Článek
Aleně je devětapadesát let a svoji dceru Kristýnu vychovávala převážně sama. Po rozvodu s manželem nebyly první roky jednoduché, přesto se snažila, aby dcera nedostatkem příliš netrpěla. Později se její finanční situace zlepšila a pomoc Kristýně pokračovala i poté, co dokončila školu, našla si práci a odstěhovala se do vlastního bytu. Alena to tehdy nepovažovala za nic neobvyklého. Když dcera potřebovala patnáct tisíc na kauci, poslala jí je. Když se jí porouchala pračka krátce před výplatou, zaplatila novou. Přispěla jí také na pohovku, dovolenou a několikrát poslala pár tisíc v době, kdy Kristýně jednoduše nevycházel rozpočet.
„Nikdy jsem si nevedla žádný seznam a nepočítala, kolik jsem jí za ty roky dala. Byla to moje dcera. Když mi zavolala, že má problém, snažila jsem se ho vyřešit,“ říká Alena. Podle vlastního odhadu však během několika let mohlo jít o částku přesahující sto tisíc korun. Část peněz jí Kristýna později vrátila, velkou část ale matka označovala jednoduše za pomoc. Sama měla pravidelnou práci, menší úspory a byla přesvědčená, že kdyby se role někdy obrátily, dcera se zachová stejně.
Stačilo několik výdajů najednou
Jenže právě to se letos stalo. Během jednoho měsíce Alena zaplatila větší opravu auta a krátce nato přišlo vyúčtování energií s nedoplatkem. K tomu se přidala neplánovaná návštěva zubaře. Peníze měla, část ale byla uložená na spořicím účtu, ze kterého je nechtěla vybírat, protože počítala s jiným výdajem během několika následujících měsíců. Do výplaty jí chybělo přibližně dvacet tisíc korun. Nešlo podle ní o existenční problém ani o peníze, které by nedokázala vrátit. Potřebovala je přibližně na šest týdnů.
Poprvé po mnoha letech proto zavolala Kristýně s opačnou prosbou. Věděla, že dcera už několik let slušně vydělává, žije s partnerem a sama jí nedávno vyprávěla, že si tvoří finanční rezervu. Alena proto očekávala, že jí peníze buď půjčí, nebo alespoň společně vymyslí řešení. „Bylo mi dokonce hloupé jí volat. Asi dvakrát jsem telefon položila, než jsem jí nakonec zavolala. Říkala jsem si, že dvacet tisíc není málo, ale zároveň ví, že bych jí je po výplatách postupně vrátila,“ popisuje.
Odpověď ji překvapila
Kristýna však podle Aleny odpověděla, že peníze půjčovat nechce. Vysvětlila jí, že své úspory má rozdělené a nechce do nich sahat. Matce následně doporučila, aby využila bankovní půjčku nebo kreditní kartu a částku po výplatě splatila. Nešlo přitom ani tolik o samotné odmítnutí. Alenu zasáhlo především to, jak samozřejmě podle ní dcera celou věc podala.
„Řekla mi něco ve smyslu, že dneska si přece můžu půjčit v bance během několika minut a že není důvod řešit peníze v rodině. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co odpovědět. V hlavě mi běželo, kolikrát jsem já sahala do vlastních úspor, když potřebovala peníze ona,“ vzpomíná Alena.
Hovor ukončila bez hádky. Nakonec peníze od dcery nedostala. Situaci vyřešila jinak, část výdajů odložila a několik tisíc korun si bez úroku půjčila od své sestry. Do dvou měsíců jí vše vrátila. Finanční problém tím skončil, jenže vztah mezi matkou a dcerou se od té doby změnil. Alena přiznává, že si začala zpětně vybavovat jednotlivé situace, kdy Kristýně pomáhala, aniž by přemýšlela, zda se jí to právě hodí.
Nešlo už o dvacet tisíc
Kristýna matce o několik týdnů později znovu zavolala. Tentokrát potřebovala pět tisíc korun, protože jí přišlo vyšší vyúčtování za služby v bytě. Ještě o několik měsíců dříve by jí Alena pravděpodobně peníze okamžitě poslala. Tentokrát však poprvé řekla ne.
„Neudělala jsem to z pomsty. Jen jsem jí řekla, že si potřebuji vytvořit vlastní rezervu a že jí tentokrát nepomohu. Bylo zvláštní slyšet sama sebe, protože jsem použila skoro stejný argument jako ona,“ říká. Kristýnu její odpověď podle matky překvapila. Připomněla jí, že jde pouze o několik tisíc a že jí je za měsíc vrátí. Právě tato věta ale Alenu utvrdila v tom, že svůj přístup měnit nechce.
Matka s dcerou spolu dál mluví a žádná velká rodinná roztržka nenastala. Alena však přestala být člověkem, kterému Kristýna automaticky volá pokaždé, když jí chybí peníze. Sama říká, že možná měla hranice nastavit mnohem dříve. Dlouhá léta totiž považovala finanční pomoc za jeden ze způsobů, jak dát dceři najevo, že se na ni může spolehnout. Až ve chvíli, kdy podporu potřebovala ona sama, zjistila, že Kristýna stejným způsobem rodinnou pomoc nevnímá.
Pomáhat neznamená být rodinnou bankou
Alena dnes nelituje toho, že dceři v minulosti pomáhala. Mrzí ji spíš vlastní očekávání, že stejná ochota jednou automaticky přijde i z druhé strany. „Kdyby mi řekla, že ty peníze skutečně nemá, pochopila bych to. Kdyby mi mohla půjčit jen pět tisíc, i to bych ocenila. Nejvíc mě zabolelo, že řešením pro mě měla být půjčka, zatímco když potřebovala ona, řešením jsem byla vždycky já,“ vysvětluje.
Od té doby si část každé výplaty odkládá stranou a rozhodla se, že na své úspory nebude sahat kvůli běžným finančním problémům dospělé dcery. Kristýně chce pomoci v případě skutečné nouze, nikoli však pokaždé, když její rozpočet nevychází podle představ. Dvacet tisíc korun, které tehdy potřebovala, nakonec sehnala poměrně snadno. Mnohem podstatnější pro ni bylo zjištění, že pomoc v rodině nemusí obě strany chápat stejně.
„Mám ji pořád stejně ráda. Jen už vím, že musím myslet také sama na sebe. Člověk může dítě podporovat celý život, ale jednou musí přijít chvíle, kdy pochopí, že jeho vlastní jistota není méně důležitá než pohodlí dospělého dítěte.“
