Udělali jste chybu? Tak to jste asi lidé

Se svým perfekcionismem a strachem z dělání chyb se snažím už nějakou dobu bojovat. Je to totiž něco, co mne docela dost omezuje. Bojím se, že udělám nebo řeknu něco špatně, že se mi něco nepovede. A pokud se to opravdu stane, vidím to jako naprostou katastrofu. Kvůli tomuto perfekcionismu mám strach zkoušet nové věci, neboť při jejich zkoušení budu patrně chybovat. Mám strach se ozvat, když je to potřeba, protože se bojím, že moje reakce nebude dokonalá. A já se pak budu chtít vyhýbat lidem, kteří mne takto reagovat viděli, protože můj perfekcionistický mozek bude přesvědčen o tom, že si všichni mého selhání všimli a všem přijde tak obrovské a trapné jako mně. A že je pro všechny stejně důležité jako pro mne.

Psaní článků je pro mne v tomto ohledu docela výzva, protože šance, že mne budou lidé kritizovat, je tu obří. Stejně tak jako šance, že i přes kontrolu toho, co píši, zanechám v článku nějaký překlep nebo dokonce hrubku, čímž se naprosto znemožním a všichni o tom budou mluvit a probírat mne, jaká jsem nemožná. I proto jsem si dala podmínku, že po celkovém dokončení článek zkontroluji maximálně dvakrát. A že ho zkontroluji jen já. Jinak bych na jednom článku pracovala neskutečně dlouho.

No a teď se mi ten můj nový přístup vymstil. Udělala jsem chybu a nevšimla jsem si jí. A to chybu v článku docela zásadní. Dělala jsem kvíz na hlavní města a mylně jsem uvedla, že hlavním městem Jugoslávie bylo Sarajevo. A on to byl Bělehrad! Dříve by se mi to nestalo, dříve bych byla totiž schopná si jít zkontrolovat i to, zda je hlavním městem Španělska skutečně Madrid, i kdybych byla naprosto přesvědčená o tom, že je. Pro jistotu. Co kdyby se třeba hlavní město změnilo a já si toho nevšimla.

Jenže moje nové já je jiné. Nebo se o to alespoň snaží. A tak jsem, bohužel, ignorovala fakt, že Bělehrad a Sarajevo se mi vždycky pletly. Obě města mám totiž spojená se Švejkem. A neověřila jsem si, zda hlavním městem Jugoslávie skutečně bylo Sarajevo. A ono zrovna nebylo. No, už se stalo. Chybu jsem opravila, ale čas vzít zpět nejde. A někteří lidé už tu chybu viděli, všimli si jí a dali mi ji pěkně sežrat. A já přiznávám, že to na mne fungovalo, bylo mi pořádně zle, po delší době jsem si opět užila pořádný záchvat paniky.

Pak jsem ale slyšela skvělou hlášku, kterou jsem s menší úpravou použila jako titulek k tomuto článku: „Udělala jsi chybu? To budeš asi člověk.“ Tuhle průpovídku používá moje mamka v okamžiku, když se jí někdo přehnaně omlouvá za to, že udělal chybu. A použila ji i na mne, když jsem se jí šla svěřit, jak jsem si totálně podělala život. (Poté, co jsem se marně snažila svěřit manželovi, který vůbec nechápal, co se se mnou děje.) A měla pravdu. Jsem člověk. A lidé chyby dělají. A ta moje chyba naštěstí není nějak fatální.

Ano, stávat by se to nemělo, ale člověk není neomylný. A to, že dělám chyby, je jen jedním z důkazů toho, že i já jsem člověkem, byť bych občas raději byla robotem. Samozřejmě, že by bylo lepší, kdybych ji neudělala. Ale splést se může každý. Stejně jako může být každý přesvědčený o tom, že něco ví jistě, ale nakonec se ukáže, že se plete.

Pokud jsem někoho svým kvízem spletla, tak se hluboce omlouvám. Předpokládám však, že jsem nikoho neuvedla v tak zásadní omyl, že by ho to v životě nějak poznamenalo. Snad kvůli mne nikdo jednou nepřijde v nějaké soutěži o balík peněz jenom proto, že se ho někdo bude ptát na hlavní město Jugoslávie a on spleten mým kvízem odpoví, že oním městem bylo Sarajevo.

Říká se, že z chyb se člověk učí. To je jistě pravda, i když já zatím úplně nevím, jaké ponaučení si z této situace vezmu. Jediné, čím si jsem vcelku jistá je to, že si budu už navždy pamatovat, že hlavním městem Jugoslávie byl Bělehrad. O tuto znalost mě připraví snaž už jen případná demence. Zda si začnu po sobě věci více kontrolovat, to zatím netuším. Nabízelo by se to. Jenže já pořád bojuji s tím svým perfekcionismem. A má reakce na zjištění, že jsem udělal chybu, byla přehnaná. Takže nevím, zda by zrovna pro mne bylo vhodné, vzít si toto ponaučení. Možná bych si z toho měla vzít spíš to, že jsem udělala chybu, někteří lidé mě za to dost hejtovali, ale přežila jsem to. Bylo mi zle, měla jsem chvíli záchvat paniky, ale nesložila jsem se. Možná bych si z toho spíš měla vzít to ponaučení, že udělat chybu není zase nic tak strašného, z čeho bych se měla tak hroutit. Uvidíme, co si z toho nakonec vezmu, ale něco určitě.

Možná jste si všimli toho, že nemám vůbec špatný pocit ze své neznalosti, že mám špatný pocit jen z toho, že jsem na tuto svou neznalost nepřišla. Možná vám to přijde divné. Říkáte si, jak je jen možné, že neví takovou „základní“ věc a nestydí se za to. Musím říct, že mě samotnou překvapilo, že je mi tato má neznalost (teď už tedy znalost) jedno. Že se za ni nestydím. A jsem na sebe opravdu hrdá, že se mi povedlo se alespoň v tomto ohledu pořádně posunout.

Asi považuji za důležitější jiné znalosti. Možná si spíš potrpím na dovednosti včetně dovednosti vyhledat potřebné informace. A v tom jsem tak trochu selhala. Nebo mne možná štve hlavně to, že jsem špatně odvedla svou práci. A že mi ta chyba pokazila zbytek kvízu. Ne že bych ten kvíz považovala za nějaké veledílo, ale snažila jsem ho udělal tak, aby byl ten kvíz i něčím zajímavý. Aby v něm byly těžší otázky, u kterých je potřeba trochu přemýšlet. A zároveň i lehčí otázky, aby nikdo neodcházel s pocitem, že vůbec nic neví. Kdyby mi šlo jen o to, abych měla rychle něco hotového, udělala bych ho mnohem jednodušeji. A třeba bych tam ani neudělala tu chybu. Jenže, to by zase nebylo ono, nebyla bych s ním pak spokojená.

Ať už je to tak nebo tak, až příště uděláte nějakou chybu a bude vám kvůli tomu do breku, myslete na to, že to, že jste udělali chybu ze všeho nejvíc znamená to, že jste člověk. A na to, že chyby člověka posouvají dopředu. Pokud si z nich tedy místo hroucení vezme ponaučení. Dělat chyby je prostě úplně normální!