Článek
Helena pracovala už několik let na stejném místě a směny pro ni nebyly ničím neobvyklým. Děti měla dospělé, doma na ni nikdo večer nečekal s úkolem nebo s prosbou o odvoz na kroužek, a proto jí zpočátku vůbec nevadilo, když za ní mladší kolegyně Jana občas přišla s prosbou o výměnu. Jednou potřebovala odejít dříve kvůli třídní schůzce, podruhé jí onemocněl syn a jindy zase zjistila, že nemá nikoho, kdo by vyzvedl dceru ze školky. Helena chápala, že život s malými dětmi není jednoduchý. Sama si ještě dobře pamatovala dobu, kdy musela skloubit práci, domácnost a péči o rodinu, a tak většinou souhlasila bez dlouhého přemýšlení. „Říkala jsem si, že jí tím ulehčím život. Já už děti malé nemám a bylo mi jasné, že ona má doma úplně jiné starosti než já,“ vysvětlovala později Helena. Z jednotlivých výměn se však postupně stal téměř pravidelný zvyk. Jana věděla, že když potřebuje něco změnit, Helena bývá jedním z prvních lidí, za kterými může přijít.
Helena si přitom nikdy nevedla žádné pomyslné účetnictví laskavostí. Když místo ranní směny nastoupila odpoledne nebo vzala víkend, který původně patřil Janě, nečekala za to protislužbu hned následující týden. Měla ale za samozřejmé, že kdyby se někdy ocitla v podobné situaci ona, kolegyně jí pomůže stejně přirozeně. Za dva roky spolu navíc netrávily jen pracovní dobu. Povídaly si o dětech, o rodinách, někdy si přinesly něco ke kávě a Helena vyslechla nejeden Janin problém. Měla proto pocit, že mezi nimi vzniklo něco bližšího než pouze vztah dvou žen, které náhodou pracují na stejném místě. „Nikdy jsem ji nepovažovala za svoji nejlepší kamarádku. Ale myslela jsem si, že jsme si blízké a že jedna druhé pomůžeme, když je opravdu potřeba,“ říkala.
Pak přišla zpráva, kvůli které potřebovala volno ona
Situace se změnila ve chvíli, kdy Heleně zemřela dlouholetá rodinná přítelkyně. Znaly se více než třicet let a jejich rodiny spolu kdysi trávily dovolené, narozeniny i obyčejné víkendy. Helena věděla, že na poslední rozloučení chce jít, jenže pohřeb připadl právě na den, kdy měla směnu. Vedoucí jí vysvětlila, že volno není problém, pokud si za sebe zajistí kolegyni, protože provoz byl v té době personálně napjatý. Helena proto bez větších obav oslovila Janu. V hlavě měla všechny ty chvíle, kdy kvůli ní měnila vlastní plány, přehazovala směny a přicházela do práce ve dnech, kdy původně nemusela. Tentokrát potřebovala jednu jedinou výměnu ona.
Jana ji však překvapila téměř okamžitě. Řekla, že se jí daný den nechce měnit program a že už má odpoledne něco domluveného. Nešlo podle všeho o nic neodkladného. Helena se ještě zeptala, zda by skutečně nebylo možné, aby jí tentokrát vyšla vstříc, a připomněla, že jde o pohřeb. Jana ale odmítla znovu. Nehádala se s ní, nebyla nepříjemná a ani jí nic nevyčítala. Právě ta samozřejmost, s jakou řekla ne, však Helenu zasáhla nejvíc. „Stála jsem tam a najednou mi v hlavě běžely všechny ty víkendy a odpolední směny, které jsem kvůli ní vzala. Ne proto, že bych jí je chtěla vyčítat, ale protože jsem v tu chvíli pochopila, že ona by pro mě neudělala ani zlomek toho samého,“ popsala Helena.
Nejvíc ji nebolelo odmítnutí, ale důvod
Nakonec se Heleně podařilo směnu vyměnit s jinou kolegyní. Ta přitom o celé situaci téměř nic nevěděla. Když slyšela, že Helena potřebuje na pohřeb, pouze se podívala do svého programu a souhlasila. Právě tehdy Heleně došlo, jak moc si vztah s Janou ve své hlavě vyložila jinak, než jaký ve skutečnosti byl. Nešlo o to, že by jí Jana musela vyhovět pokaždé. Každý má právo odmítnout a každý může mít vlastní plány. Helena ale věděla, že během uplynulých dvou let sama několikrát rušila nebo přesouvala své věci kvůli situacím, které pro Janu byly důležité. A když přišla jediná vážná událost z její strany, ochota se nevrátila.
Od té doby se jejich vztah v práci změnil. Helena nebyla hrubá ani odtažitá a nikdy Janě scénu neudělala. Přestala ale automaticky souhlasit s každou žádostí o změnu směny. Když se jí termín hodil, kolegyni vyšla vstříc. Když ne, jednoduše odmítla. Jana si změny všimla poměrně rychle. Po několika týdnech se dokonce Heleny zeptala, proč už směny nemění tak často jako dříve. Helena jí odpověděla, že si začala více hlídat svůj vlastní čas.
„Nechtěla jsem se mstít. Jen jsem pochopila, že jsem svou ochotu rozdávala automaticky někomu, kdo ji považoval za samozřejmost. Od té chvíle pomáhám dál, ale už ne na úkor sebe,“ říká Helena. Z jedné odmítnuté směny tak nakonec nevznikla velká hádka ani konec pracovního vztahu. Helena si pouze přestala namlouvat, že mezi nimi funguje vzájemnost, která tam ve skutečnosti nikdy nebyla. A právě to pro ni bylo možná nepříjemnější než samotné odmítnutí.
