Hlavní obsah

Soused zaplnil společnou chodbu starým nábytkem. Když přišla kontrola, tvrdil, že všechno patří mně

Foto: magnific

Nejdřív to byla jedna komoda, potom dvě krabice a nakonec celá hromada nábytku. Soused si ze společné chodby udělal skladiště a moje opakované prosby ignoroval. Když se situace začala řešit, pokusil se veškerou odpovědnost přehodit na mě.

Článek

V našem domě bydlím už sedmnáct let a nikdy jsem neměl se sousedy žádné větší problémy. Je to menší bytový dům s osmi byty, kde se všichni alespoň od vidění známe. Na chodbách býval pořádek, občas někdo nechal před dveřmi boty nebo tašku s tříděným odpadem, ale nikdo to nepřeháněl. Všechno se změnilo, když soused z vedlejšího bytu začal vyklízet dům po svém otci. Jednoho odpoledne se na chodbě objevila stará komoda. Druhý den vedle ní přibyly dvě krabice a rozebraná židle. Když jsem se souseda zeptal, co s tím zamýšlí, vysvětlil mi, že si potřebuje věci na pár dní odložit.

Nijak jsem to neřešil. Každému se může stát, že zrovna nemá kam složit nábytek. Jenže z několika dní se staly týdny. Soused začal přivážet další věci. Na chodbě stály dvě knihovny, rozložený stůl, několik pytlů s oblečením a starý televizor. Průchod mezi nábytkem a zábradlím se postupně zúžil natolik, že jsem se při cestě s nákupem musel otáčet bokem. Nejhorší to měla sousedka z přízemí, která chodila s holí. Několikrát mi říkala, že se bojí, aby o některou z krabic nezakopla.

Rozhodl jsem se se sousedem znovu promluvit. Zazvonil jsem u něj a slušně ho požádal, aby věci odvezl. Odpověděl, že přeháním a že společná chodba patří všem. Když jsem mu připomněl, že se tudy musí bezpečně procházet, řekl mi, že se mám starat o sebe. Nechtěl jsem se hádat, a tak jsem mu alespoň napsal zprávu. Odpověděl, že do konce měsíce bude všechno pryč. Měsíc uplynul, nábytek zůstal a přibyly další dvě krabice.

Jednoho dne přišlo oznámení, že v domě bude probíhat kontrola společných prostor před plánovanými opravami. Bylo potřeba zajistit přístup k rozvodům a uvolnit chodby. Sousedům přišlo upozornění, aby odstranili všechny odložené předměty. Myslel jsem si, že tím problém konečně skončí. Jenže když jsem dva dny před kontrolou přišel z práce, našel jsem většinu krabic přesunutou přímo ke svým dveřím. Na horní z nich ležel papír s mým číslem bytu.

Zazvonil jsem na souseda a ptal se, co to má znamenat. Tvrdil, že jen uvolnil přístup ke svému bytu a že se můžeme domluvit, co s věcmi uděláme. Když jsem mu připomněl, že jsou jeho, pokrčil rameny a zavřel dveře. Následující den jsem od sousedky zjistil, že už několika lidem vyprávěl úplně jinou verzi. Podle něj jsem prý nábytek na chodbě skladoval já a on mě jen neúspěšně žádal o jeho odstranění. Nevěřil jsem vlastním uším. Člověk, kterému jsem několik týdnů trpělivě vysvětloval, že chodba není skladiště, ze mě najednou udělal hlavního viníka.

Při kontrole se situace skutečně vyhrotila. Když zástupce domu upozornil na zatarasenou chodbu, soused bez zaváhání prohlásil, že jde o moje věci. Dodal, že mě na to už několikrát upozorňoval, ale odmítám spolupracovat. V tu chvíli jsem vytáhl telefon. Měl jsem v něm fotografie chodby pořízené během několika týdnů, včetně snímků, na kterých bylo vidět postupné přibývání nábytku před sousedovým bytem. Především jsem ale měl naši zprávovou komunikaci, v níž mi soused sám sliboval, že komody a krabice odveze.

Nepotřeboval jsem zvyšovat hlas. Jen jsem zprávy ukázal zástupci domu a požádal ho, aby si je přečetl. Soused nejdřív tvrdil, že jde o nedorozumění. Potom se snažil vysvětlit, že jsme se přece domluvili na společném řešení. Nikdo mu už ale moc nevěřil. Dostal jasný termín, do kterého musí všechny své věci ze společné chodby odstranit. Když jsem o několik dní později přijel z práce, nábytek byl pryč. Zůstalo po něm jen několik tmavých šmouh na stěně a poškrábaná podlaha.

Od té doby mě soused na chodbě téměř nezdraví. Když se potkáme, většinou se otočí nebo dělá, že telefonuje. Nějakou dobu mě to mrzelo. Přece jen jsme vedle sebe bydleli dlouhé roky bez problémů. Pak jsem si ale uvědomil, že dobré sousedské vztahy nemohou stát na tom, že jeden člověk všechno snese a druhý si může dělat, co chce.

Fotografie a zprávy jsem si v telefonu nechal. Ne proto, že bych chtěl sousedovi ještě někdy něco dokazovat. Připomínají mi, že někdy nestačí být slušný a trpělivý. Občas je potřeba umět doložit, že jste se opravdu snažili problém vyřešit. Zvlášť když se někdo rozhodne, že za svůj nepořádek udělá odpovědným vás.

Zdroj: autorský text

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz