Článek
Pavla s manželem Tomášem mají osmiletou dceru Elišku a pětiletého Matěje. Dovolené s dětmi milovali, ale poslední roky pro ně znamenaly spíš nepřetržitý kolotoč kolem jídla, koupání, převlékání, dětských hádek a večerního uspávání než skutečný odpočinek. Když proto Tomášova maminka Alena na jaře sama navrhla, že by s nimi letos mohla jet k moři, oba její nabídku přijali téměř okamžitě. Pavla ji nevnímala jako chůvu. Počítala ale s tím, že když babička stráví část dne s vnoučaty, oni dva získají alespoň pár hodin pro sebe.
„Říkala jsem si, že to bude ideální. Děti babičku milují, ona pořád tvrdila, jak je vídá málo, a my jsme se s Tomášem snad šest let nedostali sami ani na jednu dovolenou. Vůbec mě nenapadlo, že každý z nás tu cestu chápe úplně jinak,“ vzpomíná Pavla.
Ještě před odjezdem se několikrát bavili o tom, že by Alena mohla děti občas pohlídat. Pavla proto považovala vše za domluvené. Zaplatili větší apartmán, aby měla tchyně vlastní pokoj, a vybrali hotel vhodný pro děti. První den proběhl bez problémů. Všichni společně vyrazili na pláž, večer na promenádu a Pavla měla pocit, že jejich nápad nemohl dopadnout lépe.
Druhý den přišlo první překvapení
Napětí začalo až následující ráno. Pavla s Tomášem chtěli po snídani zajít na dvě hodiny do nedalekého městečka. Dětem se nikam nechtělo a raději chtěly zůstat u bazénu. Pavla proto navrhla, že by mohly zůstat s babičkou. Čekala jednoduchou odpověď, místo toho se Alena zatvářila překvapeně a řekla, že si chtěla jít lehnout k moři a číst.
Pavla tehdy nic nenamítala. Plán změnili a vzali děti s sebou. Odpoledne ale nastala podobná situace. Alena se chystala na procházku po obchodech a další den si chtěla objednat výlet lodí. Pavla začínala chápat, že tchyně skutečně přijela především na vlastní dovolenou.
„Nečekala jsem, že bude hlídat od rána do večera. Jenže když nám před cestou několikrát říkala, že pojede hlavně proto, aby nám pomohla, opravdu jsem si představovala něco jiného. Najednou měla program na každý den a děti s námi byly úplně stejně jako doma,“ říká.
Tomáš se snažil situaci zlehčovat. Tvrdil, že jeho maminka si přece také zaslouží odpočinek. Pavla s tím souhlasila, vadilo jí však něco jiného. Kdyby Alena od začátku řekla, že chce jen společně cestovat a trávit čas s rodinou, vůbec by jí to nepřišlo zvláštní. Jenže právě pomoc s dětmi byla důvodem, proč ji oba na dovolenou přizvali.
U večeře už se nedokázala ovládnout
Třetí den večer chtěli Pavla s Tomášem zajít sami na večeři do restaurace, kolem které předchozí den procházeli. Alena měla s dětmi zůstat v apartmánu přibližně dvě hodiny. Podle Pavly o tom věděla už před odjezdem a tehdy s tím souhlasila.
Když ale přišel večer, tchyně oznámila, že se jí hlídat nechce. Byla unavená a chtěla si jít sednout s knihou na hotelovou terasu. Pavla už tentokrát nedokázala mlčet. Zeptala se jí, kdy tedy vlastně plánuje s dětmi pomoci, když právě kvůli tomu podle svých slov na dovolenou jela.
Následující hádka překvapila celou rodinu. Alena Pavle vyčetla, že z ní udělala bezplatnou chůvu a že ji celou dobu jen počítá jako někoho, kdo má převzít děti, aby se jejich rodiče mohli bavit. Pavla naopak připomněla všechny rozhovory před odjezdem. Tomáš stál mezi nimi a snažil se obě uklidnit.
„Nejvíc mě zabolelo, když mi řekla, že jsem nevděčná a že jsem ji na dovolenou pozvala jen proto, abych měla servis. Přitom jsme jí zaplatili ubytování a většinu cesty právě proto, že sama tvrdila, jak nám chce pomoct. V tu chvíli ze mě vypadlo všechno, co jsem několik let raději přecházela,“ přiznává Pavla.
Řekla tchyni, že kdykoliv potřebovala pomoci ona, Tomáš i Pavla byli k dispozici. Vozili ji k lékaři, Tomáš jí pomáhal kolem domu a děti k ní pravidelně vozili, kdykoliv si stěžovala, že je málo vídá. Když ale jednou potřebovali pomoc oni, najednou měla pocit, že po ní chtějí příliš.
Ráno stál její kufr u dveří
Druhý den Pavla vstala a v předsíni uviděla tchynin kufr. Alena oznámila, že jede domů. Tvrdila, že se na dovolené necítí dobře a nechce být tam, kde má pocit, že je na obtíž. Tomáš ji přesvědčoval, aby zůstala, ale rozhodnutí už změnit nechtěla. Ještě dopoledne odjela taxíkem na letiště a zbytek pobytu strávila rodina sama.
Paradoxně Pavla říká, že atmosféra se po jejím odjezdu téměř okamžitě uklidnila. S Tomášem si rozdělili péči o děti, každý dostal během dne chvíli pro sebe a jeden večer si dokonce objednali jídlo na pokoj a udělali si vlastní malou večeři poté, co děti usnuly. Nebyla to dovolená, kterou plánovali, ale přestali čekat pomoc, která nepřicházela.
Doma pak následovalo několik týdnů téměř úplného ticha. Alena se synem komunikovala jen krátce a s Pavlou vůbec. Teprve později si obě ženy sedly a zjistily, že jejich největším problémem nebyla neochota ani nevděk, ale to, že nikdy otevřeně neřekly, co přesně od společné dovolené očekávají.
Od té doby si všechno říkají předem
Alena byla přesvědčená, že pomoc znamená být dětem nablízku, chodit s rodinou na výlety a případně je krátce zabavit. Pavla si pod stejným slovem představovala několik předem domluvených bloků hlídání. Ani jedna se před cestou nezeptala té druhé, jak přesně si společných deset dní představuje.
Jejich vztah se časem uklidnil, ale Pavla už podobnou situaci nechce zopakovat. Na další dovolenou jeli pouze ve čtyřech. Když dnes potřebují hlídání, domlouvají s babičkou konkrétní den i čas a nic nepovažují za samozřejmost.
„Dřív bych měla pocit, že je trapné říct vlastní tchyni, jestli může děti hlídat od sedmi do deseti večer. Dnes už vím, že přesně to jsme měli udělat. Jedno slovo může pro dva lidi znamenat úplně něco jiného. My jsme se málem rozhádali kvůli něčemu, o čem si každý myslel, že je dávno domluvené.“
zdroje: autorský text
