Článek
Producenti Mark Taylor a Brian Rawling a jedna nahrávka, po které už nic nebylo úplně stejné. Believe nebyla jen další taneční píseň. Byla to chvíle, kdy se chyba, efekt a digitální technologie proměnily v nový hudební jazyk.
Existují skladby, které jsou úspěšné.
Pak existují skladby, které definují nějakou dobu.
A nakonec existuje několik nahrávek, po jejichž vydání začnou ostatní producenti posedávat ve studiích, dívat se na své přístroje a přemýšlet:
Jak to sakra udělali?
Believe patří právě mezi ně.
A přitom se její příběh nezačal psát v nějakém obřím futuristickém studiu za miliony dolarů.
Vznikala v poměrně malém studiu Dreamhouse v Kingstonu v Surrey. Produkci měli na starosti Mark Taylor a Brian Rawling. Taylor později zdůrazňoval právě to, že k vytvoření hitu nepotřebujete automaticky nejdražší techniku světa. [soundonsound.com]
Což je na celém příběhu krásně ironické.
Jedna z nahrávek, která měla změnit zvuk budoucnosti, nevznikla v technologickém paláci.
Vznikla hlavně díky nápadu.
Píseň, která dlouho nebyla písní
Samotná skladba měla komplikovanější porod.
Základ pocházel od Briana Higginse, Matta Graye, Stuarta McLennena a Tima Powella a demo podle Marka Taylora nějakou dobu kolovalo po Warneru. Lidem se líbil refrén, ale zbytek nefungoval tak, jak měl.
Do práce se proto pustili také Steve Torch a Paul Barry. Původní eurobeatové demo rozebrali a skladbu výrazně přepracovali. Refrén v zásadě zůstal, zatímco sloky a prostřední část dostaly novou podobu.
To je první důležitá věc na příběhu Believe.
Dnes zní samozřejmě.
Jako kdyby skladba musela existovat přesně takhle.
Jenže nemusela.
Byla sestavována, přepisována a hledána.
A potom přišel další problém.
Jak udělat v roce 1998 taneční desku s Cher, aniž by Cher přestala být Cher?
Udělejme taneční Cher. Ale ne moc taneční
Zadání bylo v podstatě jednoduché: vytvořit taneční nahrávku.
Pouze jednoduché zadání bývá ve studiu často jen elegantnější forma katastrofy.
Mark Taylor věděl, že příliš tvrdý taneční zvuk může odradit část stávajícího publika zpěvačky. První verzi produkce proto v polovině práce úplně zahodil. Připadala mu příliš „hardcore dance“.
Začal znovu.
A právě tady se začíná rodit zvuk skladby, kterou známe.
Bicí nebyly jednoduše vytažené z jednoho syntetizátoru. Taylor skládal a upravoval samply, ekvalizoval je a výrazně komprimoval. U kopáku například spojoval několik různých samplů tak, aby každý dodal výsledku něco jiného.
Dnešní posluchač možná slyší jen:
bum, bum, bum.
Producent slyší malou chirurgickou operaci.
Jeden zvuk dodá spodek. Druhý úder. Třetí charakter. Čtvrtý něco, co možná nedokážete pojmenovat, ale když to odstraníte, najednou je všechno špatně.
Tak se staví pop.
Nenápadně, vrstvu po vrstvě.
Studio budoucnosti? Mac G3
Je skoro dojemné podívat se dnes na technické vybavení, s nímž nahrávka vznikala.
Celá skladba byla sestavována v Cubase VST na počítači Mac G3. Používal se sampler Akai S3000, mezi syntezátory byly například Clavia Nord Rack, Oberheim Matrix 1000 nebo Moog Prodigy. Základní syntezátorová plocha kombinovala zvuky Roland Juno-106 a Korg TR-Rack.
Kytara v refrénu byla nahrána přes zesilovač Sessionette, sejmutý mikrofonem AKG C414, a dále upravována. Piano vycházelo ze zvuku Emu Vintage Keys založeného na elektrickém pianu Yamaha CP80.
Žádné kouzelné červené tlačítko s nápisem:
VYTVOŘ CELOSVĚTOVÝ HIT.
Jen spousta rozhodnutí.
A potom přišel hlas.
Cher před mikrofonem
Vokály Cher byly nahrávány na rekordéry Tascam DA88 přes mikrofon Neumann U67. Podle Marka Taylora si tuto volbu přála sama zpěvačka, protože s tímto mikrofonem předtím nahrávala s Georgem Martinem a výsledek se jí líbil. Nahrané vokály pak putovaly do Cubase.
A mohlo být hotovo.
Mohla vzniknout solidní taneční nahrávka slavné zpěvačky.
Možná hit.
Možná velký hit.
Jenže potom někdo začal dělat s lidským hlasem věci, které se před posluchačem obvykle schovávaly.
A Believe se změnilo.
Počítač se přestal tvářit, že tam není
Pitch correction byla původně technologie, která měla být pokud možno neviditelná.
