Článek
Je mi třiašedesát let a šití se věnuji od mládí. Nejdřív jsem šila oblečení pro sebe, později pro děti a posledních několik let hlavně pro vnoučata. Mám doma starší šicí stroj, několik krabic látek a spoustu nití, knoflíků a drobných ozdob, které se vždycky na něco hodí. Nikdy jsem se šitím neživila, pracovala jsem v administrativě, ale ruční práce pro mě byly vždycky příjemným odpočinkem. Když jsem odešla do důchodu, konečně jsem měla čas věnovat se složitějším věcem. Ušila jsem vnučce šaty na první školní den, vnukovi několik karnevalových kostýmů a dceři dokonce závěsy do celého bytu. Dělala jsem to ráda, protože jsem věděla, že rodině ušetřím peníze a zároveň mám radost, když moje výrobky někomu slouží.
Moje jedenáctiletá vnučka Eliška chodí už několik let do tanečního kroužku. Dcera Jana se kolem něj hodně angažuje, pomáhá s organizací vystoupení a občas vyřizuje různé praktické záležitosti za ostatní rodiče. Když se začalo připravovat jarní vystoupení, zavolala mi a řekla, že děti potřebují nové kostýmy. Podle ní se vedení kroužku snaží šetřit, protože rodiče už platí pravidelné příspěvky a další výdaje by pro některé rodiny byly problém. Zeptala se, jestli bych nedokázala něco jednoduchého ušít.
Nejdřív jsme mluvily o dvou nebo třech kostýmech, ale postupně se ukázalo, že jich bude potřeba dvanáct. Všechny děti měly vystupovat ve stejné barvě a kostýmy měly mít jednotný střih. Dcera mi poslala fotografie, které našla na internetu, a já jsem podle nich připravila vlastní jednoduchý návrh. Potom jsem začala shánět látku. Část materiálu jsem měla doma, ale většinu jsem musela koupit. Celkem mě látky, ozdoby a další potřebné věci vyšly na necelé čtyři tisíce korun. Dcera mi několikrát nabízela, že mi něco přispěje, ale já jsem odmítla. Chtěla jsem to udělat pro Elišku a její kamarádky.
Poslední dva týdny jsem šila téměř každý večer
Příprava byla mnohem náročnější, než jsem původně čekala. Každé dítě mělo trochu jinou postavu a potřebovalo upravit délku sukně nebo šířku pasu. Dcera mi postupně vozila jednotlivé dívky na zkoušení a já jsem podle nich upravovala střihy. Někdy jsem měla doma tři děti najednou, jindy mi Jana večer zavolala, že jedna z maminek potřebuje ještě něco změnit. Snažila jsem se všem vyhovět, protože jsem věděla, že vystoupení se blíží a nikdo nechce řešit nepadnoucí oblečení na poslední chvíli.
Manžel mi několikrát říkal, že bych se neměla tolik přetěžovat. Poslední dny před vystoupením jsem totiž seděla u stroje často až do deseti večer a ráno mě bolela záda. Odpovídala jsem, že už mám skoro hotovo a že si potom pořádně odpočinu. Když jsem konečně dokončila poslední kostým, měla jsem obrovskou radost. Všechny jsem vyžehlila, pečlivě zabalila a připravila k předání. Dcera si pro ně přijela v pátek odpoledne. Prohlédla si je, pochválila moji práci a řekla, že jsem dětem opravdu pomohla.
Na závěrečné vystoupení jsme s manželem samozřejmě přišli. Seděli jsme ve třetí řadě a těšili se, až uvidíme Elišku na pódiu. Když děti nastoupily v mých kostýmech, byla jsem dojatá. Vypadaly krásně a všechno se jim povedlo. Po představení jsme se přesunuli do vedlejší místnosti, kde bylo připravené malé občerstvení. Několik rodičů mě pozdravilo a jedna maminka mi začala chválit, jak dobře jsou kostýmy ušité.
Jedna poznámka mi pokazila radost z celého vystoupení
Maminka jedné z dívek mi řekla, že si sice nejdřív myslela, že čtrnáct set korun za kostým je docela dost, ale když vidí výsledek, uznává, že to stálo za to. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co říct. Zeptala jsem se jí, jestli skutečně za kostým platili. Odpověděla, že ano, každý rodič poslal Janě čtrnáct set korun, protože jim vysvětlila, že jde o cenu za materiál a ušití oblečení. Dokonce mi ukázala zprávu, ve které dcera přesnou částku uváděla.
