Článek
Poslední dobou se přistihuju při myšlence, za kterou se sama trochu stydím.
Mám svou rodinu ráda
S manželem jsme spolu deset let a máme dvě děti školního věku.
Nemáme žádné velké problémy, nehádáme se, děti jsou zdravé a vlastně bych měla být spokojená.
Jenže…
Občas bych nejradši byla úplně sama
Čím dál častěji mám pocit, že bych nejradši na den nebo dva odjela někam sama.
Bez dětí, bez manžela, bez vaření, uklízení a věčného řešení, co kdo potřebuje.
Ne proto, že bych je neměla ráda, ale protože mám pocit, že už několik let žiju hlavně pro ostatní.
Pak mě přepadnou výčitky
Jakmile si něco takového pomyslím, hned si připadám jako špatná máma.
Na sociálních sítích vidím maminky, které píšou, že by byly s dětmi nejradši každou minutu, a já mám občas chuť zavřít se sama v hotelovém pokoji a jen dvě hodiny koukat do stropu.
Manžel to nechápe
Když jsem mu to jednou opatrně naznačila, řekl mi, že přece od rodiny neutíkám.
Jenže já neutíkám před nimi. Spíš mám pocit, že potřebuju na chvíli vypnout hlavu.
Je to normální?
Zažíváte to taky?
Máte někdy potřebu být úplně sami, i když svou rodinu milujete? Jak si dobíjíte energii, aniž byste měli pocit, že někoho zanedbáváte?
