Článek
Když Alena před několika lety vyklízela byt po své babičce, mezi starými doklady, ubrusy a porcelánem našla také několik silných papírových obálek. Uvnitř byly desítky fotografií. Některé poznávala okamžitě. Babička jako mladá dívka před domem, dědeček v obleku, jejich svatební fotografie nebo maminka ještě jako malé dítě. Pak ale přišly snímky, u kterých už si nebyla jistá vůbec ničím. Muž v uniformě před neznámou budovou, skupina žen na zahradě, rodina stojící před statkem a několik portrétů, na jejichž zadní straně nebylo napsané ani jediné jméno.
„Nejdřív jsem si říkala, že to později nějak zjistím. Fotografie jsem dala zpátky do krabice a několik let na ně prakticky nesáhla,“ popisuje Alena v modelovém příběhu situaci, kterou může znát řada rodin.
Teprve když zemřela poslední babiččina sestra, došlo jí, že ono „později“ už vlastně nemusí přijít.
Na fotografii zůstali lidé, ale jejich příběh zmizel
Když Alena album znovu otevřela, začala fotografie ukazovat své stáří úplně jiným způsobem. Nebyly poničené a většina z nich byla stále dobře čitelná. Problém byl v něčem jiném. Lidé na nich sice zůstali, ale informace o jejich životech postupně zmizely spolu s těmi, kteří je osobně znali.
U jedné fotografie například věděla, že na ní musí být někdo z otcovy strany rodiny. Muž se nápadně podobal jejímu dědečkovi a za ním stál dům, který podle všeho patřil příbuzným. Nikdo už ale nedokázal říct, zda jde o dědečkova otce, strýce nebo někoho úplně jiného.
„Najednou mi připadalo zvláštní, že se dívám do obličeje člověku, bez kterého bych možná ani nebyla na světě, a přitom netuším, jak se jmenoval. Možná o něm babička mluvila stokrát, jenže tehdy mě nenapadlo si to zapisovat,“ přiznává.
A právě v tom je problém starých rodinných alb, který nemusí být na první pohled vůbec vidět. Fotografie může přežít celé století, ale znalost toho, co zachycuje, se může vytratit během jediné generace. Stačí, aby na zadní straně chyběl popisek a aby už nebyl nikdo, kdo dokáže jednotlivé tváře poznat.
Jedna otázka odhalila příběh, který rodina téměř ztratila
Alena nakonec vzala několik neznámých fotografií k otcově sestřenici, které bylo přes osmdesát let. Čekala, že pozná možná jednu nebo dvě osoby. Místo toho začala starší žena ukazovat na jednotlivé tváře a vybavovat si jména, přezdívky i místa.
Jedna fotografie, kterou Alena roky považovala za obyčejný snímek neznámého manželského páru, zachycovala její praprarodiče. Dozvěděla se také, kde bydleli, kolik měli dětí a kdo z jejich potomků později odešel do jiného města. Z fotografie se během několika minut stal konkrétní rodinný příběh.
„Seděla jsem vedle ní s telefonem a všechno si zapisovala. V tu chvíli mi došlo, že kdybych přišla o rok nebo dva později, možná bych se to už nikdy nedozvěděla,“ říká Alena.
Od té doby začala ke každé fotografii přidávat alespoň základní informace. Nemusí znát přesný rok ani celý životopis. Pokud zjistí jméno, příbuzenský vztah, přibližné místo nebo událost, při které snímek vznikl, poznamená si to.
Nestačí fotografie pouze naskenovat
Staré fotografie dnes mnoho lidí fotografuje mobilním telefonem nebo převádí do počítače. I to může mít velký význam, protože digitální kopie umožní snímky snadno sdílet mezi členy rodiny a originály není nutné neustále brát do rukou. Archiváři však doporučují originální fotografie po digitalizaci nevyhazovat. Digitální soubory se mohou ztratit stejně jako jakákoli jiná data a samotná fotografie může obsahovat informace, které na naskenovaném obrázku nejsou na první pohled patrné.
Stejně důležité je nezůstat pouze u souboru pojmenovaného například „IMG_4587“. U digitálních kopií má smysl zaznamenat alespoň to, kdo je na fotografii, kde přibližně vznikla a z jakého období pochází. Právě základní údaje typu kdo, co, kde a kdy doporučuje u digitalizovaných rodinných materiálů uchovávat také americký Národní archiv.
Alena proto postupovala jednoduše. Vybrala nejstarší fotografie, u kterých si nebyla jistá, a postupně je ukazovala starším členům rodiny. Když někdo někoho poznal, poznamenala si jméno okamžitě. K fotografiím pak vytvořila digitální kopie a informace uložila společně s nimi.
„Dřív bych se asi smála představě, že budu večer sedět nad fotografií lidí narozených před více než sto lety a řešit, která Marie byla čí sestra. Dnes jsem ráda za každé jméno, které se podaří zachránit,“ říká.
Dušičky nemusí znamenat jen cestu na hřbitov
Právě 2. listopadu připadá Památka zesnulých, lidově Dušičky. Den je tradičně spojený se vzpomínkou na zemřelé a návštěvami hřbitovů. V rodinách ale může být podobná vzpomínka i mnohem praktičtější.
Stačí vytáhnout staré album a sednout si s rodiči, prarodiči, tetou nebo strýcem. Ptát se nemusí jen na jména. Zajímavé může být, kde lidé na fotografii bydleli, čím se živili, kdo byl s kým příbuzný, při jaké příležitosti fotografie vznikla nebo proč se některý člen rodiny přestěhoval.
Právě takové drobnosti bývají za několik desetiletí tím nejcennějším. Rodokmen může zachytit datum narození a úmrtí, ale málokdy řekne, že pradědeček celý život opravoval hodiny, prababička pekla každou neděli stejný koláč nebo že dům na fotografii stával na místě dnešního sídliště.
„Kdyby mi dnes někdo nabídl dokonale zachovalou fotografii prababičky bez jediného údaje, nebo trochu poničenou fotografii, na které je zezadu napsané její jméno, rok a místo, vybrala bych si tu druhou. Najednou chápu, jakou cenu těch pár slov má,“ uzavírá Alena.
Možná tak v některé skříni právě teď leží fotografie člověka, jehož jméno ještě někdo z rodiny zná. Za deset nebo dvacet let už to ale platit nemusí. Někdy proto není nejdůležitější staré fotografie dokonale opravit nebo seřadit do nového alba. Mnohem důležitější může být vzít je do ruky včas a položit jednoduchou otázku: Kdo je tohle?
zdroje: autorský text
