Hlavní obsah

Na charitativní bazar jsem darovala šicí stroj po mámě. 2. den ho organizátorka nabízela za 4 tisíce

Foto: magnific

Chtěla jsem udělat dobrou věc a pomoci s dobročinným bazarem. Věnovala jsem proto zachovalý šicí stroj po mamince, který měl kromě finanční hodnoty i velkou hodnotu osobní. Věřila jsem, že jeho prodej pomůže dětem z naší obce.

Článek

Naše obec je malá a většina lidí se tu navzájem zná. Když místní spolek oznámil, že pořádá dobročinný bazar na podporu vybavení dětského hřiště, připadalo mi samozřejmé nějak přispět. Neměla jsem zrovna peníze nazbyt, ale doma mi zůstalo několik věcí po mamince, které už nikdo nepoužíval. Mezi nimi byl i starý šicí stroj. Maminka na něm celé roky šila šaty, zkracovala kalhoty a opravovala oblečení pro celou rodinu. Když zemřela, nedokázala jsem se stroje zbavit. Stál v komoře zabalený v dece a připomínal mi všechny večery, kdy jsem jako malá seděla vedle ní a pozorovala, jak pracuje.

Nakonec jsem si řekla, že by maminka měla radost, kdyby stroj někomu ještě posloužil. Byl zachovalý, funkční a podle známé, která se šitím zabývá, mohl mít hodnotu několika tisíc korun. Zavolala jsem organizátorce bazaru a zeptala se, zda by o něj měli zájem. Nadšeně souhlasila. Dokonce mi řekla, že podobné věci bývají velmi žádané a že díky mému daru mohou získat pěknou částku. Domluvily jsme se, že stroj přivezu v pátek odpoledne, aby ho stihli připravit na sobotní prodej.

Při předání jsem organizátorce vysvětlila, že je pro mě stroj osobní vzpomínkou. Nechtěla jsem za něj nic, ale přála jsem si, aby peníze z jeho prodeje skutečně putovaly na slíbený účel. Ujistila mě, že veškerý výtěžek bude evidovaný a že po skončení akce zveřejní přehled vybrané částky. Stroj jsme společně postavily na stůl v zadní části sálu. Navrhla jsem cenu dva a půl tisíce korun. Organizátorka souhlasila a připevnila k němu malý štítek.

V sobotu jsem na bazar přišla kolem poledne. V sále bylo rušno, lidé si prohlíželi oblečení, hračky a drobnosti do domácnosti. Můj šicí stroj jsem ale nikde neviděla. Když jsem se zeptala organizátorky, kde je, řekla mi, že ho raději uklidili do vedlejší místnosti, protože zabíral příliš mnoho místa. Prý se zatím nikdo vážně nezajímal. Trochu mě to překvapilo, ale nechtěla jsem jí mluvit do organizace. Koneckonců jsem stroj darovala a věřila jsem, že vědí, co dělají.

Druhý den večer jsem si prohlížela příspěvky v místní skupině na sociální síti. Mezi nabídkami nábytku a dětského oblečení se objevil inzerát na starší šicí stroj za čtyři tisíce korun. Na fotografii byl můj maminčin stroj. Poznala jsem ho okamžitě. Měl drobný škrábanec na pravém boku a na spodní straně červenou nálepku, kterou tam kdysi nalepil tatínek. Inzerát zveřejnila dcera ženy, která dobročinný bazar organizovala. V popisu stálo, že jde o zachovalý rodinný stroj, který už doma nevyužijí.

Několik minut jsem jen seděla a dívala se na obrazovku. Nešlo mi do hlavy, jak se mohl stroj určený pro dobročinnou akci ocitnout u organizátorčiny dcery. Inzerát jsem si vyfotila a poslala organizátorce zprávu. Zeptala jsem se jí, zda se stroj na bazaru prodal a proč je nyní nabízený soukromě. Odpověděla až následující ráno. Vysvětlovala, že o něj na bazaru nebyl zájem a její dcera si ho proto vzala. Prý ho chtěla prodat později a možná by část peněz věnovala na hřiště.

To slovo „možná“ mě zarazilo. Nevěnovala jsem stroj její dceři ani jsem nesouhlasila s tím, že si ho někdo odnese domů a bude s ním nakládat podle svého uvážení. Věnovala jsem ho konkrétní dobročinné akci. Organizátorce jsem to slušně napsala. Požádala jsem ji, aby stroj buď vrátila, nebo zajistila, že celá částka z jeho případného prodeje skutečně půjde na vybavení hřiště.

Místo omluvy přišla podrážděná odpověď. Organizátorka mi napsala, že lidé dnes chtějí pomáhat, ale pak mají spoustu podmínek. Připomněla mi, kolik času bazaru věnovala, že všechno dělá zdarma a že bych měla být ráda, že se vůbec někdo snaží. Na okamžik jsem začala pochybovat sama o sobě. Opravdu jsem byla přehnaně podezřívavá? Pak jsem si ale znovu přečetla naši původní domluvu. Nebylo v ní nic o tom, že si organizátoři mohou darované věci ponechat pro vlastní potřebu.

Rozhodla jsem se obrátit na další členy spolku. Poslala jsem jim fotografie, zprávy a vysvětlení celé situace. Nechtěla jsem nikoho veřejně zostudit, jen jsem potřebovala vědět, jak se s darovanými věcmi nakládá. Ukázalo se, že ostatní členové o odnesení stroje vůbec nevěděli. Po několika dnech mi zavolala předsedkyně spolku, omluvila se a nabídla, že mi stroj vrátí. Současně slíbila, že pro příští akce nastaví jasná pravidla pro evidenci darů a nakládání s neprodanými věcmi.

Stroj jsem si nakonec převzala zpátky. O několik týdnů později jsem ho darovala mladé ženě z našeho okolí, která se učila šít a nemohla si vlastní stroj dovolit. Když si pro něj přijela, měla takovou radost, že jsem byla přesvědčená, že jsem se rozhodla správně. Maminka by z toho měla radost také. Alespoň tomu věřím.

Na dobročinné akce jsem nezanevřela. Stále si myslím, že mají smysl a že většina lidí je organizuje s dobrým úmyslem. Jen už vím, že ani při pomáhání není ostuda ptát se, co se s darovanými věcmi stane. Důvěra totiž není totéž co povinnost zavřít oči, když něco nedává smysl.

Zdroj: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz