Tepláky, uniformy a svoboda. Proč mě školní zákazy děsí víc než samotné tepláky

Upřímně – sama vlastně nemám úplně jasno. Líbí se mi slavnostně oblečené děti, dokážu ocenit uniformu, když padne. Ale nemám ráda diktát. Jakékoli zásahy do osobnosti, které nejsou nutné, mi přijdou zbytečné a omezující.

A teď Brno: základní škola zakázala tepláky, crop-topy a další „nevhodné“ oblečení. A spustila lavinu. Facebookové diskuse připomínají spíš válečné pole než debatu o školním řádu. Najednou se zdá, že na tom, jestli dítě přijde v riflích nebo teplácích, stojí budoucnost civilizace. Nebo alespoň budoucnost českého školství.

Uniformy? Přiznávám, líbí se mi. A není to jen můj rozmar – v diskusích se právě uniformy objevovaly jako záchranné řešení. „Zaveďme je všude a bude klid,“ psali lidé. Rozumím tomu. Je v nich jistá logika: nikdo se nad nikoho nepovyšuje, není vidět, kdo má značkové oblečení a kdo „no name“.

A estetika? Ta mě svým způsobem fascinuje. Děti v bílých košilích, sešitých sukních nebo kalhotách s puky, culíčky svázané mašličkami, podkolenky a lesklé střevíčky. Vypadá to jako ze staré pohlednice – čisté, uhlazené, sladěné. Člověk se na to nemůže vynadívat.

Jenže… pohled je jedna věc, realita druhá. Košile tlačí, sukně se vyhrnují, sako škrtí. Běhat se v tom nedá, hrát si na hřišti už vůbec ne. Uniforma, která nesedí, se stává spíš vězením než radostí. A navíc – ani uniforma není spravedlivá. Pozná se, kdo má „lepší“ a ušitou na míru, a kdo „horší“, po někom nebo koupenou o číslo větší, s nohavicemi založenými a gumou v pase.

To, jaké oblečení se hodí do školy, vlastně záleží na tom, jak se tam děti učí. V některých školách většinu času prosedí v lavicích, a tam možná rifle a sako nikoho neomezí. Jenže jinde se vyrábí, vaří, chodí ven, běhá po hřišti nebo po lese. A zkuste si to v džínách, které řežou, když si člověk klekne, nebo v sukni, která se při první aktivitě vyhrne.

Funkční oblečení je takové, ve kterém dítě zvládne obojí: sedět ve třídě i vyběhnout ven. Čisté a upravené, ale zároveň volné, pohodlné a odolné. Takové, ve kterém se dá přejít od pracovního listu na lavici ke stavění domečků v přírodě, aniž by se dítě muselo neustále převlékat.

Zároveň vím, že se móda i pravidla oblékání mění. A vlastně úplně nechápu, proč by měl někdo shora určovat, co je „slušné“ a co ne.

V první republice chodili kluci do školy v oblecích a dívky v šatech s podkolenkami. Do divadla patřil „lepší“ oblek, u mužů klidně i frak, u žen slavnostní róba. Oblečení bylo přesně odstupňované podle příležitostí a části dne – převlékalo se několikrát denně.

Po válce nastoupily tesilky – syntetické, nemačkavé kalhoty a sukně. Do školy se nosily tesilky s košilí nebo svetrem, dívky sukně, halenky a šaty. Později se k tomu přidala i mikina nebo tričko, ale oblek pořád zůstával nutností do divadla.

V 80. letech byly standardem tesilky, manšestráky a „mrkváče“. Riflovina byla spíš luxus – sháněla se v Tuzexu, byla drahá a rozhodně ne univerzální. Po revoluci se džíny staly běžnou součástí školního oblečení, ale do divadla pořád patřil oblek.

Až po roce 2000 začaly být džíny tolerovány i v divadlech. Zpočátku s odporem starší generace – pro ně to byla známka úpadku. Pamatuju si ještě případy, kdy tě na ples nepustili v obleku bez kravaty. Dnes už smart casual (sako a džíny, někdy i tričko) projde skoro všude.

A současnost? Džíny pomalu ustupují sportovním střihům, legínám a „lepším teplákům“. To, co by ještě v 90. letech učitelé považovali za nevhodné do školy, je dnes naprostá samozřejmost.

A tak to bylo vždycky: část starší nebo konzervativnější generace se rozčiluje. Dnes nad tepláky, dříve nad džíny, a ještě předtím nad tesilkami nebo dokonce nad kalhotami u dívek. Vždy se najde kus oděvu, který symbolizuje úpadek slušnosti. A vždy se nakonec stane normou.

Když jsme u té normy – kdo vlastně určuje, co je „slušné oblečení“? Není to žádný zákon, vytesaný do kamene. Jsou to jen dohody společnosti – a ty se proměňují stejně rychle jako móda sama.

To, co jedné generaci připadá jako znak úpadku, druhá považuje za samozřejmost. Jedni říkají: „Za nás by to bylo nepřijatelné.“ Druzí odpovídají: „Dneska je jiná doba“ A někde mezi tím se rodí nová norma.

Možná bychom si měli přiznat, že slušnost není v látce, ale v chování. V tom, jak se k sobě lidé navzájem chovají, jestli se respektují, pomáhají si a dokážou spolu vyjít. Tričko, tesilky nebo tepláky samy o sobě nevytvářejí úctu. To dokáže jen člověk.

Možná se zbytečně hádáme o kousku látky. O tom, jestli jsou tepláky pohodlné, nebo nevkusné. Jestli uniforma sjednocuje, nebo spíš omezuje. Přitom to podstatné je jinde: děti mají být čisté, cítit se dobře, nechodit vulgárně oblečené – a hlavně se učit, jak se k sobě chovat.

Protože tričko ani kravata z nikoho slušného člověka neudělají. To zvládne jen respekt, úcta a trocha obyčejné lidskosti.

A tak se nabízí poslední otázka: Kdo by měl určovat normu? Škola, rodiče, nebo samotné děti mezi sebou?

CNN Prima News. Žádné tepláky ani crop top. Škola v Brně zavedla dress code, žáky posílá domů převléct. CNN Prima News [online]. 19. 9. 2025 [cit. 22. 9. 2025]. Dostupné z: https://cnn.iprima.cz/zadne-teplaky-ani-crop-top-skola-v-brne-zavedla-dress-code-zaky-posila-domu-prevlect-486309