly. V té době mě trápilo astma, takže do cíle jsem doběhla za pískotu a chrčení průdušek. Ale že by mě napadlo závod vzdát? Ani omylem.
S dalšími dětmi jsme si také samy dávaly různé výzvy. Kdo udrží v natažené ruce déle činku? Kdo vydrží déle ručkovat? Kdo zvládne jet rychleji na kole? To byly běžné výzvy mého dětství. A ty výrazy jsme měly kolikrát podobně jako holčička. Jen místo breku jsme spíš funěly a hekaly a řvaly. Ale bylo to vlastně to samé – byl to způsob, jak si ulevit a vydržet déle. V některých dětech tohle prostě je.
Síla v malých rukách
Znám to i z rodičovství. Syn prostě ponese tu tašku s těžkým nákupem, byť jsem mu to několikrát zakázala, a bude u toho tvrdit, že je lehká, byť před cílem už nahlas heká a evidentně se mu uleví, když ji konečně může položit. Stejně tak je vidět při sportování, že tu zátěž a přemáhání má prostě rád.
A pokud holčička chodila na gymnastiku, nejspíš bude na zátěž a přemáhání také zvyklá. Zrovna gymnastika je jeden ze sportů, kterému se naše děti věnují, a po zhlédnutí tréningu i toho, jak se děti navštěvující gymnastiku baví mimo tréning, bych řekla, že tyhle děti pohyb a zátěž prostě milují. To, co jsem viděla na hodině, totiž byla minimálně chvílemi pěkná dřina. A přitom vidíte, že to ty děti baví a že se cvičení snaží věnovat už i před tréningem a po něm.
Kdy zasáhnout a kdy ne
Mimochodem, podle některých lidí měli do výzvy zasáhnout rodiče. A holce dál soutěžit nedovolit. No, možná měli, pokud to bylo třeba po fyzické stránce už přes bezpečnou míru.
Ale na druhou stranu si říkám, že si moc nedovedu představit, že bych šla zastavit své děti jenom proto, že se rozbrečely. Když už, spíš bych se šla zeptat, zda jim něco není (křeč, křupnutí něčeho v těle, co by křupnout nemělo). Ale zakázat jim dál soutěžit? To bych hodně dlouho zvažovala.
Víte totiž, jak by mě za to nenáviděly? Jak dlouho by mi to vyčítaly? Za jejich prohru bych v jejich očích mohla já. Ponížila bych je tím. Navíc by to braly tak, že jim nevěřím, že to dál zvládnou. Také by jim vadilo, že jsem jim nedovolila, aby si o tom rozhodly samy. Zvlášť syn je na narušení jeho autonomie velmi citlivý. Rozhodně bych je tím tedy nechránila před brekem a psychickou zátěží. Naopak bych jim nejspíš ještě přidala.
Je brek ponižující?
A pak je tu otázka, která je podle mě nejzajímavější.
Protože Tary video zveřejnil včetně obličeje dívky a té části, kdy brečí, někteří lidé to považují za citové týrání, za dívčinu dehonestaci. Ale je to video ponižující jenom proto, že v něm holčička brečí? Je brek ponižující?
Víte, co na tom videu vidím já? Vidím úspěšnou holčičku, která v té výzvě vydržela zatraceně dlouho. Holčičku, která se nevzdala, i když už pro ni pokračování bylo těžké. A taky holčičku, které se povedlo být na videu s Tarym. Holku, která uspěla a zaslouží si potlesk.
Je tedy dost možné, že sama dívka žádný problém ohledně videa a jeho zveřejnění necítila. Možná byla hrdá na to, že je jí ve videu věnováno tolik prostoru.
Jenže pak někdo přišel s tím, že ji video ponižuje. Že pláč je ostuda, nebo že prostě v té chvíli nevypadala úplně nejlépe, a je ponižující, že ji u toho někdo natočil. Ale je tohle ponížení? Je to citové týrání? Nebo je to jen prosté zachycení reality? (Mimochodem, koukněte se třeba na vzpěrače – ti také nemají pohled jak z módního časopisu, že? A nikdy jsem o jejich ponížení nic neslyšela).
Kdo ji vlastně ponížil?
Ponižuje ji fakt, že se video objevilo na sítích, nebo ten problém způsobují až ti lidé, kteří ji s dobrým úmyslem chtějí chránit před něčím, co bylo ponižující z jejich pohledu? A neprospělo by dívce víc, kdyby slyšela, že byla skvělá? A gratulace k výkonu?
Možná byla prostě pyšná, že to zvládla. Možná to brala jako svůj malý osobní triumf.
Až do chvíle, než si někde přečetla, že by se měla cítit ponížená. Že brečet při výkonu je ostuda. A že dospělí se teď kvůli jejím slzám hádají, jestli byla týraná.
Když vítězství není o cenách
Někteří lidé také řeší odměnu. Proslýchá se, že jako „cenu útěchy“ dostala jen Tary drink. Ale i kdyby to bylo opravdu tak, že dostala jen Tary drink – no a co? Co se dneska, proboha, čeká? Deset medailí, voucher do aquaparku a zájezd k moři?
Můj syn dostal vloni v soutěži za druhé místo blok z recyklovaného papíru, diplom a medaili. Byla to normální, dlouho připravovaná soutěž – ne rychlá výzva v tělocvičně. A vážně nemám pocit, že to je málo.
Co bych jako jediné opravdu řešila
Jediné, co mi opravdu přijde k řešení, je to, zda je po fyzické stránce bezpečné držet tělo takhle dlouho v planku, byť tedy při pohledu na video to nevypadalo na úplně klasické provedení.
Ale stejně – možná by bývalo bylo lepší určit nějaký časový limit, po kterém se soutěž ukončí a zvítězí všichni, kteří do té doby vydrželi. Nebo dál pokračovat nějakou další výzvou, která rozhodne o vítězi.
Zdroj:
Život v Česku. Youtuber Tary natáčel plačící dívku, která překonává svou bolest. Video se ocitlo pod palbou kritiky a rozdělilo lidi na dva tábory [online]. Praha: ŽivotvČesku.cz, 2025 [cit. 2025-10-28]. Dostupné z: https://zivotvcesku.cz/youtuber-tary-natacel-placici-divku-ktera-prekonava-svou-bolest-video-se-ocitlo-pod-palbou-kritiky-a-rozdelilo-lidi-na-dva-tabory/
#tary #děti #rodičovství #výchova #sport #psychologie #výzvy #bolest #motivace #internet #sociálnísítě
