Hlavní obsah

Teta se mi roky smála, že nemám děti. Když zestárla, oznámila mi, že se o ni budu starat

Foto: magnific

Celý život jsem od tety poslouchala, že žena bez dětí nikdy nepozná skutečnou rodinu. Na každé oslavě měla nějakou poznámku k tomu, že žiju jen sama pro sebe a nemám žádné pořádné starosti.

Článek

Naše rodinné oslavy mě nikdy příliš nebavily. Ne kvůli ostatním příbuzným, ale hlavně kvůli tetě Aleně, která si z mého života udělala oblíbené téma. Když mi bylo třicet, ptala se, kdy konečně přivedu na svět dítě. Ve pětatřiceti začala upozorňovat, že mi ujíždí vlak, a po čtyřicítce už jen soucitně kroutila hlavou. Prý jednou pochopím, jak strašné je nemít vlastní rodinu. Nepomáhalo vysvětlování, že mám partnera, dobrou práci, přátele a život, se kterým jsem spokojená. Pro tetu jsem byla pořád ta chudinka, která něco zásadního nestihla.

Nejvíc mě ale zraňovalo, že mě před ostatními vykreslovala jako sobce. Když jsem vyprávěla o dovolené, poznamenala, že to se mi cestuje, když nemusím živit děti. Když jsem si koupila nové auto, zajímalo ji, jestli nemám peněz nějak podezřele moc. A když jsem jednou odmítla přijet pomáhat s přípravou rodinné oslavy, prohlásila, že nechápe, co tak důležitého mohu mít na práci. Podle ní jsem přece neměla žádné skutečné povinnosti. Ostatní se většinou jen rozpačitě usmívali a já se snažila změnit téma. Nechtěla jsem kazit každé setkání hádkou.

Teta měla jednu dceru, moji sestřenici Kláru, a dva vnuky. Vždycky o nich mluvila s obrovskou pýchou. Klára byla podle ní příkladem správné ženy, protože dokázala vychovat děti, starat se o domácnost a ještě chodit do práce. Proti tomu jsem nic neměla. Se sestřenicí jsme spolu vycházely dobře a nikdy jsem jí její rodinu nezáviděla. Jen mi vadilo, že teta nedokázala přijmout, že dvě ženy mohou mít úplně odlišné životy, aniž by jeden musel být horší než druhý.

Situace se změnila před dvěma lety. Tetě začaly přibývat zdravotní obtíže a po jednom pádu potřebovala několik týdnů pomoc s běžnými věcmi. Klára za ní jezdila, nakupovala jí a zařizovala návštěvy lékaře, ale zároveň měla vlastní zaměstnání a rodinu. Jednoho večera mi teta zavolala a oznámila, že se s Klárou domluvily, že budu přijíždět každé úterý a čtvrtek. O víkendech bych jí pak měla pomáhat s úklidem a podle potřeby ji doprovázet na nákupy. Mluvila o tom úplně samozřejmě, jako kdyby se mě ani nemusela ptát.

Když jsem namítla, že v úterý a ve čtvrtek pracuji a cesta k ní mi trvá téměř hodinu, jen mávla rukou. Prý si snad dokážu práci nějak zařídit. A potom vyslovila větu, která ve mně zůstala ještě dlouho. Řekla mi, že Klára má děti a manžela, zatímco já nemám nikoho, kdo by mě potřeboval. Proto by bylo spravedlivé, abych konečně udělala něco pro rodinu i já.

Tentokrát jsem nezůstala potichu. Zeptala jsem se jí, jestli si vůbec uvědomuje, co říká. Připomněla jsem jí všechny ty roky, kdy se mi vysmívala, že nemám děti, a dávala mi najevo, že můj život nemá stejnou hodnotu jako život ostatních žen v rodině. A teď, když potřebovala pomoc, považovala právě tuhle moji údajnou méněcennost za důvod, proč bych měla být neustále k dispozici. Teta se okamžitě urazila. Prohlásila, že jsem nevděčná a že ve stáří jednou poznám, jaké to je, když člověk nemá nikoho blízkého.

Následující den mi zavolala Klára. Nejdřív jsem si myslela, že mi bude vyčítat, jak jsem se k její mamince zachovala. Jenže sestřenice byla překvapená. O žádné pravidelné péči jsme se prý nikdy nedomlouvaly. Teta jí pouze řekla, že jsem sama nabídla, že budu jezdit dvakrát týdně. Klára byla přesvědčená, že jí takto dobrovolně pomáhám, a proto už začala upravovat vlastní program. Najednou jsme obě pochopily, že teta každé z nás vyprávěla něco jiného.

Se sestřenicí jsme si nakonec domluvily rozumné řešení. Nabídla jsem, že tetě jednou týdně přivezu nákup a podle možností jí pomohu s některými pochůzkami. Klára zajistila další potřebnou pomoc a společně jsme tetě vysvětlily, že si o ni obě děláme starosti, ale žádná z nás nemůže být k dispozici kdykoliv. Teta to přijímala velmi těžce. Nějakou dobu o mně příbuzným vyprávěla, že jsem ji odmítla ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovala.

Dnes za ní občas jezdím na kávu a naše rozhovory jsou klidnější. Když začne s poznámkami o mém životě, už ji ale nenechám pokračovat. Jednoduše jí řeknu, že takhle se spolu bavit nebudeme. Dřív bych se cítila provinile, teď vím, že je to naprosto v pořádku.

Teta mě celý život přesvědčovala, že jednou budu litovat, že nemám děti. Já si ale z našeho příběhu odnesla něco úplně jiného. Rodina přece nemůže fungovat tak, že někomu léta vyčítáme jeho životní rozhodnutí a potom automaticky předpokládáme, že nám právě kvůli nim bude povinen věnovat veškerý svůj čas.

Zdroj: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz