Článek
Alena měla se svým dědečkem Bohumilem velmi blízký vztah. Po smrti babičky za ním pravidelně chodila, vozila mu nákupy a pomáhala mu se vším, co už ve svých osmdesáti letech nezvládal tak snadno jako dřív. Dědeček byl ale pořád velmi samostatný a některé své zvyky odmítal měnit. Jedním z nich byly páteční dopolední pochůzky. Vždy se oblékl, vzal si peněženku a hůl a odešel do centra města. Vracíval se přibližně za hodinu a nikdy nevysvětloval, kde byl. Alena tomu dlouho nevěnovala pozornost. Zpozorněla až ve chvíli, kdy mu jednou pomáhala kontrolovat pohyby na účtu.
„Všimla jsem si, že každý pátek vybíral přesně dva a půl tisíce korun. Nebylo to jednou nebo dvakrát. Bylo to pravidelně, pořád stejná částka. Když jsem se ho zeptala, na co ty peníze potřebuje, jen se usmál a řekl mi, ať se nestarám o věci starého chlapa,“ vzpomíná Alena.
Rodina začala mít podezření
Zpočátku si z dědečkova tajemství dělali legraci. Bohumil nikdy neutrácet za drahé věci, nepil, nekouřil a prakticky nikam nechodil. Žil skromně a většinu důchodu nechával na účtu. Pravidelných deset tisíc korun měsíčně proto rodině nedávalo smysl. Alenin bratr Radek přišel s teorií, že dědeček možná začal sázet. Nedaleko bankomatu totiž byla sázková kancelář, kolem které při svých pátečních cestách procházel. Myšlenka se postupně uchytila natolik, že se rodina začala obávat, jestli Bohumil nepropadl hazardu.
Alena se ho pokusila zeptat ještě několikrát. Dědeček však pokaždé rozhovor rychle ukončil. Jednou jí dokonce řekl, že pokud platí své účty a nikomu nic nedluží, může se svými penězi nakládat podle sebe. V tom měl pravdu, a tak rodina nakonec přestala naléhat. Přesto Alenu pravidelné páteční výběry dál znepokojovaly. Nikdy totiž neviděla, že by si dědeček domů přinesl něco nového, a v jeho peněžence obvykle bývalo jen několik stokorun.
„Napadaly mě různé věci. Že někomu půjčuje, že ho někdo využívá nebo že opravdu sází. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla vůbec nic a on mi odmítal cokoli vysvětlit,“ říká Alena.
Jeden pátek už k bankomatu nedošel
Všechno se změnilo během obyčejného podzimního rána. Bohumil šel vynést odpadky, na mokrém chodníku uklouzl a zlomil si kyčel. Následovala operace a několik týdnů v nemocnici, po kterých měl ještě nějakou dobu strávit v rehabilitačním zařízení. Alena proto převzala vyřizování jeho běžných záležitostí. Platila účty, kontrolovala poštu a hlídala, zda z jeho účtu odcházejí všechny potřebné platby.
Teprve tehdy si uvědomila jednu zvláštní věc. Páteční výběry okamžitě skončily. Na účtu zůstávalo každý týden o 2 500 korun více. Rodina to považovala za další důkaz své teorie. Pokud dědeček peníze skutečně prosázel, úraz ho od jeho zvyku alespoň na nějaký čas odstřihl. Alena si dokonce říkala, že až se vrátí domů, bude s ním muset o penězích promluvit vážněji.
Jenže o tři týdny později zazvonil u dědečkova domu neznámý muž.
Cizí muž věděl o pátečních schůzkách
Bylo mu přibližně padesát let. Představil se jako Karel a okamžitě se ptal na Bohumila. Když mu Alena vysvětlila, že je dědeček po úrazu v rehabilitačním zařízení, muž viditelně znervózněl. Řekl, že se nic neděje a že přijde jindy. Aleně ale jeho návštěva připadala natolik zvláštní, že se ho zeptala, odkud dědečka zná. Karel chvíli mlčel. Potom se zeptal, jestli jí Bohumil nikdy nevyprávěl o jeho otci, Františku Doležalovi.
To jméno Alena slyšela poprvé. Karel jí nakonec vysvětlil, že jeho otec pracoval s Bohumilem před více než čtyřiceti lety v jednom strojírenském podniku. Při pracovním úrazu zemřel. Karlovi tehdy bylo teprve několik let a jeho matka zůstala sama se dvěma dětmi. Bohumil byl v den nehody na pracovišti a přestože podle Karla nebyl za tragédii oficiálně odpovědný, celý život si vyčítal, že jí mohl zabránit.
„V tu chvíli mi začalo docházet, že vůbec nejde o sázení. Karel mi řekl, že děda jejich rodině pomáhal prakticky celý život. Nejdřív jeho mamince, potom i jemu, když se dostal do problémů,“ popisuje Alena.
Dávný slib, o kterém doma nikdy nemluvil
Bohumil začal vdově po kolegovi pomáhat krátce po nehodě. Zpočátku přinesl nákup nebo peníze na dětské oblečení. Později přispíval na školní výdaje a když děti dospěly, pomoc postupně ustala. Před několika lety se však Karel dostal do složité životní situace. Po rozvodu zůstal sám, přišel na několik měsíců o práci a staral se o nemocnou matku. Bohumil se o tom dozvěděl a znovu mu začal pomáhat.
Každý pátek proto vybral z účtu 2 500 korun. Jednou za několik týdnů se s Karlem sešel a předal mu naspořenou částku. Někdy peníze použil na léky a další výdaje své matky, jindy na běžné účty. Bohumil podle Karla nikdy nechtěl poděkování ani slib, že mu peníze vrátí. Trval pouze na tom, aby o jejich dohodě nevěděla jeho vlastní rodina.
Když za ním Alena o několik dní později přijela do rehabilitačního zařízení a vyslovila jméno Františka Doležala, dědeček už nic nezapíral. Řekl jí, že v den nehody udělal rozhodnutí, které ho pronásledovalo celý život. František ho tehdy upozornil na problém se strojem. Bohumil si myslel, že oprava může počkat do konce směny. O několik hodin později došlo k nehodě. Vyšetřování sice určilo jinou bezprostřední příčinu, ale on sám pocit viny nikdy neztratil.
„Řekl mi, že některé dluhy nejsou napsané na žádném papíře. Člověk jen ví, že je má. A potom se snaží udělat aspoň něco, aby s nimi dokázal žít,“ vzpomíná Alena na jejich rozhovor.
Od té doby už se ho na pravidelné výběry nikdy neptala. Když se Bohumil po několika měsících vrátil domů, páteční cesty k bankomatu už kvůli zdravotnímu stavu nezvládal. Alena mu ale nabídla, že mu peníze vybere sama. Poprvé jí podal kartu a nadiktoval částku, kterou tolik let znal pouze on. Bylo to přesně 2 500 korun.
zdroje: autorský text
