Článek
Bratr mi zavolal začátkem června. Podařilo se mu prý sehnat krásný apartmán u moře a mají v něm jedno volné místo. S manželkou se domluvili, že mě vezmou s sebou a ubytování nebudu muset platit. Připadalo mi to od nich velkorysé. Sama bych si toho léta dovolenou nejspíš nedopřála. V práci jsme měli náročné období a po rozchodu s dlouholetým partnerem jsem byla ráda za každou příležitost změnit prostředí. Bratrovy děti mám ráda, takže mi vůbec nevadilo, že nepojedu s dospělými přáteli, ale s rodinou.
První den proběhl krásně. Dorazili jsme odpoledne, vybalili věci a společně vyrazili k vodě. Večer mě bratr požádal, jestli bych děti na hodinu nepohlídala, protože chtějí s manželkou zajít na krátkou procházku. Samozřejmě jsem souhlasila. Děti se vykoupaly, zahráli jsme si karty a po návratu rodičů jsme ještě dlouho seděli na terase. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se z jednorázové prosby stane pravidelná povinnost.
Druhý den ráno mě probudilo klepání na dveře. Bratr stál na chodbě v cyklistickém oblečení a vysvětloval, že si s manželkou naplánovali výlet do hor. Děti prý nechtějí jet, takže zůstanou se mnou. Než jsem stačila něco namítnout, položil na stůl peníze na zmrzlinu, připomněl mi, kde jsou opalovací krémy, a odešli. Najednou jsem měla na starosti čtyřletého, sedmiletou a desetiletého. Místo klidné snídaně jsem připravovala jídlo, hledala nafukovací rukávky a přesvědčovala nejmladšího synovce, že si musí vzít sandály.
Říkala jsem si, že jim dopřeji jeden den pro sebe. Jenže další ráno se situace opakovala. Tentokrát měli zamluvený výlet lodí. Třetí den chtěli navštívit město na druhé straně pobřeží a čtvrtý si naplánovali odpoledne na pláži, kde se podle nich dětem nebude líbit. Já zatím každé ráno chystala snídani, mazala děti krémem, hlídala je ve vodě, řešila jejich hádky a večer uklízela apartmán. Když se rodiče vraceli, byli odpočatí a nadšeně mi ukazovali fotografie. Já měla večer sotva sílu dojít do sprchy.
Nejhorší bylo, že děti za nic nemohly. Byly rády, že se jim věnuji, a nejmladší synovec mě dokonce začal prosit, jestli s ním pojedu k moři i příští rok. Jenže já jsem tam nepřijela jako chůva. Nepřijela jsem ani proto, abych bratrovi a jeho ženě umožnila romantickou dovolenou ve dvou. Přijela jsem jako sestra, která dostala pozvání na společnou dovolenou. Když jsem to bratrovi konečně řekla, tvářil se překvapeně. Prý mu vůbec nedošlo, že mi hlídání vadí. A potom dodal větu, která mě zasáhla mnohem víc než celé předchozí čtyři dny.
Zeptal se, jestli si snad myslím, že mi zaplatili apartmán jen tak. Podle něj bylo samozřejmé, že jim za ubytování nějak pomůžu. Vysvětloval mi, kolik stojí dovolená pro pětičlennou rodinu a že bych měla být vděčná, že mě vzali s sebou. Nejdřív jsem byla tak překvapená, že jsem nedokázala odpovědět. Pak jsem se zeptala, proč mi to neřekl před odjezdem. Kdyby mi otevřeně nabídl týden u moře výměnou za každodenní hlídání, mohla jsem se rozhodnout, jestli takovou nabídku přijmu. Místo toho mě postavil před hotovou věc v cizí zemi, stovky kilometrů od domova.
Poslední dvě noci jsem si zaplatila malý pokoj v nedalekém penzionu. Nebylo to levné, ale potřebovala jsem mít alespoň kousek dovolené skutečně pro sebe. Bratrovi jsem řekla, že další dny už děti hlídat nebudu. Byl naštvaný a jeho manželka se se mnou skoro nebavila. Přesto jsem poprvé za celý týden strávila odpoledne na pláži, dopila teplou kávu a přečetla několik kapitol knížky, kterou jsem si přivezla.
Cestou domů jsme se už bavili jen o počasí a dopravě. Několik týdnů nato mi bratr napsal, že ho mrzí, jak dovolená dopadla, ale pořád si myslí, že jsem mohla být vstřícnější. Odpověděla jsem mu, že bych mu s dětmi ráda pomohla i příště. Museli bychom se ale předem domluvit, kdy a za jakých podmínek. Od té doby už žádnou společnou dovolenou nenavrhl.
Mrzí mě, že se kvůli tomu náš vztah ochladil. Ještě víc by mě ale mrzelo, kdybych tehdy mlčela. Člověk může mít rodinu rád, rád jí pomáhat a současně si chtít během vlastní dovolené odpočinout. To přece není nic, za co by se měl omlouvat.
Zdroj: autorský text





