Šéf mi slíbil vedoucí místo, když zaučím kolegyni. Za měsíc jsem zjistila, koho jsem si vychovala

Lenka nastoupila do menší obchodní společnosti krátce po třicítce. Začínala na běžné administrativní pozici, ale během několika let se postupně naučila téměř všechno, co bylo potřeba. Znala klienty, věděla, komu zavolat, když vznikl problém, uměla řešit reklamace i komplikované objednávky a často zastupovala kolegy, když byli nemocní nebo na dovolené. Když odešla jejich dlouholetá vedoucí, Lenka očekávala, že vedení vypíše výběrové řízení. Místo toho si ji šéf zavolal do kanceláře a naznačil jí, že by právě ona mohla být přirozenou nástupkyní. „Řekl mi, že firmu znám nejlépe ze všech, umím jednat s lidmi a že si mě na vedoucí pozici dokáže představit. Jen chtěl, abych ještě ukázala, že zvládnu předávat zkušenosti dál,“ vzpomíná Lenka. Krátce nato nastoupila nová kolegyně Klára, kterou měla Lenka kompletně zaučit. Považovala to za logický krok a ani na chvíli ji nenapadlo, že by mezi nimi mohlo existovat nějaké soupeření.

Klára působila mile, byla komunikativní a hlavně se chtěla rychle učit. Lenka jí proto nic netajila. Připravila jí vlastní poznámky, vysvětlila interní systém, ukázala jí, jak řeší složitější klienty, a dokonce jí předala tabulky a šablony, které si sama během let vytvořila. Když Klára udělala chybu, Lenka ji před ostatními kryla a raději jí všechno znovu vysvětlila mezi čtyřma očima. „Brala jsem ji skoro jako svoji pravou ruku. Říkala jsem si, že až budu vedoucí, budeme spolu dobře fungovat a já budu mít vedle sebe někoho schopného,“ říká. Právě proto jí nepřišlo zvláštní ani to, že se Klára začala čím dál častěji ptát na věci, které běžný zaměstnanec vlastně vůbec nepotřeboval znát. Zajímalo ji, jak Lenka připravuje měsíční výsledky, podle čeho rozděluje práci nebo co obvykle řeší se šéfem za zavřenými dveřmi.

První pochybnosti přišly asi po třech týdnech. Šéf jednou požádal Kláru, aby se zúčastnila krátké porady s vedením, protože Lenka právě telefonovala s důležitým zákazníkem. Podobná situace se zopakovala o několik dní později. Lenka tomu zpočátku nevěnovala větší pozornost. Předpokládala, že Klára dostává větší odpovědnost právě proto, že ji dobře zaučila. Potom si ale všimla, že některé její vlastní nápady začíná Klára prezentovat jako společné návrhy. Postupně začala sama posílat šéfovi přehledy, které dříve připravovala Lenka, a několikrát dokonce odpověděla na otázku, která byla původně směřovaná na ni. „Začalo mi být nepříjemné, jak rychle se kolem šéfa pohybuje. Pořád jsem se ale uklidňovala tím, že mi přece vedoucí místo slíbil a že nemá důvod mě obejít,“ popisuje.

Rozhodující moment přišel jedno pondělní ráno. Lenka přišla do práce a zjistila, že kolegové dostali pozvánku na odpolední poradu. Myslela si, že se konečně dozvědí, kdo převezme vedení oddělení. V hlavě už si připravovala, co řekne ostatním a jak bude chtít práci organizovat. Když se všichni sešli, šéf skutečně oznámil, že našel novou vedoucí. Jenže potom poděkoval Kláře za rychlé zapracování a sdělil týmu, že právě ona bude od následujícího měsíce oddělení řídit. Lenka několik sekund vůbec nechápala, co slyší. Klára seděla naproti ní a pouze se usmívala. Podle její reakce bylo zřejmé, že o rozhodnutí věděla už předem.

Lenka po poradě okamžitě zamířila za šéfem. Připomněla mu jejich předchozí rozhovor a chtěla vědět, proč jí několik týdnů nechával dojem, že se připravuje právě na vedoucí místo. Jeho vysvětlení ji však zasáhlo ještě víc než samotné rozhodnutí. Řekl jí, že nikdy nic oficiálně neslíbil a že pouze hovořili o možné budoucnosti. Klára podle něj během krátké doby ukázala větší dravost, iniciativu a schopnost prosadit se. „Zeptala jsem se ho, jak mohla během jediného měsíce ukázat, že zná práci lépe než já po sedmi letech. Odpověděl mi, že vedoucí nemusí všechno umět nejlépe, ale musí mít tah na branku. V tu chvíli mi došlo, že všechno, co jsem jí předala, použila jako důkaz své vlastní schopnosti,“ říká Lenka.

Nejhorší pro ni nebylo ani to, že povýšení nedostala. Mnohem víc ji zasáhlo vědomí, že několik týdnů sama připravovala svou budoucí nadřízenou. Kláře předala kontakty, postupy, vlastní poznámky i zkušenosti, které získávala roky. Vedení tak získalo člověka, který během několika týdnů vypadal, jako by ve firmě pracoval mnohem déle. Když se Klára následující den pokusila s Lenkou mluvit, tvrdila, že o pozici původně vůbec neusilovala a nabídku dostala nečekaně. Lenka jí však už nevěřila. „Mohla mi to říct. Nemusela se mnou soupeřit potají a každý den ze mě tahat další informace. Nejvíc mě bolelo, že jsem ji skutečně chtěla podpořit,“ přiznává.

Další týdny byly pro Lenku nepříjemné. Najednou měla poslouchat pokyny ženy, kterou ještě nedávno učila základní postupy. Klára se navíc několikrát obrátila na Lenku s prosbou o pomoc v situacích, které sama nedokázala vyřešit. Tehdy Lenka pochopila, že pokud zůstane, bude dál dělat velkou část odpovědné práce, jen bez odpovídající pozice a platu. Začala proto hledat jiné zaměstnání a během dvou měsíců přijala nabídku konkurence, kde dostala zkušenější pozici i vyšší mzdu.

S odstupem času tvrdí, že nelituje toho, že Kláře pomáhala. Lituje spíše toho, že příliš dlouho považovala neurčitý příslib za skutečnou dohodu. „Dnes už bych se zeptala rovnou, kdy přesně se má o povýšení rozhodnout, podle jakých kritérií a co pro něj musím splnit. Slova typu uvidíme nebo počítáme s tebou už pro mě nejsou závazek,“ říká. Celá zkušenost jí připomněla jednu nepříjemnou věc. Loajalita a ochota pomáhat jsou v práci cenné, ale samy o sobě nezaručují, že s nimi vedení naloží stejně férově. Lenka si myslela, že zaučuje budoucí podřízenou. Ve skutečnosti několik týdnů předávala všechny své zkušenosti ženě, která ji měla nakonec nahradit.

zdroje: autorský text