Američané si spletli Airbus se stíhačkou. Dvě rakety před 38 lety zabily 290 lidí v letadle Iran Air

V létě 1988 vrcholila osmiletá válka mezi Íránem a Irákem. Konflikt se přenesl také do Perského zálivu, kde obě země napadaly tankery a obchodní lodě protivníků. Spojené státy do oblasti vyslaly válečná plavidla, která měla chránit lodní dopravu. Američtí námořníci přitom věděli, že se mohou střetnout s íránskými čluny, letadly i protilodními raketami.

Jedním z nasazených plavidel byl raketový křižník USS Vincennes. Moderní loď vybavená systémem Aegis dokázala současně sledovat velké množství vzdušných cílů. Technika však stále poskytovala pouze údaje, které museli správně vyhodnotit lidé.

Ráno 3. července se Vincennes zapojil do střetu s íránskými rychlými čluny v Hormuzském průlivu. Situace na můstku a v bojovém informačním centru byla hektická. Loď manévrovala, její děla pálila na hladinové cíle a posádka očekávala možný útok ze vzduchu. Podle pozdějších zjištění se křižník během boje dostal do íránských teritoriálních vod.

Jen několik desítek kilometrů od něj se na letišti Bandar Abbás připravoval ke startu Airbus A300B2 registrace EP-IBU. Let Iran Air 655 byl pravidelným spojem do Dubaje, jehož cesta měla trvat přibližně půl hodiny. Na palubě bylo 274 cestujících a 16 členů posádky. Mezi oběťmi se později uvádělo 57 dětí a osm kojenců.

Letoun odstartoval se zpožděním, ale jinak se jeho cesta nijak nevymykala běžnému provozu. Řídící povolil pilotům stoupat po civilní vzdušné trase A59, širokém koridoru vedoucím přes Hormuzský průliv směrem ke Spojeným arabským emirátům. Posádka udržovala rádiové spojení s civilním řízením a odpovídač vysílal správný civilní kód v režimu Mode III.

Radar USS Vincennes letoun zachytil krátce po startu a přidělil mu označení Track 4131. Systém ukazoval, že objekt stoupá, přesto se mezi operátory prosadila představa, že jde o íránskou stíhačku F-14 Tomcat. Írán tyto stroje získal ještě před islámskou revolucí a Američané se obávali, že by mohly nést zbraně schopné ohrozit jejich lodě.

K omylu přispěla matoucí práce s údaji. Jeden z operátorů zachytil vojenský identifikační signál, který pocházel z jiného letadla na letišti, a spojil jej s Airbusem. V bojovém centru se následně opakovalo hlášení, že neznámý stroj klesá a zrychluje směrem ke křižníku. Data systému Aegis přitom ukazovala opak: Iran Air 655 soustavně stoupal ve své letové trase.

Na nedaleké americké fregatě USS Sides dospěli ke klidnějšímu závěru. Její velitel kapitán David Carlson neviděl žádné známky útočného profilu ani elektronické vyzařování charakteristické pro bojový letoun. Cíl podle jeho přístrojů pomalu stoupal a choval se jako dopravní letadlo. Na Vincennes však jednotlivé pochybnosti nedokázaly zastavit stále naléhavější obraz blížícího se útoku.

Americké lodě se pokoušely neznámý letoun varovat. Sedm výzev vyslaly na vojenské nouzové frekvenci a další na mezinárodní civilní nouzové frekvenci. Posádka letu 655 však vojenský kanál nemohla běžně sledovat. Civilní hlášení navíc nebyla určena číslem letu, nýbrž „neidentifikovanému íránskému letadlu“, případně používala údaje o poloze a rychlosti, podle nichž piloti nemuseli bezpečně poznat sami sebe.

Žádné varování nezaznělo na frekvenci, na níž Airbus komunikoval s civilním řízením letového provozu. Ani řídící v Bandar Abbásu výzvy nezachytili nebo je posádce nepředali. Piloti proto neměli důvod tušit, že je americký křižník považuje za hrozbu. Pokračovali ve stoupání a hlásili průlet přidělenými výškami.

V bojovém centru Vincennes mezitím pracoval i časový tlak. Letadlo se přibližovalo, posádka očekávala útok a každou novou informaci vykládala ve světle původního předpokladu, že sleduje F-14. Odporující údaje – civilní kód odpovídače, pravidelná trasa i stoupání – tuto představu nerozbily.

Kapitán Will Rogers nakonec dospěl k závěru, že pokud bude čekat déle, nemusí už mít čas loď ubránit. Požádal o povolení k palbě a následně vydal rozkaz odpálit dvě protiletadlové řízené střely Standard SM-2.

V okamžiku útoku se Airbus nacházel uvnitř civilního koridoru a stoupal mezi letovými hladinami 120 a 140, tedy přibližně mezi 3 650 a 4 250 metry. Od startu uplynulo necelých osm minut. Posádka právě komunikovala s oblastním řízením v Teheránu a její vysílání neobsahovalo nic, co by svědčilo o problému nebo vědomí hrozícího nebezpečí.

Rakety vypuštěné z Vincennes urazily vzdálenost k cíli během několika desítek sekund. Jejich hlavice explodovaly v blízkosti letadla a zasypaly je střepinami. Airbus byl zničen ve vzduchu a jeho trosky dopadly do moře nedaleko ostrova Kešm.

Nikdo z 290 lidí na palubě nepřežil. Záchranné čluny na hladině nacházely části letadla, zavazadla a těla cestujících. Katastrofa se stala nejsmrtelnějším sestřelením civilního dopravního letadla v dějinách až do zničení letu Malaysia Airlines MH17 v roce 2014, při němž zemřelo 298 lidí.

První americká vyjádření tvrdila, že letoun letěl mimo civilní trasu, klesal proti lodi a nereagoval na opakovaná varování. Později zveřejněná data však potvrdila, že Airbus byl ve vzdušném koridoru, vysílal civilní identifikační kód a po celou dobu stoupal. Nešlo tedy o nečekaný manévr dopravního letadla, ale o chybné vyhodnocení informací na válečné lodi.

Americké vojenské vyšetřování označilo sestřelení za tragickou nehodu vzniklou v bojovém prostředí. Kapitán Rogers nebyl potrestán. Zpráva uznala některé chyby v předávání informací a doporučila změny ve výcviku, komunikaci i zobrazování údajů systému Aegis. Zároveň však hájila velitelovo rozhodnutí jako pochopitelné vzhledem k tomu, co mu jeho podřízení hlásili.

Mezinárodní organizace pro civilní letectví potvrdila, že let IR655 dodržoval schválenou trasu a běžné postupy. Případ se stal učebnicovým příkladem takzvaného scénářového myšlení: jakmile si lidé vytvoří představu o útočící stíhačce, začnou nejednoznačné informace nevědomky přizpůsobovat očekávanému příběhu a přehlížejí důkazy, které mu odporují.

Írán podal na Spojené státy žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Spor skončil v roce 1996 dohodou, podle níž měly USA zaplatit celkem 131,8 milionu dolarů v rámci širšího vyrovnání. Z toho 61,8 milionu připadlo rodinám obětí letu 655. Washington však nepřijal právní odpovědnost a Íránu se formálně neomluvil. Američtí představitelé pouze vyjádřili hlubokou lítost nad ztrátou životů.

Po 38 letech proto případ zůstává nejen tragédií civilního letectví, ale také symbolem rozdílu mezi přiznáním chyby a převzetím odpovědnosti. Letadlo nebylo skryté, nevypnulo odpovídač a neletělo proti křižníku v bojovém sestupu. Pohybovalo se po známé trase a stoupalo k přidělené výšce. Smrt 290 lidí nezpůsobila porucha radaru, nýbrž způsob, jakým lidé jeho správné údaje ve stresu vyložili.

Zdroje: