Článek
Jana si na malé nehtové studio nedaleko svého bydliště zvykla natolik, že už nikam jinam nechodila. Nemusela pokaždé vysvětlovat, jaký tvar nehtů chce, pracovnice si pamatovaly její oblíbené barvy a často jí nabídly kávu nebo se zeptaly, jak se má. Mezi sebou přitom většinou mluvily vietnamsky, což Jana považovala za naprosto běžnou věc a nikdy tomu nevěnovala pozornost. „Vždycky jsem měla pocit, že mě tam znají a že ke mně mají hezký vztah. Když se mezi sebou smály, ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, o čem se baví,“ vzpomínala.
Tentokrát ale vedle ní seděla žena, která rozuměla
Všechno se změnilo během návštěvy, kdy si Jana nechávala dělat nehty před rodinnou oslavou. Vedle ní seděla mladší zákaznice, která se s pracovnicí chvíli bavila česky a následně bez problémů přešla do vietnamštiny. Jana si toho všimla, ale dál hleděla do telefonu. Po několika minutách se pracovnice začaly hlasitěji bavit mezi sebou, několikrát se podívaly směrem k Janě a rozesmály se. Žena vedle ní náhle ztichla a viditelně znervózněla. Když potom jedna z pracovnic odešla dozadu, sousední zákaznice se k Janě naklonila a tiše jí řekla, že by možná měla vědět, že se právě bavily o ní. „Nejdřív jsem jí vůbec nevěřila. Pak mi řekla, že komentovaly moje ruce, oblečení a také to, že prý vždycky dlouho vybírám barvu a moc mluvím. Bylo mi strašně trapně,“ popsala Jana.
Nejvíc ji zasáhlo něco jiného
Nešlo přitom ani tak o samotné poznámky. Jana věděla, že může být nerozhodná a že si při návštěvě ráda povídá. Vadilo jí především to, že pracovnice, která jí do té chvíle upravovala nehty s úsměvem, se ještě před několika minutami smála něčemu, čemu Jana neměla šanci rozumět. „Kdyby mi řekly, že jim vadí, že vybírám dlouho, dokázala bych to pochopit. Ale sedět přede mnou, usmívat se na mě a zároveň mě přede mnou pomlouvat jen proto, že předpokládají, že jejich řeči nerozumím, mi přišlo ponižující,“ uvedla.
Už se tam nevrátila
Jana návštěvu dokončila, zaplatila a tentokrát nedala ani obvyklé spropitné. Žádnou scénu neudělala, protože by stejně nedokázala dokázat, co přesně zaznělo, a překládat celý rozhovor před ostatními jí připadalo nedůstojné. Do salonu se ale už nikdy neobjednala. Našla si jiné místo, kde možná její oblíbenou barvu neznají zpaměti, zato se tam cítí mnohem lépe. „Došlo mi, že nejde jen o pěkné nehty. Když někam pravidelně chodím a nechávám tam své peníze, nechci přemýšlet, jestli se mi člověk usmívá proto, že je milý, nebo proto, že si myslí, že nerozumím tomu, co právě říká,“ uzavřela Jana.
