Článek
Jitka znala Marcelu téměř patnáct let a nikdy neměla důvod jí nevěřit. Když jí kamarádka jednoho večera zavolala, že se rozešla s přítelem a musí rychle opustit společný byt, neváhala příliš dlouho. Sama měla za několik dní odjet na delší služební cestu, a tak jí nabídla, že během její nepřítomnosti může zůstat u ní. Dohodly se, že půjde maximálně o tři týdny a že si Marcela mezitím najde nové bydlení. „Řekla jsem jí, ať se tam cítí jako doma, ale vůbec mě nenapadlo, že to vezme tak doslova,“ vzpomínala později Jitka. Klíče jí předala bez dalších podmínek, protože ji považovala skoro za člena rodiny.
Na dveřích už nebyla sama
Ze služební cesty se Jitka vrátila o den dříve, než původně plánovala. Už na chodbě ji zarazilo, že vedle jejího příjmení na zvonku přibylo další jméno. Nejdříve si myslela, že jde o hloupý žert, jenže podobný štítek byl nalepený také na schránce. Když odemkla dveře, čekalo ji další překvapení. V předsíni stály pánské boty, v koupelně byly cizí věci a část jejích věcí z obývacího pokoje byla přestěhovaná do ložnice. Marcela jí nakonec oznámila, že se k ní nastěhoval nový přítel, kterého poznala krátce po rozchodu. „V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co říct. Odjela jsem z vlastního bytu sama a vrátila se do domácnosti dvou cizích lidí,“ popisovala Jitka.
Kamarádka měla vlastní plán
Největší spor ale teprve přišel. Marcela předpokládala, že s přítelem mohou v bytě zůstat ještě nejméně několik měsíců. Tvrdila, že Jitka stejně často cestuje a že by bylo škoda nechat byt prázdný. Dokonce už sousedům vysvětlovala, že tam budou nyní bydlet společně, a proto nechala vyrobit nové jmenovky. Když jí Jitka řekla, že se musí oba do několika dnů odstěhovat, kamarádka se urazila a obvinila ji, že ji vyhazuje v nejhorší chvíli. „Najednou jsem měla pocit, že se musím obhajovat, proč chci bydlet ve vlastním bytě. Tehdy mi došlo, jak daleko jsem ji nechala zajít,“ přiznala.
Jedna jmenovka ukončila dlouhé přátelství
Marcela se nakonec odstěhovala ještě během následujícího týdne. Jejich přátelství ale návrat do původních kolejí nepřežilo. Jitka si nechala vyměnit zámek a nové jméno ze schránky i dveří sundala sama. Nejvíce ji přitom nemrzelo několik nepříjemných dní ani cizí člověk v jejím bytě, ale skutečnost, že kamarádka nepovažovala za nutné se jí na nic zeptat. „Pomoc má mít nějaké hranice. Já je tehdy vůbec neurčila a ona se rozhodla, že si je nastaví sama,“ uzavřela Jitka. Od té doby prý klíče od svého bytu nikomu nepůjčuje jen proto, že ho dlouho zná.
