Ondrej Nepela zaplatil za svobodu vysokou cenu. Pro režim se stal nepohodlným, příčinu smrti tajili

Když se člověk probíral zažloutlými spisy, měl před sebou úplně jiného Ondreje Nepelu, než jakého znali diváci u obrazovek. Ne jen perfektního krasobruslaře v blyštivém kostýmu, ale kluka z bratislavského sídliště, syna řidiče a švadleny, který kdysi jen fascinovaně sledoval televizi a nevěděl, že mu právě běží životní směr. V archivu byla strohá poznámka o evropském šampionátu, pár dat navíc, jedno razítko, ale mezi řádky bylo znát něco jiného. Režim si všiml, že se rodí hvězda, kterou půjde ukazovat světu. A z toho se v tehdejší době dalo velmi dobře těžit.

Když jako sedmiletý chlapec doma skákal před obrazovkou u mistrovství Evropy v krasobruslení, nikoho tenkrát nenapadlo, že z něj jednou bude olympijský vítěz. Tehdy šlo jen o dítě, které se neumělo odtrhnout od elegantních skoků Karola Divína. Maminka ho nakonec přihlásila do oddílu a později zašla za trenérkou, kterou dnešní svět znal už jen z krátké zmínky v kronikách. Hilda Múdra, pro Ondreje prostě teta, se stala jeho druhou rodinou. Příběh o stokoruně a skleničce marmelády v archivech nebyl, ten zůstal v paměti lidí, ale právě takové drobnosti vystihovaly dobu. Múdra odmítla peníze, přijala marmeládu i chlapce, kterému nikdo moc nevěřil.

Ve složkách StB se psalo chladným jazykem o účasti na olympiádě v Innsbrucku, o dalším startu v Grenoblu, o výsledcích, číslech, umístěních. Nic o tom, že třináctiletý kluk byl v olympijské vesnici spíš dítě než hvězda, které se s Hanou Maškovou vozilo výtahem nahoru a dolů, jenom proto, že to byl zážitek. Dokumenty viděly pouze statistiku. Lidská paměť si uchovávala historku o dvou puberťácích, co si dovolili na chvíli zapomenout, že reprezentují stát.

V kartotéce byla pečlivě zaznamenaná i jeho cesta na vrchol. Tituly mistra Československa, Evropy, světa. Série medailí, která z něj udělala jednoho z mála československých sportovců, kteří kdy stáli na úplném vrcholu zimní olympiády. Když v Sapporu v roce 1972 vybojoval zlato, archivy si zapsaly datum, místo a výsledek. Nebylo tam už, jakou cenu to pro něj mělo. Pro něj to nebylo jen zlato. Byl to klíč. Možnost dostat se do revue, do světa, kde se dalo bruslit bez diktátu stranických sekretariátů.

Právě tady se ale archiv a skutečný život začaly zásadně rozcházet. Podle spisů se nic zvláštního nedělo. Vrchol kariéry, splněný plán, medaile přivezená domů. Jenže v pozadí byla dohoda, kterou časem připomínali jen svědci. Když se vrátí jako olympijský vítěz, bude mu umožněno odejít do vysněné revue. V realitě se vrátil do země, kde mu vzápětí zemřela blízká přítelkyně Hana Mašková, a navrch mu bylo řečeno, že musí posloužit. V Bratislavě se plánovalo mistrovství světa a režim potřeboval domácí hvězdu. Archiv si uložil další zlato, další triumf. O pocitu člověka, který chtěl odejít a nesměl, nebylo v papírech ani slovo.

Člověk, který četl tyto záznamy se tehdy nemohl ubránit dojmu, že to byla typická ukázka toho, jak stát nakládal se svými špičkovými sportovci. Dostanou byt, výhody, péči, ale také neviditelný řetěz. Nepela dostal čtyřpokojový byt, trenérka také. Na papíře to vypadalo jako příběh splněného snu. Nikde však nebyla poznámka o tom, kolik ranních tréninků odjezdil od šesti, aby pak bez úlev seděl ve škole a odpoledne se vracel na led. Nebyla tam poznámka o tom, že se spíš hodil do škatulky pilný než geniální. Talent možná nebyl největší, ale disciplína byla téměř nelidská.

