Článek
Lenka žila s manželem v bytě ve starším domě už téměř osm let a se sousedy nikdy neměli žádný větší problém. O to víc ji překvapilo, když jí jedno červnové ráno zazvonila u dveří sousedka z bytu pod nimi a poměrně podrážděně se zeptala, zda by si nemohli nastavit budík o něco tišeji. Podle ní se téměř každý pracovní den kolem půl šesté ráno domem rozléhalo ostré elektronické zvonění, které trvalo někdy několik minut. Lenka nejprve vůbec netušila, o čem žena mluví. Ona sama vstávala až po sedmé a manžel používal jako budík telefon nastavený pouze na vibrace. Přesto sousedce slíbila, že se doma podívá, zda někde nemají starý budík nebo jiné zařízení, které by zvuk mohlo vydávat. „Byla jsem si jistá, že to není od nás, ale nechtěla jsem hned působit jako někdo, kdo všechno zapírá. Prošla jsem celý byt a opravdu jsem nic nenašla,“ vzpomínala.
Jenže během dalších týdnů se stížnosti začaly množit. Ozval se soused z vedlejšího bytu a krátce nato i starší pán z patra pod nimi. Všichni tvrdili totéž. Zvonění je nejsilnější v prostoru kolem Lenčina bytu a podle zvuku musí vycházet právě od nich. Situace postupně začala být nepříjemná. Když Lenka potkala některé sousedy na schodišti, měla pocit, že se na ni dívají jako na člověka, který každé ráno budí polovinu domu a ještě se k tomu odmítá přiznat. S manželem proto zkusili odpojit ze zásuvek rádio, mikrovlnnou troubu, reproduktor i několik starších zařízení uložených ve skříni. Nic se však nezměnilo. Budík se podle sousedů ozval znovu.
Začali pochybovat i sami o sobě
Po několika týdnech už Lenka sama začala přemýšlet, zda doma skutečně nemají něco, o čem nevědí. Jednou dokonce vstala v pět hodin ráno a čekala v tichém obývacím pokoji, jestli zvuk uslyší. Krátce po půl šesté se slabé elektronické pípání opravdu ozvalo. Nedokázala ale určit, odkud přichází. Chvíli se zdálo, že je za zdí ložnice, potom jako by se přesunulo ke stoupačkám v koupelně. Manžel prošel celý byt, otevřel skříně a zkontroloval zásuvky, jenže během několika desítek vteřin bylo zase ticho. „To ráno jsem poprvé zapochybovala. Říkala jsem si, jestli jsme třeba při stěhování někam nezaložili starý budík, který se nějakým způsobem zapíná. Nedávalo mi to smysl, ale už jsem nevěděla, co jiného si myslet,“ popsala Lenka.
Napětí vyvrcholilo v červenci. Jedna ze sousedek Lenku zastavila přímo před domem a oznámila jí, že pokud se situace nezmění, obrátí se na správce. Lenku to zasáhlo hlavně proto, že neměla jak dokázat, že s budíkem nemá nic společného. Se správcem domu nakonec mluvila sama a vysvětlila mu, že v jejich bytě žádný podobný přístroj není. Ten slíbil, že se na problém podívá, ale protože se zvuk ozýval jen krátce brzy ráno, nebylo jednoduché jeho zdroj vystopovat. Pak přišla jejich dlouho plánovaná srpnová dovolená. Lenka před odjezdem ze zásuvek vytáhla téměř všechno, co nebylo nutné nechat zapojené, a s trochou škodolibého zadostiučinění si pomyslela, že teď konečně bude jasné, zda měli sousedé pravdu.
Zpráva z domu přišla třetí den dovolené
Třetí ráno u moře našla Lenka v telefonu zprávu od sousedky. Budík prý znovu zvonil. Dokonce déle než obvykle. Lenka si zprávu přečetla dvakrát a potom ji ukázala manželovi. Jejich byt byl více než tisíc kilometrů daleko od nich prázdný, okna zavřená a většina spotřebičů odpojená. Klíče měla pouze její matka, která se do bytu během jejich nepřítomnosti nechystala. „V tu chvíli ze mě všechno spadlo. Bylo mi jasné, že jsme celé týdny hledali něco, co u nás vůbec není. Zároveň mě ale začalo strašně zajímat, odkud ten zvuk skutečně jde,“ přiznala.
Tentokrát už se do hledání zapojil správce domu. Následující ráno přišel ještě před půl šestou a čekal na chodbě. Když se známé pípání ozvalo, postupoval podle zvuku kolem bytů a schodiště. Nejhlasitější bylo skutečně před dveřmi Lenčina bytu, jenže po několika minutách si všiml zvláštní věci. U protějšího bytu, který byl už několik měsíců prázdný, byl zvuk slyšet přes větrací mřížku ještě o něco výrazněji. Majitel bytu žil dlouhodobě v zahraničí, správci se ho ale podařilo kontaktovat a získat svolení, aby do bytu s příbuzným majitele vstoupili.
Viníkem byl starý přístroj v prázdném bytě
Příčina byla nakonec téměř směšně jednoduchá. V zadní části vestavěné kuchyňské skříňky našli malý digitální budík na baterie, který tam po sobě nechal předchozí nájemník. Alarm měl nastavený na 5:30 a zvuk se přes tenkou instalační stěnu a společnou větrací šachtu přenášel na chodbu tak nešťastně, že byl nejsilnější právě u dveří Lenčina bytu. Proto byli všichni celé léto přesvědčeni, že musí zvonit u nich. Baterie už byly téměř vybité, což navíc způsobovalo nepravidelnou hlasitost a zvláštní zkreslený tón.
Když se Lenka s manželem vrátili z dovolené, čekala je od několika sousedů omluva. Nejvíce ji překvapila sousedka, která si původně stěžovala jako první. Přinesla jim láhev vína a přiznala, že byla skutečně přesvědčená, že se jen nechtějí k budíku přiznat. Lenka už se na ni ale nezlobila. Celá situace jí připadala spíš absurdní. Téměř dva měsíce rozebírali vlastní byt, odpojovali spotřebiče a přemýšleli, jestli někde nemají zapomenuté zařízení. Přitom skutečný viník ležel několik metrů od nich v bytě, kde celé léto nikdo nebydlel. „Nakonec jsme se tomu smáli. Nejlepší na tom bylo, že k vyřešení celého problému stačilo jediné. Abychom na pár dní odjeli z domu,“ uzavřela Lenka.
