Článek
Klára pracovala ve středně velké firmě téměř osm let. Za tu dobu vystřídala několik nadřízených, přežila reorganizaci i období, kdy se propouštělo, a vždy měla pocit, že její pozice je poměrně stabilní. Nebyla člověkem, který by se tlačil do vedení nebo kolem sebe potřeboval dělat rozruch. Měla svůj okruh klientů, znala interní procesy a kolegové za ní chodili, když potřebovali poradit s něčím, co se ve firmě řešilo už před několika lety. Proto ji překvapilo, když si ji jednoho úterního dopoledne zavolal ředitel společně s personalistkou a bez dlouhého úvodu před ni položili návrh dohody o ukončení pracovního poměru. Vysvětlovali jí, že firma prochází změnami, její agenda se má přerozdělit a nejjednodušší bude, když se rozejdou v dobrém. „Seděla jsem tam a vůbec jsem nechápala, proč bych měla během několika minut podepsat, že dobrovolně odcházím z práce, kterou jsem sama opustit nechtěla. Řekla jsem, že si dokument vezmu domů a nechám si čas na rozmyšlenou,“ vzpomíná.
Její odpověď se podle ní nesetkala s pochopením. Personalistka jí několikrát zopakovala, že jde o běžné řešení a že není důvod celou věc komplikovat. Klára ale podpis odmítla a následující den přišla do práce jako obvykle. Právě tehdy si poprvé všimla, že se atmosféra změnila. Dopoledne se konala pravidelná porada oddělení, na kterou chodila každou středu několik let. Tentokrát jí však nepřišla pozvánka. Nejdříve si myslela, že jde o chybu. Když kolem zasedací místnosti procházela, viděla uvnitř všechny své kolegy včetně lidí, kteří dříve řešili část agendy přímo s ní. „Stála jsem na chodbě a přes sklo jsem viděla celý tým. V tu chvíli mi došlo, že na mě nikdo nezapomněl. Oni mě tam jednoduše nechtěli,“ říká.
Práce začala mizet a s ní i běžná komunikace
Během několika dalších dnů začaly přicházet další drobnosti, které by jednotlivě možná nepůsobily nijak zvláštně, dohromady ale vytvářely velmi nepříjemný obraz. Kláře přestaly chodit některé interní e-maily, kolegové dostávali úkoly, které dříve patřily do její kompetence, a klienty, o které se starala roky, začali postupně přebírat ostatní. Když se na situaci ptala svého nadřízeného, dostala odpověď, že jde pouze o nové rozdělení práce. Jenže zatímco ostatní měli úkolů dost, ona začínala sedět celé hodiny u počítače bez jediného nového zadání. „Nejdřív jsem se snažila sama hledat práci. Psala jsem kolegům, nabízela pomoc a ptala se šéfa, co mám dělat. Časem mi ale začalo připadat absurdní, že se musím doprošovat práce ve firmě, která mi každý měsíc posílá výplatu,“ popisuje.
Nejhorší pro ni nebylo ani samotné množství práce, ale způsob, jakým se změnilo chování lidí kolem ní. Někteří kolegové zůstali stejní, jiní však začali být nápadně opatrní. Člověk, který s ní ještě před několika týdny chodil na oběd, jí najednou odpovídal jen krátce. Informace, které se dříve běžně řešily společně, začaly proudit mimo ni. Jednou náhodou zjistila, že její největší projekt převzal kolega z jiného oddělení, aniž by jí to kdokoliv oznámil. Když se ho zeptala, proč jí nic neřekl, pouze rozpačitě vysvětlil, že dostal pokyn řešit projekt přímo s vedením. „Tehdy jsem pochopila, že nejde jen o to, že mi dávají méně práce. Postupně mě vyřazovali ze všeho, co ze mě dělalo součást firmy,“ říká Klára.
Začala pochybovat sama o sobě
Po několika týdnech se situace promítla i do jejího soukromí. Klára se ráno budila s odporem k cestě do zaměstnání, přestože ještě několik měsíců předtím svoji práci považovala za jednu z jistot svého života. Doma neustále přemýšlela, zda přece jen neudělala chybu, když dohodu nepodepsala. V hlavě si přehrávala každé pracovní rozhodnutí posledních měsíců a snažila se najít okamžik, kdy mohla něco pokazit. Vedení jí přitom žádné konkrétní profesní pochybení nevytklo. „Začala jsem si říkat, jestli nejsem problém opravdu já. Když vás každý den někdo přehlíží a dává vám najevo, že vás nepotřebuje, po čase tomu začnete trochu věřit, i když víte, že jste svoji práci dělala dobře,“ přiznává.
Nakonec si začala veškerou komunikaci a změny ve své pracovní agendě zapisovat. Přestala řešit situaci pouze ústně a na důležité dotazy se obracela e-mailem, aby měla přehled o tom, co jí bylo řečeno. Současně si začala hledat jiné zaměstnání, tentokrát ale proto, že se tak sama rozhodla, nikoli proto, že ji někdo postavil před hotovou dohodu. Po několika měsících našla nové místo a odešla. Firma nakonec dosáhla toho, co chtěla od začátku, rozdíl byl pouze v tom, že tentokrát měla Klára čas připravit se na další krok podle sebe.
Nejtěžší nebylo odejít, ale několik měsíců předtím
Když se dnes za celou zkušeností ohlíží, nelituje toho, že první dohodu nepodepsala. Mnohem více ji mrzí způsob, jakým se k ní část vedení po odmítnutí zachovala. Podle ní by bylo snazší slyšet otevřeně, že firma její místo nechce dál držet, než každý den sledovat, jak její pracovní život mizí po malých částech. „Kdyby mi někdo narovinu řekl, že pro mě ve firmě už není budoucnost, bylo by to nepříjemné, ale férové. Nejhorší bylo sedět každý den mezi lidmi a mít pocit, že všichni vědí něco, co se přede mnou nesmí říct nahlas,“ uzavírá.
Její příběh má jednoduchou pointu. Člověk nemusí přijmout první řešení jen proto, že mu je předloženo jako nejjednodušší možnost. Zároveň ale může velmi rychle poznat, jak nepříjemné je prostředí, ve kterém se o odchodu zaměstnance nerozhoduje otevřenou komunikací, ale postupným odsouváním stranou. Klára nakonec stejně odešla. Tentokrát však nikoli proto, že před ni někdo položil papír a očekával podpis, ale ve chvíli, kdy sama věděla, kam bude pokračovat dál.
zdroje: autorský text