Archivy se rovněž nezapomněly zmínit o dalším přestupu, tentokrát už na Západ. Po třetím titulu mistra světa v řadě měl konečně možnost odejít do show, která ho tak dlouho lákala. Tady se strojová řeč spisů najednou odmlčela. V dokumentech se objevilo jen strohé konstatování, že opustil republiku a působil v zahraniční revue. Co neříkala ani jedna stránka, bylo to, jak moc jeho jméno show táhlo. Jak dlouhých třináct let se stal jedním z pilířů programu, který jezdil po světě a ukazoval, že krasobruslení nemusí být jen souboj o body, ale i divadelní představení na ledě. Komunistům se jednoduše a prostě nelíbilo, že je v zahraničí.

Z pohledu režimu však už neexistoval. V interních materiálech byl spíš problém a vlastizrádce. Bývalý olympijský vítěz, který žil v kapitalistickém světě a navíc měl něco, co v tehdejší optice bylo těžko přijatelné. Byl gay. V několika záznamech je uvedena nepohodlná osoba, která neodpovídá tehdejší komunistické ideologii. Takového hrdinu nebylo možné ukazovat jako vzor, pro komunisty naprosto odstrašující případ. A tak raději nebyl ukazován vůbec. Mlčení se zdálo jednodušší než otevřeně přiznat, že člověk, kterého stát léta tlačil do popředí, nebyl ideologicky „čistý“.

Když se člověk dostal až k záznamům o jeho úmrtí, studenost formulací byla strohá a bez špetky odvahy nebo uznání. Rok 1989, Mannheim, oficiálně uvedený jiný důvod úmrtí. V československém tisku krátká zpráva schovaná v koutku poslední strany, pár slov o dlouhé nemoci a o tom, že bude pohřben doma. Mezi tím vším zvláštně vynikala jediná lidská poznámka, že se za ním stihla rozjet maminka a trenérka. Papír ji zachytil jako technický detail. Pro člověka, který text četl, v tom byl jeden z mála okamžiků opravdového citu.

Z pozdějšího pohledu bylo možná nejvýmluvnější, že teprve po letech, když se společnost změnila a StB spisy přestaly být tabu, se začalo mluvit o tom, kým Ondrej Nepela opravdu byl. Ne jen medailová mašina, ale člověk, který celý život balancoval mezi vlastními sny a očekáváním státu. Definovala ho píle, ne protekce. Odhodlání, ne propaganda. Touha po svobodě, která nakonec opravdu přišla, ale až v době, kdy jeho život spěl ke konci.

Na přelomu milénia si Slovensko zvolilo svého sportovce století. Někdo by čekal hvězdy z ledového hokeje, olympijské vítěze z devadesátých let, muže, kteří byli lépe vidět v éře televizních přenosů a komerčního sportu. Nakonec se však hlasování vrátilo k jménu, které si komunismus přivlastnil a pak na něj zapomněl. Ondrej Nepela získal ocenění in memoriam a na pódium místo něj vystoupila zase jen trenérka. Řekla, že to nebyl velký talent. Že ho nahoru vytáhla cílevědomost a disciplína. Pro někoho to možná znělo skromně. Pro někoho jiného to byla definice člověka, který navzdory době došel mnohem dál, než kdokoli čekal.

Bratislava pak po něm pojmenovala stadion. Z praktického hlediska to byla jen cedule nad vstupem do haly. Z symbolického hlediska to bylo přiznání, že sportovec, kterého kdysi nejprve využili a pak vytěsnili, do města i příběhu té země neoddělitelně patřil. A právě při čtení archivů se nabízela otázka, jestli by si podobných příběhů dnes společnost neměla všímat víc. Ne kvůli tragickému konci, ale kvůli tomu, jak moc dokáže člověk posunout vlastní hranice, i když mu do života zasahuje systém, který s jeho sny nepočítá.

Pohled do svazků StB neukazoval jen suchá fakta o jednom krasobruslaři. Ukazoval, jak se s ním zacházelo jako se státním majetkem, který měl sloužit do chvíle, kdy to režimu vyhovuje. A pak měl zmizet. Realita byla jiná. Ondrej Nepela zmizet nedokázal. Zůstal v paměti těch, kdo viděli jeho jízdy, v příbězích, které se tradovaly mimo oficiální materiály, a nakonec i v těch samotných archivech. Stačilo je otevřít a číst je jinak než jejich autoři. Ne jako seznam výkonů, ale jako stopu jednoho života, který směřoval ne jen k medailím, ale hlavně ke svobodě, kterou si nakonec přece jen vybojoval.

Zdroje:

autorský text, vlastní poznatky z archivu StB, rozhovor s historikem, Wikipedia

knihy: