Článek
Aleně je 63 let a ještě před několika lety pracovala na plný úvazek. Když se jejímu synovi narodila první dcera a o tři roky později druhé dítě, začala rodině pomáhat častěji. Nejdříve šlo o občasné hlídání, později se z něj stal téměř pravidelný režim. Jednou bylo potřeba děti vyzvednout ze školky, podruhé zůstat doma, protože jedno z nich onemocnělo, jindy chtěli syn se snachou večer někam odejít. Alena většinou souhlasila. Vnoučata měla ráda a nepřipadalo jí zvláštní rodině pomoci.
Nikdy si přitom nevedla seznam hodin, které u dětí strávila. Neřešila ani benzín, přestože k synovi jezdila autem přibližně dvacet kilometrů. Když děti zůstávaly u ní, nakupovala jim jídlo, připravovala večeře a často jim pořídila i něco navíc. Brala to jako běžnou součást vztahu mezi babičkou a vnoučaty.
„Nikdy by mě nenapadlo říct synovi, že jsem u nich byla šest hodin, ujela čtyřicet kilometrů a ještě dětem koupila večeři, takže mi má něco zaplatit. Jsou to moje vnoučata. Měla jsem pocit, že v rodině se některé věci jednoduše nepočítají,“ popisuje Alena.
Právě peníze přitom jednou přišly na přetřes. Když Alena žertem poznamenala, že už by si za množství hlídání mohla skoro otevřít soukromou školku, snacha jí podle jejích slov vysvětlila, že babičky přece za hlídání vlastních vnoučat žádnou odměnu neočekávají. Alena se nad tím tehdy nijak zvlášť nepozastavila. V zásadě s tím souhlasila.
Po operaci najednou potřebovala pomoc ona
Situace se změnila letos na podzim. Alena musela na plánovanou operaci kolene. Lékař ji předem upozornil, že první dny po návratu domů bude mít pohyb výrazně omezený. Bydlí sama v domě a věděla, že alespoň několik dní nezvládne běžné nákupy, řízení auta ani některé domácí práce.
Synovi proto několik týdnů dopředu řekla, že by po návratu z nemocnice potřebovala trochu pomoci. Nešlo podle ní o každodenní celodenní péči. Potřebovala odvoz z nemocnice, jeden nebo dva větší nákupy a počítala s tím, že by se u ní někdo během prvních dnů krátce zastavil a pomohl jí s tím, co sama nezvládne.
„Říkala jsem si, že jsem jim tolikrát pomohla já, takže tentokrát prostě pomohou oni mně. Ani jsem to nevnímala jako nějakou velkou prosbu. Potřebovala jsem překlenout pár dní,“ říká.
Syn měl v té době pracovní povinnosti a většinu pomoci měla podle původní dohody zajistit jeho žena, která pracuje částečně z domova a mohla si pracovní dobu lépe přizpůsobit. Alena byla ráda, že je vše domluvené. Jenže několik dní před operací se rozhovor začal ubírat úplně jiným směrem.
Benzín, cesta i čas strávený u tchyně
Snacha se Aleny nejprve zeptala, kolikrát přesně bude potřeba přijet. Potom začala řešit cestu autem a částku za benzín. Nakonec zmínila také to, že pokud bude muset během pracovního dne odjet, znamená to pro ni ztracený čas, který by jinak mohla věnovat práci nebo vlastním povinnostem.
Alena zpočátku nechápala, kam rozhovor směřuje. Myslela si, že snacha pouze plánuje jednotlivé návštěvy. Následně ale přišla řeč na to, že by jí měla na cestování a čas alespoň částečně přispět. Nešlo podle Aleny o vysokou částku. Právě to však nebylo tím, co ji zasáhlo nejvíce.
„Kdyby mi řekla, že nemá čas a nemůže přijet, asi bych to pochopila. Ale ona začala počítat kilometry. V tu chvíli jsem si vzpomněla, kolikrát jsem jela já k nim a nikdy jsem se ani nepodívala, kolik mě ta cesta stojí,“ říká Alena.
Nejvíce ji překvapilo, že se do úvah nezapočítával pouze benzín. Podle jejího vyprávění následovalo vysvětlení, že čas strávený pomocí někomu jinému má také určitou hodnotu. Alena s touto myšlenkou obecně problém nemá. Jen nechápala, proč stejné pravidlo nikdy neplatilo v opačném směru.
„Najednou měl její čas cenu. Můj čas ji ale celé roky neměl. To mi na tom vadilo nejvíc,“ dodává.
Poprvé si spočítala, kolik pomoci vlastně rozdávala
Po tomto rozhovoru začala Alena zpětně přemýšlet nad tím, jak často mladé rodině pomáhala. Nešlo pouze o několik hodin hlídání za rok. V některých měsících měla děti u sebe několikrát týdně. K tomu přidávala prázdniny, občasné víkendy, vaření, vyzvedávání ze školky a později ze školy.
Nikdy to nepovažovala za službu, kterou by jí měl někdo splácet. A ani dnes nechce peníze za předchozí roky. Vadí jí především rozdílné nastavení pravidel.
„Nechci po nich ani korunu za to, co jsem pro ně udělala. To bych považovala za směšné. Jen jsem najednou pochopila, že jsme stejnou věc každá vnímaly úplně jinak. Já jsem to brala jako rodinnou pomoc. Ona zřejmě jen tehdy, když pomoc proudila směrem k nim,“ vysvětluje.
Nakonec odvoz z nemocnice vyřešila se svou dlouholetou kamarádkou. První větší nákup jí přivezla sousedka a syn se u ní zastavil o víkendu. Snacha přijela jednou. Alena jí žádné peníze nedala a podle svých slov už se k celé věci nechtěla vracet během rekonvalescence.
Hlídání neskončilo, samozřejmost ano
Po několika týdnech se život vrátil do běžného režimu. Přišla ale první žádost, zda by Alena mohla pohlídat vnoučata, protože syn se snachou chtěli na večerní akci. Dříve by pravděpodobně automaticky souhlasila. Tentokrát odmítla. Ne proto, že by vnoučata nechtěla vidět, ale protože už nechce být člověkem, jehož čas je automaticky k dispozici.
Další hlídání už přijala, ale termín si určila podle sebe. Přestala také jezdit pokaždé, když je potřeba děti na poslední chvíli vyzvednout nebo když rodičům nevyjde jejich vlastní program.
„Nechci se mstít a nechci trestat děti. S vnoučaty chci být dál. Jen už nebudu rušit svoje plány pokaždé, když někdo zavolá. Dlouho jsem měla pocit, že když jsem babička, měla bych být vždy připravená pomoct. Teď už si to nemyslím,“ říká.
Se synem o celé situaci později mluvila otevřeně. Nežádala po něm zpětně peníze ani omluvu za každé hlídání. Chtěla pouze, aby pochopil, proč ji situace po operaci zasáhla. Rodinné vztahy se podle ní nezhoršily, ale změnila se pravidla.
„Možná bylo vlastně dobře, že se to stalo. Kdybych dál všechno dělala automaticky, za pár let bych možná byla unavená a naštvaná a oni by vůbec nevěděli proč. Teď alespoň všichni vědí, že pomoc není povinnost jen proto, že jsem máma a babička,“ uzavírá Alena.
zdroje: autorský text
