Článek
Lucie pracuje jako projektová koordinátorka a na první pohled vede poměrně obyčejný život. Chodí do zaměstnání, několikrát do roka si dopřeje kratší dovolenou, vlastní starší auto a už několik let žije sama v pronajatém bytě. Peníze si hlídá a každý měsíc část výplaty odkládá stranou. Právě díky tomu se její úspory postupně přiblížily ke 400 tisícům korun. Když se o tom jednou zmínila rodičům, očekávala spíš uznání. Místo toho přišla otázka, která od té doby zaznívá pravidelně. Proč už tedy dávno nebydlí ve svém?
„Táta se na mě podíval a řekl, že jestli mám skoro 400 tisíc korun, nechápe, proč ty peníze pořád držím na účtu a platím někomu cizímu nájem. Podle něj bych je měla dát do bytu. Jenže když se podívám na ceny nemovitostí, připadá mi, že mluvíme každý o úplně jiné částce,“ popisuje Lucie.
Rodiče měli ve 38 letech vlastní byt. Dcera podle nich zaostává
Právě porovnávání s rodiči je pro ni na celé situaci nejnepříjemnější. Když bylo její matce tolik jako dnes Lucii, s manželem už bydlela ve vlastním, vychovávali dvě děti a několik let spláceli své bydlení. V jejich očích proto není otázkou, zda si člověk vlastní nemovitost pořídí, ale kdy tak udělá. Nájem považují především za přechodné řešení. Lucie naopak vidí vlastní byt jako závazek na desítky let a rozhodnutí, při kterém nechce vyčerpat veškeré peníze, které se jí podařilo našetřit.
„Máma mi několikrát řekla, že oni také neměli miliony a nějak to zvládli. Já jí věřím. Jen mám někdy pocit, že vůbec nevidí, jak velký úvěr bych si musela vzít já. Pro ně je 400 tisíc obrovská úspora. Pro mě je to pocit bezpečí, který bych při koupi bytu prakticky celý odevzdala a ještě bych pořád byla na začátku,“ říká.
Lucii navíc několik známých přesvědčovalo, aby si pořídila alespoň malý byt na okraji města. Začala proto nabídky skutečně sledovat a nějakou dobu si zapisovala, kolik by ji jednotlivé nemovitosti stály a jak vysokou hypotéku by potřebovala. Nadšení poměrně rychle vystřídala opatrnost. I u bytu za pět milionů korun by totiž při standardním osmdesátiprocentním limitu hypotéky bylo potřeba pokrýt z vlastních prostředků přibližně milion korun. Lucii je navíc více než 36 let, takže se na ni nevztahuje zvýhodněný devadesátiprocentní limit LTV určený mladším žadatelům pořizujícím si vlastní bydlení.
Čtyři sta tisíc jsou úspory. Neznamenají ale automaticky vlastní bydlení
Právě tady podle Lucie vzniká největší nedorozumění. Když někdo slyší, že člověk bez dětí a bez hypotéky dokázal našetřit několik set tisíc korun, může částka působit velmi vysoká. Jenže mezi slušnou finanční rezervou a kapitálem potřebným k nákupu nemovitosti je dnes v řadě českých měst značný rozdíl. Ceny bytů v posledních letech znovu rostly a například v Praze se skutečné ceny prodaných bytů v první polovině roku 2026 pohybovaly v průměru přes 150 tisíc korun za metr čtvereční. Ani několik set tisíc korun na účtu proto nemusí znamenat, že je domácnost připravena na nákup vlastního bydlení.
Lucie by navíc nechtěla po podpisu kupní smlouvy skončit prakticky bez peněz. Počítá s tím, že vlastnictví bytu nepřináší pouze splátku hypotéky, ale také další výdaje. Stačí porouchané auto, delší pracovní neschopnost nebo nečekaná oprava a člověk bez rezervy se může rychle dostat do problémů. Právě tato obava je důvodem, proč svých 400 tisíc nevnímá jako volné peníze čekající na utracení.
„Kdybych měla 400 tisíc a použila skoro všechno na bydlení, druhý den bych se necítila jako úspěšná majitelka nemovitosti. Cítila bych se spíš jako člověk s obrovským úvěrem a několika tisíci na účtu. To je přesně ta část, které rodiče nerozumějí,“ vysvětluje.
Největší spor není o peníze, ale o představu správného života
Postupně si uvědomila, že při rodinných debatách ve skutečnosti nejde pouze o cenu bytů. Rodiče vlastní bydlení spojují s jistotou. Člověk, který má byt, podle nich něco vybudoval a jednou mu zůstane majetek. Nájem naopak vnímají jako peníze, které každý měsíc nenávratně zmizí. Lucie tento argument úplně neodmítá. Sama by jednou vlastní bydlení chtěla. Vadí jí ale představa, že pouze kvůli němu musí podstoupit finanční riziko, se kterým se necítí dobře.
Napětí vyvrcholilo při jedné rodinné večeři, kdy se řeč opět stočila k bydlení. Otec poznamenal, že ve svých osmatřiceti letech už by měla mít něco svého a že příliš dlouhé čekání jí situaci neusnadní. Lucie tentokrát debatu neukončila jako obvykle. Otevřela nabídky bytů, ukázala rodičům ceny a vysvětlila jim, kolik peněz by potřebovala z vlastních zdrojů a jak velký úvěr by následně splácela. Poprvé se podle ní rozhovor změnil.
„Řekla jsem jim, že nejsem proti vlastnímu bydlení a neutrácím peníze bez rozmyslu. Jen odmítám koupit byt proto, abych vypadala úspěšněji před ostatními. Jestli si jednou vezmu hypotéku na několik milionů, musí to být rozhodnutí, se kterým dokážu normálně žít dalších dvacet nebo třicet let,“ vzpomíná.
Rodiče svůj názor úplně nezměnili. Otec si stále myslí, že dlouhodobé placení nájmu není ideální, matka zase dceři připomíná, že ceny nemovitostí mohou mezitím dál růst. Už ji ale nepřesvědčují, aby vzala první byt, na který finančně dosáhne. Lucie mezitím spoří dál. Vlastní bydlení ze svých plánů nevyřadila, pouze si odmítá stanovit datum, do kterého ho musí mít za každou cenu.
„Možná budu mít vlastní byt ve čtyřiceti, možná později. A možná jednou zjistím, že jsem měla koupit dřív. Ale nechci měřit svůj život tím, jestli mám v katastru napsané svoje jméno. Čtyři sta tisíc jsem nenašetřila proto, abych někomu dokazovala, že jsem dospělá. Našetřila jsem je proto, abych měla větší svobodu rozhodnout se, co udělám dál,“ uzavírá Lucie.
zdroje: autorský text, vlastní zkušenost
