Boeing zničil šest domů, v troskách přežilo batole. Na palubě Pan Am před 44 lety zemřelo 153 lidí

Boeing 727-235 registrace N4737 nesl jméno Clipper Defiance a létal už čtrnáct let. V pátek 9. července 1982 obsluhoval spoj Pan American World Airways z Miami do San Diega se zastávkami v New Orleans a Las Vegas. První část cesty proběhla normálně. V Louisianě cestující vystoupili a nastoupili noví, doplnilo se palivo a posádka se začala chystat k pokračování do Las Vegas.

Na palubě bylo 145 lidí: 138 cestujících včetně jednoho zaměstnance aerolinek na pomocném sedadle v kokpitu a sedm členů posádky. Kapitán Kenneth McCullers měl nalétáno přes 11 700 hodin, z toho většinu na Boeingu 727. Letoun řídil první důstojník Donald Pierce, rovněž zkušený pilot.

Nad letištěm v New Orleans však rostly bouřkové přeháňky. Východně od dráhy 10, přímo ve směru odletu, se pohyboval silný déšť a vítr rychle měnil směr i rychlost. Posádka o nestálých podmínkách věděla. Netušila ale, že se nedaleko konce dráhy vytváří jev, před nímž tehdejší technika ještě neuměla spolehlivě varovat.

Při pojíždění slyšeli piloti informaci o výstrahách před nízkoúrovňovým střihem větru. První důstojník si proto vyžádal nový údaj. Řídící ohlásil vítr ze 70 stupňů rychlostí 17 uzlů s nárazy do 23 uzlů a dodal, že se podmínky rychle mění.

Kapitán nebezpečí nepřehlédl. Nařídil nechat při vzletu narůst o něco vyšší rychlost a vypnout klimatizační odběry, aby motory poskytly maximální dostupný tah. Krátce před rozjezdem dostal jiný přistávající stroj upozornění, že předchozí těžký Boeing zaznamenal ve výšce asi 30 metrů rozdíl větru o deseti uzlech.

Tehdejší výstražný systém pouze porovnával údaje několika anemometrů na letišti. Neuměl přesně ukázat polohu a sílu microburstu ani pilotům jednoznačně sdělit, že v odletové trase čeká smrtelný sestupný proud. V okamžiku vydání povolení ke vzletu navíc systém aktivní poplach nezobrazoval.

Let 759 zahájil rozjezd po dráze 10 krátce před 16:08 místního času. Během akcelerace déšť zesílil a piloti zapnuli stěrače. Letoun se odlepil přibližně ve 16:08:40 a vystoupal jen do výšky 30 až 45 metrů. Pak se jeho stoupání zastavilo.

Boeing vletěl do microburstu – úzkého proudu studeného vzduchu, který se pod bouřkovým mrakem řítí k zemi a po nárazu se rozlévá do stran. Letadlo nejprve potká protivítr, jenž zvýší rychlost a vztlak. Během několika sekund však proletí sestupným proudem a dostane se do zadní části jevu, kde se protivítr prudce zmenší nebo změní v zadní vítr. Vztlak mizí právě ve chvíli, kdy vzduch tlačí stroj dolů.

NTSB vypočítal, že se protivítr po vzletu zmenšil asi o 38 uzlů a Boeing současně zasáhl sestupný proud. Posádka měla na rozpoznání změny a reakci jen několik sekund. Přidání tahu mnoho nepomohlo: motory už pracovaly téměř naplno a pod letadlem nebyl prostor pro získání rychlosti sklopením přídě.

Asi 21 sekund po odlepení zasáhl Boeing ve výšce přibližně 15 metrů první řadu stromů. Pokračoval ještě několik set metrů, strhával další stromy a elektrické vedení a propadal se do obytné čtvrti Kenner. Od konce dráhy jej dělilo přibližně 1,4 kilometru.

Palivem zatížený letoun se po prvním nárazu rozpadal. Jeho části prolétly několika ulicemi, zničily šest domů a dalších pět vážně poškodily. Následoval výbuch a rozsáhlý požár. První policisté dorazili do prostoru, kde se trosky Boeingu promíchaly se zbytky domů, automobily a vyvrácenými stromy.

V letadle nepřežil nikdo. Zahynulo všech 145 lidí na palubě a dalších osm obyvatel čtvrti, celkem tedy 153 osob. Čtyři lidé na zemi utrpěli zranění. Údaj v titulku je proto třeba číst jako celkovou bilanci tragédie, nikoli jako počet lidí uvnitř Boeingu.

Uprostřed spáleniště si zástupce šerifa Gerald Hibbs všiml pohybu a zaslechl slabý zvuk. Pod převrácenou matrací a dalšími troskami objevil přibližně rok a půl starou Melissu Trahanovou. Dívka ležela poblíž své postýlky a překážka, která ji zavalila, ji zároveň ochránila před žárem. Utrpěla jen menší popáleniny.

Média jí začala říkat „zázračné dítě letu 759“. Její matka a čtyřletá sestra při nehodě zemřely. Otec přežil pouze proto, že byl v době pádu v práci. Melissa se stala jedinou živou tváří události, při níž nikdo z letadla neměl šanci uniknout.

NTSB určil jako pravděpodobnou příčinu střet s microburstem vyvolaným střihem větru při odlepení a počátečním stoupání. Sestupný proud a rychlý úbytek protivětru vytvořily situaci, jejíž účinky piloti nemohli včas rozpoznat a zastavit. Přispěla omezená schopnost tehdejších pozemních systémů poskytnout řídícím a posádkám jednoznačné varování.

Závěr neudělal z pilotů lehkomyslné hazardéry. Posádka na dostupné informace reagovala a vytvořila si rychlostní rezervu, jenže varování nepopisovalo skutečnou intenzitu jevu. Microburst ležel zhruba 640 metrů východně od hlavního letištního snímače a nejsilněji udeřil až poté, co už Boeing nemohl vzlet bezpečně přerušit.

Katastrofa letu 759 se spolu s dalšími nehodami stala důkazem, že měření větru na několika místech nestačí. Následoval vývoj přesnějších systémů, terminálových dopplerovských radarů i palubních výstrah. Piloti dostali také nové postupy pro únik z microburstu a jasnější pravidla, kdy se vzletu nebo přistání u bouřky vzdát.

Na místě v Kenneru dnes stojí obnovené domy a nedaleko také památník se jmény obětí. Tragédii připomíná číslo 153, její průběh je ale třeba vyprávět přesně: 145 lidí zemřelo v Boeingu, osm na zemi a pod troskami jednoho ze šesti zničených domů přežilo batole. Jediný pohyb pod matrací se stal poslední nadějí dne, kdy počasí během 21 sekund srazilo dopravní letoun do ulic.

Zdroje: