Článek
Alena nastoupila do menší obchodní společnosti krátce před čtyřicítkou. Původně si říkala, že tam zůstane několik let a potom se případně poohlédne po něčem jiném, jenže práce jí vyhovovala, kolektiv byl příjemný a kancelář měla necelých dvacet minut od domova. Postupně se z ní stal člověk, za kterým ostatní chodili, když si s něčím nevěděli rady. Znala většinu klientů, pamatovala si postupy, které nebyly nikde pořádně sepsané, a několikrát zastupovala kolegyně během nemocenské nebo mateřské dovolené. Když firma zaváděla nový systém, byla právě Alena jednou z těch, které se ho naučily jako první a následně s ním pomáhaly ostatním. Přesto se její mzda během let zvyšovala jen velmi pomalu.
O vyšší plat si řekla několikrát
Poprvé otevřela otázku peněz asi po čtyřech letech. Měla tehdy pocit, že její odpovědnost výrazně narostla a část práce, kterou dříve vykonával vedoucí oddělení, už běžně zůstávala na ní. Nadřízený ji vyslechl, pochválil ji za spolehlivost, ale následně jí vysvětlil, že firma právě nemá prostor pro výraznější navyšování mezd. Alena to přijala. O dva roky později se situace téměř zopakovala a podobnou odpověď dostala také později, když rostly životní náklady a ona začala mít pocit, že její výplata přestává odpovídat tomu, co ve firmě skutečně dělá. „Vždycky mi bylo řečeno, že si mé práce váží, ale že rozpočet je napjatý a že teď jednoduše není vhodná doba. Člověk tomu jednou uvěří, podruhé si řekne, že musí být trpělivý, a potřetí už začne pochybovat, jestli se něco vůbec někdy změní,“ vzpomínala.
Přesto neodešla. Nebyla typ člověka, který by měnil zaměstnání každé dva roky, a důležitou roli hrálo také pohodlí, které za tu dobu získala. Znala svou práci, věděla, co od ní vedení očekává, a měla vybudované vztahy s klienty i kolegy. Navíc doma často slýchala, že jisté zaměstnání je v dnešní době výhoda. Když tedy přišlo její desáté výročí ve firmě, čekalo ji malé překvapení. Na poradě jí vedení předalo velkou kytici, dárkový poukaz a před ostatními zaměstnanci poděkovalo za dlouholetou věrnost. Alenu to tehdy skutečně potěšilo. Netušila, že jen několik týdnů poté bude na stejnou událost vzpomínat s pořádnou dávkou hořkosti.
Novou kolegyni měla sama zaučit
Krátce po výročí nastoupila do jejich oddělení třicetiletá Lucie, která měla převzít část agendy po kolegyni odcházející na jinou pozici. Vedení požádalo Alenu, aby se jí během prvních týdnů věnovala. Lucie působila sympaticky a rychle se učila, takže mezi ženami nevznikla žádná rivalita. Naopak spolu začaly chodit na obědy a Alena jí postupně ukazovala nejen firemní systém, ale také drobnosti, které člověk z žádného manuálu nezjistí. Který klient vyžaduje okamžitou reakci, kdo chce všechno potvrdit e mailem, jak řešit reklamace nebo koho kontaktovat v případě konkrétního problému.
O penězích spolu původně vůbec nemluvily. Zlom přišel při obyčejném obědě, kdy Lucie zmínila, že zvažovala ještě jednu pracovní nabídku, ale nakonec si vybrala současnou firmu. Dodala, že rozhodující pro ni byla mzda 43 tisíc korun. Alena se nejprve domnívala, že špatně slyšela. Sama totiž po deseti letech, několika drobných zvýšeních a pravidelném hodnocení pobírala přibližně 35 tisíc korun. Rozdíl osm tisíc korun měsíčně pro ni nebyl drobností, kterou by dokázala jednoduše přejít. „Nezlobila jsem se na Lucii. Ona si vyjednala podmínky, které jí firma nabídla, a neměla jediný důvod je odmítnout. Mně ale v tu chvíli došlo, že peníze ve firmě očividně jsou. Jen nebyly pro mě,“ přiznala Alena.
Tentokrát už pochvalu nepřijala
Několik dní o celé situaci mlčela, protože nechtěla jednat v emocích. Potom požádala svého nadřízeného o schůzku. Neřekla mu, od koho přesně informaci získala, ale oznámila, že ví, že nově přijímaní lidé na srovnatelných pozicích dostávají výrazně vyšší mzdu než ona. Připomněla svoje zkušenosti, odpovědnost i skutečnost, že právě ona nové zaměstnance zaučuje. Vedoucí jí nejprve vysvětloval, že situace na pracovním trhu se změnila a že firma musí novým uchazečům nabídnout konkurenceschopné podmínky. Pro Alenu to však byla spíše definitivní odpověď na otázku, kterou si kladla několik let.
„Zeptala jsem se ho, proč firma musí zaplatit novému člověku víc, aby ho získala, ale nemusí zaplatit člověku, který už deset let dokazuje, že svou práci umí. Na to už žádná pořádná odpověď nepřišla,“ uvedla. Nakonec dostala nabídku na zvýšení mzdy o několik tisíc korun, která však stále nedosahovala částky, s níž nastoupila její nová kolegyně. Ještě před několika lety by ji možná přijala a byla ráda alespoň za nějaký posun. Tentokrát ale měla pocit, že problém už dávno není pouze v částce na výplatní pásce.
Kytice najednou znamenala něco úplně jiného
Alena si proto aktualizovala životopis a začala se rozhlížet po jiných možnostech. Překvapilo ji, jak rychle dostala několik pozvánek k pohovoru. Zkušenosti, které ve své současné firmě považovala za samozřejmost, měly na trhu práce mnohem větší hodnotu, než si sama připouštěla. Nakonec přijala nabídku od jiné společnosti, kde dostala vyšší základní mzdu, než jakou jí původní zaměstnavatel nabízel po její stížnosti. Neodcházela ve zlém a s většinou kolegů se rozloučila ráda. Přesto pro ni poslední týdny byly zvláštní. Teprve při odchodu si totiž uvědomila, kolik let čekala, až někdo jiný její práci spravedlivě ocení.
Kytici, kterou dostala k desátému výročí, měla ještě dlouho usušenou doma ve váze. Původně jí připomínala, že někam patří a že si její práce někdo všímá. Po rozhovoru o mzdách získala úplně jiný význam. „Došlo mi, že poděkování je hezké, ale účty se z něj nezaplatí. Nejvíc mě mrzelo, že kdybych se o platu nové kolegyně náhodou nedozvěděla, pravděpodobně bych ještě několik dalších let věřila tomu, že firma opravdu víc nabídnout nemůže,“ řekla.
Dnes svého rozhodnutí nelituje. Z celé zkušenosti si odnesla hlavně jedno poučení. Dlouholetá loajalita může být pro zaměstnavatele cenná, ale sama o sobě nezaručuje, že se automaticky projeví také ve výplatě. Alena roky čekala, že vedení její zkušenosti jednou ocení samo. Nakonec zjistila, že mnohem důležitější bylo začít si jejich hodnotu uvědomovat sama.
