Článek
Když se dnes člověk podívá na sociální sítě, může získat dojem, že největším problémem chorvatských pláží jsou ceny. Jednou se řeší předražené lehátko, podruhé parkování, potřetí káva nebo oběd u moře. Mnohem méně se ale mluví o tom, že velká část turistů chce od dovolené dvě věci, které se navzájem téměř vylučují. Chceme nedotčenou přírodu bez davů, ale současně očekáváme maximální pohodlí. A právě pláž Sveti Ivan na ostrově Cres je podle mě krásnou ukázkou toho, proč některá místa ještě nejsou přeplněná. Nechrání je zákaz vstupu ani drahé vstupné. Chrání je obyčejná nepohodlnost.
Fotografie ukazuje ráj. To podstatné už na ní většinou není
Na fotografiích vypadá Sveti Ivan přesně tak, jak si člověk představuje chorvatský ráj. Bílé oblázky, čistá voda, skalnaté pobřeží a prakticky žádná velká zástavba. Jenže fotografie samozřejmě neukáže cestu zpátky nahoru. Pláž leží hluboko pod historickou vesnicí Lubenice a sestup k moři zabere přibližně 45 až 50 minut. Už cesta dolů není běžnou procházkou z apartmánu na promenádu. Místy je prudká a člověk by měl mít vhodnou obuv. V létě je navíc potřeba počítat s vysokými teplotami.
A potom přijde cesta zpět. To, co při sestupu člověk téměř nevnímá, se při návratu velmi rychle připomene. Lubenice stojí vysoko nad pobřežím a výškové metry, které turisté cestou k moři sestoupí, musí odpoledne zase vyšlapat nahoru. Právě tahle část se mi na celém příběhu Sveti Ivan zdá nejzajímavější. Na internetu totiž umíme místo během několika sekund označit za nádherné, ale mnohem méně přemýšlíme nad tím, jestli je skutečně vhodné právě pro nás.
Rodina s malými dětmi bude mít jiné možnosti než dvojice zvyklá na horské túry. Člověk s horší kondicí bude trasu hodnotit úplně jinak než někdo, kdo chodí několikrát týdně běhat. Přesto se dnes cestovatelská místa často prezentují skoro univerzálně. Tady je krásná pláž, tak tam jeďte. Jenže krásné místo ještě automaticky neznamená pohodlné místo.
Chceme místa bez turistů. Jenže sami jsme turisté
Existuje věta, kterou člověk v diskusích o Chorvatsku čte neustále. Někdo objeví hezkou pláž a během chvíle se objeví komentáře, že je škoda o ní psát, protože se tam teď nahrnou turisté. Vlastně je to docela zvláštní. Každý chce objevit tajné místo, ale nikdo nechce být součástí davu, který ho objevil také.
Sveti Ivan není žádná neznámá pláž, o které by vědělo několik místních rybářů. Patří mezi známá přírodní místa ostrova Cres a v minulosti se dostala také do zahraničních výběrů krásných světových pláží. Přesto si stále udržuje charakter, který se v některých velkých chorvatských letoviscích hledá obtížněji.
Důvod podle mě není složitý. K místu se jednoduše nedostane každý bez námahy. A to funguje lépe než jakákoli reklamní kampaň propagující klidnou dovolenou.
Čím dostupnější místo uděláme, tím větší počet lidí ho může navštívit. Přidáme silnici, parkoviště, restauraci, stánek, toalety, převlékárny, lehátka a další služby. Turisté budou spokojení. Jenže o několik sezon později budeme možná stát právě na té pláži a stěžovat si, že už dávno není tak romantická jako na starých fotografiích.
Nedostatek služeb není vždy nedostatek
Na Sveti Ivan nelze přijít s očekáváním klasického chorvatského letoviska. Na samotné pláži není běžná infrastruktura, na kterou jsou turisté zvyklí. Kdo chce zůstat několik hodin, měl by mít vlastní vodu, jídlo a všechno, co během dne potřebuje. V letních vedrech je především dostatek pití naprostý základ.
Mohli bychom samozřejmě říct, že je to nevýhoda. Z pohledu komfortu určitě ano. Jenže právě tady podle mě začíná debata o tom, co vlastně od cestování očekáváme.
Pokud chceme dokonale obslouženou pláž, není na tom nic špatného. Chorvatsko má stovky míst, kde člověk zaparkuje, objedná si kávu, dá si oběd a od lehátka má restauraci pár kroků. Problém nastává ve chvíli, kdy stejné pohodlí očekáváme také na místech, která obdivujeme právě proto, že vypadají téměř nedotčeně.
Každá nová služba totiž něco přináší, ale zároveň něco bere. S restaurací přijde zásobování. S parkovištěm auta. S lehátky další komerční provoz. S větší dostupností více lidí. A postupně může zmizet přesně to, kvůli čemu tam turisté začali jezdit.
Ne každé místo musí být přizpůsobené každému
Tohle je podle mě něco, na co jsme si v cestování trochu odvykli. Ne všechno musí být dostupné všem za stejných podmínek. Není to elitářství ani snaha někoho z přírody vyhánět. Je to prostě vlastnost konkrétního místa.
Kdo se necítí na prudkou pěší cestu, nemusí být o zážitek úplně připraven. Ke Sveti Ivan je možné připlout také lodí nebo využít některý z lodních výletů. V okolí se nachází i známá Modrá jeskyně, takže cesta po moři může být sama o sobě zajímavou součástí dne.
Právě možnost zvolit jiný způsob dopravy mi připadá rozumnější než představa, že by se kvůli pohodlí turistů měla každá přírodní lokalita postupně předělat. Někdy je lepší přizpůsobit způsob návštěvy místu než přizpůsobovat místo návštěvníkům.
Možná bychom měli přestat hledat poslední tajné pláže
Turismus má jednu zvláštní vlastnost. Neustále hledáme další neobjevené místo. Jakmile ho objeví dost lidí, začneme tvrdit, že už není tím, čím bývalo. Potom se přesuneme jinam a celý proces začne znovu.
Možná ale problém není v Chorvatsku ani v turistech samotných. Možná jsme si jen zvykli očekávat, že za cenu jedné dovolené dostaneme autentickou přírodu, perfektní infrastrukturu, nízké ceny, minimum lidí a maximální pohodlí. Jenže tahle kombinace dlouhodobě téměř neexistuje.
Sveti Ivan je krásná právě díky tomu, kde leží. Pod vysokými skalami, daleko od klasické turistické infrastruktury a s cestou, kterou si člověk musí trochu odpracovat. Kdyby bylo možné přijet autem až několik desítek metrů od vody, možná by se stala dostupnější. Jenže pravděpodobně by velmi rychle přestala být tím místem, které dnes lidé obdivují.
A proto bych její téměř hodinový sestup nepovažovala pouze za nevýhodu, kterou je potřeba před cestou překousnout. Je to možná její nejlepší ochrana. V době, kdy dokážeme téměř každý krásný kout během několika měsíců dostat na sociální sítě před miliony lidí, totiž někdy přírodu nejlépe chrání úplně obyčejná věc. To, že cesta k ní není pohodlná.
