Článek
Iveta měla svůj vůz téměř devět let. Nebyl nový ani luxusní, ale pravidelně se o něj starala, servis řešila včas a za celou dobu ji nenechal stát u silnice. Když si na jaře pořídila novější auto, původně plánovala starší vůz nabídnout přes internet. Známý, který se v autech vyznal, jí řekl, že při rozumně nastavené ceně by za něj mohla dostat kolem 120 tisíc korun. Než však stihla inzerát vůbec zveřejnit, ozval se její starší bratr Roman.
Synovec prý potřeboval auto hlavně do práce
Roman věděl, že Iveta auto prodává, a hned přišel s návrhem. Jeho dvaadvacetiletý syn Vojtěch nedávno nastoupil do nové práce mimo město a dojíždění veřejnou dopravou pro něj bylo komplikované. Podle Romana si mladý muž něco našetřil, ale na slušné auto stále neměl dost peněz. Bratr proto Ivetu začal přesvědčovat, aby vůz neposílala mezi cizí lidi a nechala ho v rodině. Tvrdil, že Vojtěch ho skutečně potřebuje a bude za něj vděčný.
Iveta zpočátku váhala. Věděla, že rozdíl mezi běžnou prodejní cenou a tím, co si mohl synovec dovolit, nebude malý. Roman ale během několika telefonátů opakoval, že nejde o obchod, nýbrž o pomoc vlastní rodině. Nakonec se dohodli na 45 tisících korunách. Pro Ivetu to znamenalo vzdát se několika desítek tisíc, které by při normálním prodeji pravděpodobně získala. Přesto jí připadalo správné mladému člověku na začátku pracovního života pomoct.
„Říkala jsem si, že peníze nejsou všechno. Vojtěcha znám od narození, je to můj synovec. Kdybych věděla, že mu auto skutečně pomůže jezdit každý den do práce, vůbec bych toho rozdílu nelitovala,“ popisuje Iveta.
Převod vyřídili bez problémů. Vojtěch si pro auto přijel s otcem, poděkoval a řekl tetě, že mu výrazně usnadní život. Iveta mu ještě předala servisní dokumentaci, druhou sadu pneumatik a upozornila ho, co bude pravděpodobně potřeba během následujícího roku vyměnit. Když oba odjeli, měla dobrý pocit. Dokonce si říkala, že je možná lepší vědět, komu auto slouží, než ho prodat neznámému člověku za vyšší částku.
Inzerát objevila úplnou náhodou
Jenže přibližně o týden později seděla Iveta večer s kolegyní, která sama hledala ojetý vůz. Společně procházely nabídky na internetu a Iveta jí ukazovala, na co si má při výběru dávat pozor. Po několika minutách se na obrazovce objevil vůz, který jí byl podezřele povědomý. Stejná barva, stejný rok výroby a stejné disky kol. Když inzerát otevřela, poznala podle registračních detailů i drobného škrábance na zadním nárazníku své bývalé auto.
V nabídce stálo, že vůz je „dlouhodobě opečovávaný“, má doložený servis a je připravený k okamžitému používání. To všechno byla pravda. Jenže cena Ivetu zaskočila. Auto, které o několik dní dříve předala synovci za 45 tisíc korun, bylo nabízené za 129 tisíc. Prodávajícím byl podle telefonního čísla právě Vojtěch.
„Nejdřív jsem si opravdu myslela, že se dívám špatně. Pak jsem poznala škrábanec, který jsem tam sama udělala při parkování. V tu chvíli mi došlo, že to není podobné auto. Bylo to moje auto,“ říká Iveta.
Synovci okamžitě zavolala. Vojtěch se podle ní nejprve snažil vysvětlovat, že si prodej rozmyslel až poté, co auto dostal. Tvrdil, že narazil na jiný vůz, který by mu vyhovoval více, a proto se rozhodl tento prodat. Iveta se ho však zeptala, proč tedy nastavil cenu téměř třikrát vyšší, než jakou zaplatil jí. Odpověď ji příliš neuklidnila. Synovec jí řekl, že pokud je někdo ochotný takovou částku zaplatit, nevidí důvod prodávat auto levněji.
Nejvíc ji zasáhla reakce vlastního bratra
Iveta očekávala, že Roman synovi domluví. Místo toho se však postavil na jeho stranu. Připomněl sestře, že auto bylo řádně zaplacené a po převodu už bylo Vojtěchovým majetkem. Co s ním udělá dál, je podle něj jeho věc. Dokonce jí řekl, že pokud vůz skutečně prodá za výrazně vyšší cenu, alespoň projevil obchodního ducha.
Právě tato reakce byla pro Ivetu horší než samotný inzerát. Nešlo jí totiž o to, že by chtěla po synovci zpětně další peníze. Vadilo jí, že souhlasila s mimořádně nízkou cenou pouze proto, že uvěřila příběhu o komplikovaném dojíždění do práce a mladém člověku, kterému rodina může pomoct. Kdyby jí bratr rovnou řekl, že syn chce vůz koupit levně a následně ho se ziskem prodat, nikdy by na podobnou dohodu nepřistoupila.
„Kdybych auto prodala cizímu člověku za 45 tisíc a on ho druhý den nabídl za 130, byla by to moje chyba. Jenže tady mě vlastní bratr přesvědčoval, že pomáhám jeho synovi. To je pro mě zásadní rozdíl,“ vysvětluje.
V rodině kvůli tomu následovalo několik nepříjemných telefonátů. Roman sestře vyčítal, že zbytečně vytváří konflikt a že by měla být ráda, pokud si jeho syn dokáže něco vydělat. Iveta naopak tvrdila, že obchodní schopnost nemá nic společného s tím, když někdo využije rodinnou důvěru. Nakonec už o vrácení auta ani o peníze neusilovala. Rozhodla se pouze, že podobnou laskavost příště nikomu z rodiny nenabídne.
Auto nakonec prodal, vztahy už ale stejné nejsou
Vojtěch podle Ivety vůz nakonec skutečně prodal, i když neví, za jakou konečnou částku. Krátce poté si pořídil jiné auto. Rodinné vztahy se mezitím výrazně ochladily. Iveta se s bratrem při společných oslavách potkává, ale jejich dřívější blízkost zmizela. Nejvíce ji dodnes mrzí, že celý problém mohl být od začátku vyřešený jedinou věcí, otevřeností.
„Těch peněz nelituji tolik jako toho, že ze mě udělali hlupáka. Kdyby za mnou Vojtěch přišel a řekl, že chce auto koupit a zkusit na něm vydělat, řekla bych ne a tím by to skončilo. Ale oni věděli, že kvůli rodině půjdu s cenou dolů. A přesně na to spoléhali,“ říká Iveta.
Od té doby má jednoduché pravidlo. Rodině ráda pomůže, pokud někdo potřebuje odvézt, půjčit věc nebo překlenout těžké období. Jakmile však jde o větší majetek nebo peníze, chce mít stejné podmínky jako při jednání s cizím člověkem. Ne proto, že by své blízké přestala mít ráda, ale protože zjistila, že právě rodinná důvěra může člověka stát víc než samotná špatně uzavřená dohoda.
zdroje: autorský text