Zpěvák zazpívá tón trochu vedle, software pomůže a nikdo nic nepozná.
Digitální kosmetika.
Jenže co když kosmetiku nanesete tak silně, že z ní uděláte masku?
Právě Believe se stalo historicky zásadní tím, že slyšitelný efekt Antares Auto-Tune použilo záměrně jako součást výsledného zvuku. Sound On Sound jej ve své pozdější historické poznámce označuje za první komerční nahrávku, která tímto způsobem využila slyšitelné vedlejší efekty Auto-Tune jako kreativní prostředek.
A tady je na příběhu ještě jedna lahůdka.
V původním článku z února 1999 producent vysvětloval charakteristický zvuk pomocí vocoderu Digitech Talker a dalších úprav. Redakce Sound On Sound později doplnila poznámku, že producenti tehdy skutečný postup s Auto-Tune tajili a efekt připisovali právě vocoderu.
To je skoro dokonalá studiová detektivka.
Svět slyšel budoucnost.
A lidé, kteří ji vyrobili, ještě nechtěli říct, kde mají schovaný stroj času.
„To zní skvěle.“
Mark Taylor se podle svého vyprávění obával hlavně jedné věci.
Co tomu řekne Cher?
Po zásazích zněl hlas radikálně jinak a Taylor vzpomínal, že byl velmi nervózní, když jí měl výsledek pustit.
Nakonec stiskl Play.
A zpěvaččina reakce?
Podle jeho vzpomínky prostě prohlásila, že to zní skvěle.
Efekt zůstal.
A právě tady se podle mě rozhodla historie celé nahrávky.
Ne technologií.
Odvahou ji nesmazat.
Protože každá novinka má v okamžiku svého vzniku jednu nepříjemnou vlastnost.
Zní divně.
Dokud si na ni svět nezvykne.
Pak zní moderně.
A nakonec ji začnou kopírovat všichni.
Přibližně deset dní
Samotné Believe se podle Marka Taylora nahrávalo přibližně deset dní. Po dokončení poslal monitorový mix Robu Dickinsovi ke schválení. K Taylorovu překvapení už výsledná verze potřebovala jen drobné změny a v podstatě se z ní stal finální mix. Mastering v Townhouse pak znamenal jen malé zásahy.
Žádné půlroční trápení.
Žádných dvě stě verzí finálního mixu.
Přibližně deset dní.
A jeden zvuk, který se nedal přeslechnout.
Sound On Sound už v únoru 1999 psal, že singl strávil sedm týdnů na prvním místě britského žebříčku a v době vydání článku měl prodáno přes 1,5 milionu kusů.
Jenže skutečný význam Believe neleží pouze v prodejích.
Leží v tom hlasu.
Cher Effect
Charakteristický způsob úpravy vokálu začal být známý jako„Cher effect“. Z nástroje určeného k opravám intonace se stal zvukový efekt, který bylo možné vystavit na odiv.
A možná právě tady vede jedna z nejdůležitějších dělicích čar moderního popu.
Před Believe měla technologie především pomáhat, aniž by byla slyšet.
Po Believe mohla křičet:
Ano, jsem technologie. A co má být?
Lidský hlas přestal být ve studiu nedotknutelným originálem.
Mohl se lámat.
Přeskakovat.
Rozpadnout se na digitální schody.
A paradoxně tím získat novou emoci.
A potom už lidský hlas zněl trochu jinak
Když dnes Believe pustíme, nemusí nám jeho trik připadat nijak šokující.
Právě v tom spočívá jeho vítězství.
To, co bylo kdysi podivné, se stalo součástí hudebního slovníku.
Je snadné slyšet slavnou Cher a její taneční hit.
Mnohem zajímavější je však představit si onu místnost v Surrey.
Mac G3.
Cubase.
Samplery.
Syntezátory.
Producenta, který zničil první verzi a začal znovu.
A potom hlas ženy, která už za sebou měla desítky let kariéry, prošel strojem a na druhé straně se objevil jako něco, co světový pop ještě pořádně neznal.
V tom okamžiku se nezměnila Cher.
Změnilo se naše chápání toho, co ještě může být lidský hlas.
A možná právě proto Believe nezní jako obyčejná nahrávka z konce devadesátých let.
Zní jako okamžik, kdy budoucnost na pár minut otevřela dveře studia, nakoukla dovnitř a řekla:
Tohle si nechte. Budete to ještě potřebovat.
Zdroje:
- Sound On Sound: Recording Cher's 'Believe', Sue Sillitoe, únor 1999
- Auto-Tune: Cher's “Believe” and the AutoTune Effect.
Poznámka: Text jsem vystavěl jako příběh místo technického rozboru, se silným perexem, kratšími mezititulky a postupnou gradací k „Cher effectu“. Technické údaje zůstávají jako důkazní kostra, ale hlavním tématem je okamžik, kdy se studiová chyba či manipulace přestala skrývat a stala se estetikou.
