Článek
Chodby se kroutí, stíny mění tvar a pes stojí uprostřed jako posel něčeho, co přichází. Finále trilogie, kde se hranice mezi člověkem, domem a vinou definitivně rozpadá.
... III. pokračování
I. Dům, který dýchá
Od chvíle, kdy jsem našel dva obojky – psí a lidský – se dům změnil. Ne jen atmosférou. Fyzicky.
Stěny byly vlhčí. Chodby tmavší. Zvuk se v nich choval jinak – jako by se neodrážel, ale pohlcoval.
A pak jsem si všiml něčeho, co ti unikalo.
Dům dýchal.
Ne hlasitě. Ne zjevně. Položil jsem ruku na zeď a cítil jemné pulzování. Jako srdce. Jako život.
A někdy – jako vztek.
II. Návrat sousedky
Jedné noci, když jssem šel po schodech, zahlédl jsem ji. Paní Roubalovou.
Stála o patro níž. Zády ke mě. Nehýbala se.
„Paní Roubalová…?“ Můj hlas se rozpadl v tichu.
Pomalu se otočila. Příliš pomalu. Jako by se její tělo učilo pohybovat.
A pak jsem viděl její oči.
Nebyla v nich únava. Nebyl v nich strach. Nebyla v nich ani nenávist.
Bylo v nich nic.
Prázdno. Jako okno do místnosti, kde už nikdo nebydlí.
„On tě hledá,“ řekla. Hlas měla tichý, ale zněl, jako by přicházel ze stěn, ne z jejích úst.
„Kdo?“ „Dům.“
III. Štěkot, který není štěkot
V noci se ozval zvuk. Ne štěkot. Něco hlubšího. Něco, co připomínalo štěkot jen vzdáleně – jako by ho vydávalo něco, co kdysi bývalo psem, ale už není.
Zvuk se ozýval z chodby. Pak z mého bytu. Pak z mé hlavy.
A pak – z podlahy.
Podíval jsem se dolů. Dřevo se vlnilo. Jako by pod ním něco lezlo.
Něco, co mělo drápy.
IV. Dům se probouzí
Další noc jsem slyšel kroky. Ne lidské. Ne psí. Něco mezi tím.
Pomalé. Těžké. Nerovnoměrné.
A pak – škrábání na dveře.
Tentokrát jsem neotevřel. Tentokrát jsem jen stál a poslouchal, jak se škrábání mění v bušení. A bušení v dunění. A dunění v něco, co připomínalo… smích.
A pak se dveře samy pootevřely. Jen o centimetr. Ale dost na to, aby dovnitř pronikl studený vzduch.
A s ním – zápach mokré srsti.
V. Setkání
Když jsem se konečně odvážil vyjít na chodbu, byla prázdná. Až na jednu věc.
Uprostřed ležel Bruno.
Ale nebyl to Bruno, kterého jsem znal. Byl hubenější. Zkroucenější. Jeho srst byla slepená. A oči… oči byly stejné jako oči paní Roubalové.
Prázdné.
A pak se ozval hlas.
„On tě chce.“
Otočil jsem se. Paní Roubalová stála za tebou. Ale její nohy se nedotýkaly země.
Vznášela se pár centimetrů nad podlahou. Jako by ji držely neviditelné ruce.
„Dům si bere ty, kteří ho ruší,“ řekla. „A ty jsi ho rušil nejvíc.“
VI. Pád do ticha
Utíkal jsem. Po schodech nahoru. Po schodech dolů. Ale dům se měnil.
Schody se prodlužovaly. Chodby se stáčely. Dveře mizely.
Dům mě nepouštěl ven. Dům mě vedl tam, kam chtěl.
A pak jsem uviděl dveře do sklepa. Otevřené. Černé jako noc bez hvězd.
A z té tmy se ozval zvuk.
Ne štěkot. Ne kroky. Ale dýchání.
Těžké. Hluboké. Blízké.
A pak – hlas.
„Vrať se, odkud jsi přišel.“
Něco mě chytilo za kotník. Něco studeného. Něco, co mělo prsty.
A stáhlo mě do tmy.
VII. Konec, který dům chtěl
Ráno našli můj byt prázdný. Dveře otevřené. Světla rozsvícená.
Ale mě ne.
Jen na zemi ležel třetí obojek. Tentokrát s mým jménem.
A dům Na Výšinách byl opět tichý.
Tichý tak dokonale, až to bylo podezřelé.
Tichý jako dům, který právě dostal to, co chtěl.
ZDROJE INSPIRACE
- Urban gothic atmosféra starých pražských činžáků
- Hororové olejomalby s organickými stíny
- Motiv domu jako živé entity (Shirley Jackson, Mark Z. Danielewski)
- Psychologická temnota a vina z předchozích dvou dílů
