Článek
Jana byla zvyklá, že na otcovo jméno občas dorazí nějaký reklamní dopis nebo staré vyúčtování. Od jeho smrti uplynuly téměř čtyři roky a ona už podobnou poštu většinou bez většího přemýšlení odkládala stranou. Jedno zářijové odpoledne ale mezi obálkami našla obyčejný pohled. Na přední straně byla fotografie hor a na zadní její domácí adresa, napsaná pečlivým rukopisem. Jméno příjemce však patřilo jejímu otci. Nejdřív jsem si myslela, že se někdo prostě spletl nebo nevěděl, že tatínek zemřel. Jenže když jsem si přečetla adresu odesílatele, úplně mě zamrazilo.
Odesílatel nebyl žádný cizinec z druhého konce republiky
Na pohledu nebylo mnoho slov. Muž jménem Karel otci psal, že na něj v posledních týdnech často myslí a že by se s ním rád po letech znovu potkal. Připojil telefonní číslo a adresu. Jana ji znala. Ulice byla jen pár minut pěšky od jejího domu. Přesto si nevzpomínala, že by o nějakém Karlovi její otec kdy mluvil. Otec přitom žil posledních patnáct let svého života právě u ní a ona měla pocit, že znala většinu jeho přátel. Pohled několik dní ležel na kuchyňském stole, než Jana sebrala odvahu a na uvedené číslo zavolala. Nevěděla jsem, co tomu člověku vlastně řeknu. Nakonec jsem jen oznámila, že tatínek už nežije. Na druhé straně bylo dlouho úplné ticho.
Muž se představil jako otcův někdejší kolega. Tvrdil, že se znali téměř třicet let, ale před více než deseti lety se pohádali a přestali spolu mluvit. Teprve nedávno se prý rozhodl starý spor napravit. Netušil, že už je pozdě. Jana mu nejprve moc nevěřila. Kdyby si byli s otcem tak blízcí, proč jeho jméno nikdy neslyšela? Karel ji proto požádal, zda by za ním někdy nezašla. Chtěl jí něco předat. Jana dlouho váhala, ale zvědavost nakonec zvítězila.
Dvě ulice od domova čekala část otcova života, kterou neznala
Karel bydlel skutečně jen dvě ulice od ní. Když Jana vstoupila do jeho bytu, na polici okamžitě poznala svého otce na několika starých fotografiích. Oba muži na nich byli mladí, jezdili společně na výlety, opravovali chatu a podle Karla spolu kdysi trávili téměř každý víkend. Jejich přátelství skončilo kvůli penězům. Karel si od Janina otce půjčil větší částku na opravu domu a dlouho ji nevrátil. Otec se cítil podvedený a kontakt přerušil. Peníze nakonec Karel splatil, ale ani jeden už nedokázal udělat první krok. V tu chvíli mi došlo, že jsem tatínka vlastně neznala tak dokonale, jak jsem si celé roky myslela. Některé věci si nechával jen pro sebe.
Největší překvapení ale přišlo na konci návštěvy. Karel vytáhl ze skříně malou krabici plnou fotografií, dopisů a několika otcových věcí, které u něj zůstaly ještě z dob jejich přátelství. Mezi nimi byly i hodinky, o nichž Jana slýchala celé dětství. Otec tvrdil, že je kdysi ztratil při stěhování. Karel je však měl celou dobu u sebe, protože mu je otec nechal při jedné společné opravě chaty a po jejich hádce už si je nikdy nevyzvedl. Jana si krabici odnesla domů a pohled, který ji k ní přivedl, si schovala dovnitř. Mrzelo mě, že se ti dva nestihli usmířit. Zároveň jsem ale pochopila, že ten pohled možná nepřišel pozdě úplně ve všem. Díky němu jsem dostala zpátky kousek tatínka, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje.