Zůstala jsem úplně překvapená. Já jsem kostýmy šila zdarma a veškerý materiál jsem také uhradila sama. Nikdy jsme se s dcerou nebavily o tom, že bude od ostatních rodičů vybírat peníze. Když jsem částky sečetla, vyšlo mi, že Jana získala celkem šestnáct tisíc osm set korun. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny večery, které jsem strávila u šicího stroje, na bolavá záda i na peníze, které jsem dala za materiál.
Počkala jsem, až budeme s dcerou samy, a zeptala se jí, proč rodiče za kostýmy platili. Nejdřív se snažila vysvětlovat, že bylo potřeba vybrat peníze na organizaci vystoupení. Když jsem jí ale ukázala zprávu, ve které výslovně píše o ceně za ušití kostýmů, přiznala, že peníze vybírala právě za ně. Podle ní na tom nebylo nic špatného. Rodiče prý stejně počítali s tím, že za kostýmy zaplatí, a ona jim chtěla ulehčit práci tím, že všechno zařídí.
„Mami, vždyť ty bys za to stejně nic nechtěla. Tak proč by měly ostatní maminky vědět, že jsi to šila zadarmo?“ zeptala se mě. Na několik vteřin jsem ztratila řeč. Potom jsem jí vysvětlila, že právě proto, že jsem to chtěla udělat zdarma, mi vadí, že si za moji práci nechala zaplatit.
Dcera tvrdila, že jsem jí měla předem říct, co s penězi očekávám
Jana se začala bránit. Připomněla mi, kolik času strávila organizováním zkoušek, komunikací s rodiči a domlouváním vystoupení. Podle ní si také zasloužila nějakou odměnu, protože kolem celé akce měla spoustu starostí. Odpověděla jsem, že její práci nijak nezpochybňuji, ale že o podobné odměně měla s rodiči mluvit otevřeně. Nemůže přece vybírat peníze za šití, které nikomu nezaplatila, a ještě předstírat, že jde o náklad, který skutečně vznikl.
Nejvíc mě zklamalo, že dcera vůbec nechápala, proč jsem rozzlobená. Neustále opakovala, že rodiče byli spokojení, děti měly krásné kostýmy a nikomu nevznikla žádná škoda. Když jsem jí připomněla, že jsem za materiál dala téměř čtyři tisíce korun ze svého důchodu, nabídla mi, že mi je tedy vrátí. Jenže tím už se problém nevyřešil. Já jsem chtěla, aby děti měly hezké vystoupení a rodiče nemuseli platit zbytečné peníze. Jana z toho mezitím udělala placenou zakázku, o které jsem vůbec nevěděla.
Doma jsem všechno řekla manželovi. Byl mnohem rozčilenější než já a chtěl dceři okamžitě zavolat. Požádala jsem ho, aby to nechal na mně. Nechtěla jsem se s Janou pohádat před celou rodinou ani způsobit problémy v tanečním kroužku. Jen jsem potřebovala, aby pochopila, že mi nemůže zatajovat podobné věci.
Po několika dnech jsme se znovu sešly. Dcera mi vrátila peníze za materiál a přiznala, že část vybraných peněz použila na vlastní výdaje. Zbytek podle svých slov nechala stranou pro další potřeby kroužku. Dohodly jsme se, že o vybraných příspěvcích a jejich použití bude rodiče informovat. Zároveň jsem jí oznámila, že další hromadné šití už dělat nebudu, pokud se předem jasně nedomluvíme na všech podmínkách.
Elišce jsem o našem sporu nic neřekla. Neměla s tím nic společného a nechci, aby měla pocit, že kvůli ní vznikla v rodině hádka. Když ke mně nedávno přišla a zeptala se, jestli bych jí neušila šaty na školní ples, okamžitě jsem souhlasila. Pro svou vnučku budu šít vždycky ráda. Jen už si dávám pozor, aby se z mého koníčku nestala něčí tajná výdělečná činnost.
Zdroj: autorský text
