Článek
Radka bydlela ve stejném domě jako Lenka téměř šest let. Nebyly z nich nejlepší kamarádky, ale běžně spolu prohodily pár slov na chodbě, občas si převzaly balík nebo si půjčily něco do domácnosti. Když proto Lenka v pátek zazvonila s tím, že má své auto v servisu a nutně potřebuje na víkend odjet za nemocnou maminkou, Radka neměla důvod odmítnout. Sama nikam jet nepotřebovala, a tak jí předala klíčky s jedinou prosbou, aby vůz v neděli večer vrátila s přibližně stejným množstvím benzinu. „Nenapadlo mě, že bych měla něco kontrolovat. Znala jsem ji roky a vůbec jsem nepochybovala, že mi říká pravdu,“ vzpomínala později.
Lenka skutečně v neděli přijela, poděkovala a klíčky položila Radce na botník. Auto bylo čisté, nádrž téměř plná a na první pohled všechno vypadalo přesně tak, jak mělo. Radka si ho proto ani nešla prohlédnout. Teprve v pondělí ráno cestou do práce hledala v přihrádce parkovací kartu a všimla si zmačkaného papíru zasunutého mezi servisní knížkou a návodem k autu. Nejprve si myslela, že jde o účtenku za benzín. Když ji rozložila, zjistila, že drží potvrzení z autobazaru na druhém konci kraje. Na papíru bylo datum ze soboty a také poznámka o předběžném ocenění vozidla. Registrační značka patřila jejímu autu.
Sousedka měla úplně jiný plán
Radka nejprve nechápala, proč by někdo nechával ocenit vůz, který mu nepatří. Na dokladu navíc našla Lenčino jméno a částku, za kterou by podle bazaru bylo možné auto vykoupit. „V tu chvíli mi zatrnulo. Nešlo mi ani tak o peníze, ale o to, že někdo bez mého vědomí jezdil s mým autem po bazarech a zjišťoval, kolik za něj dostane,“ popsala. Ještě tentýž večer na Lenku zazvonila a papír jí položila před oči. Sousedka nejprve tvrdila, že vůbec netuší, jak se do auta dostal, potom připustila, že se v bazaru zastavila. Prý uvažovala o koupi stejného modelu a chtěla jen vědět, jakou má podobné auto hodnotu.
Radce však vysvětlení nesedělo. Druhý den proto do autobazaru zavolala. Zaměstnanec si návštěvu pamatoval a potvrdil jí, že žena se skutečně ptala na možnost okamžitého výkupu a tvrdila, že vůz patří jí. K samotnému prodeji samozřejmě dojít nemohlo bez dokladů a ověření vlastníka, jenže pro Radku už to nebylo podstatné. Lenka totiž mezitím přiznala, že měla finanční problémy a napadlo ji zjistit, zda by se s autem nedalo „něco rychle udělat“. Tvrdila, že by ho ve skutečnosti nikdy neprodala. Radka jí už nevěřila. Klíče od svého auta od té doby nepůjčila nikomu a se sousedkou se přestala stýkat. „Chtěla jsem jí pomoct na jeden víkend. Nakonec jsem zjistila, že člověk může bydlet pár metrů od vás celé roky a stejně vůbec netušíte, čeho je schopný,“ uzavřela.
