Článek
Jana se s Alenou seznámila krátce poté, co se s manželem a dvěma dětmi nastěhovala do menšího bytového domu na okraji města. Jejich dveře od sebe dělilo jen několik kroků a obě ženy si rychle zvykly, že si mohou kdykoliv zazvonit. Jednou si půjčily vejce, podruhé si vyzvedly zásilku a později si začaly pomáhat i s většími věcmi.
Když byly Janiny děti malé, Alena je občas pohlídala, aby si Jana mohla dojít k lékaři nebo vyřídit něco na úřadě. Jana jí na oplátku zalévala květiny, starala se o kočku a vozila ji na větší nákupy, protože Alena neměla řidičský průkaz.
„Považovala jsem ji skoro za člena rodiny. Znala naše děti od školky a byla u nás během narozenin, Vánoc i různých rodinných oslav,“ vzpomíná Jana.
Přestože se v posledních letech nevídaly tak často jako dříve, Jana měla pocit, že jejich vztah je stále pevný. Když proto Alena oznámila, že na deset dní odjíždí s novým partnerem k moři, její žádost Janu nijak nepřekvapila.
Prosba působila úplně nevinně
Alena potřebovala, aby jí Jana každý druhý den vybrala schránku, zalila několik květin a zkontrolovala, zda je v bytě všechno v pořádku. Klíče jí předala večer před odjezdem a několikrát zopakovala, že do ložnice chodit nemusí, protože tam žádné rostliny nejsou.
Jana tomu zpočátku nevěnovala pozornost. Považovala to pouze za upřesnění a neměla důvod sousedku podezírat, že by před ní něco skrývala. První návštěvy proběhly bez problémů. Jana zalila květiny, otevřela okno v kuchyni a ze schránky vyzvedla letáky i několik obálek.
Při třetí návštěvě si však všimla vody vytékající zpod zavřených dveří koupelny. Pravděpodobně povolila hadička u pračky a na podlaze se začala tvořit větší louže. Jana okamžitě vypnula přívod vody a začala hledat staré ručníky, kterými by podlahu vytřela.
V koupelně žádné nenašla, a tak zamířila ke skříni v ložnici, kde Alena dříve ukládala náhradní povlečení a textilie.
„Nešla jsem tam ze zvědavosti. Potřebovala jsem rychle zabránit tomu, aby voda protekla k sousedům pod námi,“ vysvětluje Jana.
V ložnici našla něco, co jí nepatřilo
Když otevřela skříň, první police byly téměř prázdné. Na spodní části však leželo několik úložných boxů. Jana jeden z nich otevřela v domnění, že v něm najde ručníky. Místo toho uviděla dámské kabelky, šperky, kosmetiku a několik kusů oblečení, které okamžitě poznala.
Patřily jí. Nešlo o věci, které by Aleně někdy půjčila nebo darovala. Byla mezi nimi halenka, kterou Jana několik měsíců hledala, stříbrný náramek po babičce i malá kožená peněženka, o níž si myslela, že ji ztratila při cestování. Na dně boxu našla také keramickou misku, kterou dostala od své dcery k padesátým narozeninám.
Jana zůstala několik minut stát na místě a snažila se pochopit, jak se její věci mohly ocitnout v sousedčině ložnici. Postupně si vzpomněla na všechny chvíle, kdy Alena během návštěvy zůstala sama v předsíni, chodila jí zalévat květiny nebo měla klíče od jejich bytu během dovolené.
„Nejdřív jsem si říkala, že pro všechno musí existovat nějaké rozumné vysvětlení. Jenže čím déle jsem se na ty věci dívala, tím víc mi docházelo, že se ke mně nemohly dostat náhodou,“ říká Jana.
Vrátila se do koupelny, vytřela vodu a potom si obsah boxu vyfotografovala. Své věci si nevzala. Chtěla nejprve slyšet, co jí Alena řekne.
Sousedka všechno obrátila proti ní
Když se Alena vrátila z dovolené, Jana na ni čekala. Nechtěla se hádat na chodbě, proto ji pozvala k sobě a klidně se zeptala, proč má doma její osobní věci. Alena nejprve tvrdila, že Jana musí být zmatená a že podobné oblečení nebo šperky má mnoho žen.
Jakmile jí Jana ukázala fotografie a zmínila náramek po babičce, sousedka změnila tón. Přiznala, že si některé věci vzala, ale označila je za bezcenné drobnosti, kterých si Jana údajně ani nevšímala. Dokonce jí vyčetla, že vstoupila do ložnice, přestože jí výslovně řekla, aby tam nechodila.
„Najednou jsem nebyla já ta, které někdo roky bral věci. Podle ní jsem byla viníkem já, protože jsem otevřela skříň v jejím bytě,“ popisuje Jana.
Alena se nakonec rozplakala a tvrdila, že trpí zvláštním nutkáním, kterému někdy nedokáže odolat. Zároveň však odmítla připustit, že Janě způsobila nějakou skutečnou újmu. Podle ní šlo jen o předměty a patnáctileté přátelství by kvůli nim nemělo skončit.
Pro Janu ale nebyl největším problémem náramek, halenka ani peněženka. Mnohem horší pro ni bylo vědomí, že člověk, kterému bezmezně důvěřovala, opakovaně vstupoval do jejího bytu a odnášel si věci, zatímco se tvářil jako blízká přítelkyně.
Důvěru už obnovit nedokázala
Alena všechny nalezené předměty vrátila a několik týdnů se snažila s Janou znovu navázat kontakt. Nechávala jí u dveří květiny, posílala zprávy a opakovala, že by byla škoda zahodit tolik společných let kvůli jedné chybě.
Jana jí však přestala otevírat a později si nechala vyměnit zámek. Když se potkaly na chodbě, slušně ji pozdravila, ale jejich důvěrné rozhovory definitivně skončily.
„Neukončila jsem naše přátelství kvůli několika ukradeným věcem. Ukončila jsem ho proto, že jsem pochopila, že náš vztah celou dobu nestál na stejné upřímnosti z obou stran,“ říká.
Po několika měsících se Alena odstěhovala k partnerovi. Jana ji od té doby neviděla. Někdy ji stále napadne, jak dlouho by vše pokračovalo, kdyby se v koupelně neuvolnila obyčejná hadička u pračky.
Dnes už ví, že ani dlouhé roky společných zážitků nejsou zárukou skutečného přátelství. Člověka totiž nepoznáme podle toho, jak se k nám chová, když ho sledujeme, ale podle toho, co udělá ve chvíli, kdy věří, že se to nikdy nedozvíme.
zdroje: autorský text, skutečný příběh
