Článek
Dne 3.6.2026 uveřejnil Milan Mikulecký na svém podcastu „Hlas na poušti Milana Mikuleckého“ text „Bílí Britové mají ve své zemi problém dýchat“.
Na textech Milana Mikuleckého mi dlouhodobě nevadí to, že zastává názory, se kterými nesouzním. Ve svobodné společnosti je zcela legitimní být konzervativní, proizraelský, protiimigrační nebo kritický vůči progresivní levici. Problém podle mého názoru začíná jinde, a to ve chvíli, kdy je autor tohoto typu prezentován jako „analytik“ či „expert“.
Analytik totiž není člověk, který pouze silně a emotivně interpretuje realitu. Analytik by měl především oddělovat fakta od interpretací, připouštět nejistotu, reflektovat protiargumenty a aplikovat stejné principy na všechny strany konfliktu.
A právě zde text Milana Mikuleckého o smrti Henryho Nowaka selhává, konec konců stejně jako u většiny jeho jiných „analytických“ textů a vyjádření.
Legitimní otázky, chybná odpověď
Případ Henryho Nowaka nepochybně vyvolává legitimní otázky. Je správné ptát se, zda britská policie nebyla při zásahu ovlivněna současným společenským klimatem kolem rasismu. Je správné diskutovat o tom, zda obava z nařčení z rasismu nemohla ovlivnit prvotní vyhodnocení situace. To jsou důležité a legitimní otázky.
Jenže Mikulecký místo analýzy nabízí emocionální agitaci.
Jeho text není vystavěn jako snaha pochopit složitou situaci, ale jako předem hotový mobilizační narativ:
· bílá oběť,
· menšinový pachatel,
· zbabělá policie,
· systémový rasismus proti bělochům.
Takto však analýza nevypadá. Takto vypadá aktivistická propaganda převlečená za komentář.
Z jedné tragické události, jejíž všechny okolnosti ještě ani nejsou definitivně vyšetřeny, autor vyvozuje civilizační soud o celé Británii. Silná tvrzení typu „Henry Nowak měl smůlu, že byl bílý“ nejsou analytickým závěrem, ale ideologickým sloganem.
Fakta, která se do příběhu nevešla
A co je ještě horší, Mikulecký při konstrukci svého příběhu selektivně vypouští fakta, která se mu do jeho narativu nehodí.
Nevěnuje prakticky žádnou pozornost tomu, že pachatel Vickrum Digwa byl britským soudem jednomyslně odsouzen za vraždu k doživotnímu trestu, jeho matka byla uznána vinnou z ukrývání vražedné zbraně, soud výslovně konstatoval, že Digwa policii aktivně lhal a poskytl falešnou verzi událostí, a že samotná britská sikhská komunita vraždu okamžitě a jednoznačně odsoudila a od pachatele se distancovala.
To jsou přitom pro seriózní interpretaci naprosto zásadní skutečnosti. Protože právě ony ukazují, že britská společnost jako celek vraždu neomlouvala, pachatele nekryla a nepostavila se proti oběti.
Naopak, pachatel byl odsouzen, jeho rodina čelí právním důsledkům a samotná sikhská komunita odmítla kolektivní solidaritu s vrahem.
Jenže tato fakta komplikují jednoduchý emotivní příběh o „Británii nenávidějící bělochy“. A jednoduché příběhy jsou přesně tím, na čem podobný typ mediálních glosátorů, jako je Mikulecký buduje svou značku.
Když se z principu stane póza
Za obzvlášť pokrytecké, či spíše naprosté chucpe, pak považuji Mikuleckého závěrečnou výzvu „měřit všem stejně“. To je bezpochyby správný princip, ale tato výzva pronesená Mikuleckým vyvolává přímo fyzickou bolest. Protože princip univerzálního metru má smysl pouze tehdy, pokud je skutečně univerzální. A právě Mikulecký je etalonem naprosto selektivního přístupu k uplatňování a posuzování mezinárodního práva i obecných civilizačních principů, což dlouhodobě předvádí zejména při komentování palestinsko-izraelského konfliktu.
Analytik znejistí vlastní publikum. Aktivista ho utvrdí.
Právě na textech a vyjádřeních Mikuleckého je dobře vidět rozdíl mezi analytikem a ideologickým aktivistou.
Analytik se snaží porozumět realitě i za cenu, že zkomplikuje vlastnímu publiku jednoduchý příběh. Aktivistický ideologický glosátor naopak realitu zjednodušuje tak, aby jeho publikum dostalo emocionálně uspokojivý narativ, jasného padoucha a pocit morální nadřazenosti. Když se tyto role zamění, čtenář přestává rozlišovat mezi argumentem a agitací.
Nebezpečí není v tom, že má Mikulecký vyhraněné názory. Nebezpečí je v tom, že jsou tyto názory podávány jako analytická expertiza. Aktivistický ideologický glosátor smí přesvědčovat, přehánět a mobilizovat; analytik má vysvětlovat, ověřovat a pochybovat.
Pokud je Mikulecký vydáván za experta a analytika, nevzniká veřejná debata, ale autoritativně působící propaganda. Běžný čtenář pak nemá pocit, že konzumuje osobní názor, má pocit, že přijímá odbornou diagnózu světa.
A právě v tom je manipulativní vydávání Mikuleckého za experta a analytika nejzákeřnější.
