Článek
O dárku už bylo rozhodnuto. Měla jsem jen poslat peníze
„Vybral jsem našim týden v lázních. Vyjde to na třicet tisíc, takže každý dáme patnáct. Pošli mi to prosím do konce měsíce.“
Takovou zprávu mi bratr David poslal minulý týden. Bez předchozí domluvy, bez otázky, kolik chci přispět, a hlavně bez sebemenšího zaváhání nad tím, jestli si takovou částku vůbec můžu dovolit.
Rodiče budou slavit čtyřicáté výročí svatby a oba jsme chtěli vymyslet něco hezkého. O společném dárku jsme mluvili už v létě, ale tehdy padaly návrhy na slavnostní oběd, divadlo nebo víkendový pobyt. Nikdy jsme se nebavili o třiceti tisících.
David má dobře placenou práci, vlastní dům a s manželkou oba vydělávají slušné peníze. Já bydlím se synem v nájmu a moje čistá mzda je něco přes dvaatřicet tisíc. Když zaplatím bydlení, energie, jídlo a všechno kolem školy, rozhodně mi nezůstává patnáct tisíc, které bych mohla bez přemýšlení poslat na dárek.
Odepsala jsem mu, že je to krásný nápad, ale tak velký příspěvek nezvládnu.
Volal mi během deseti minut.
„Vždyť je to jednou za čtyřicet let,“ řekl. „To se snad můžeš trochu plácnout přes kapsu.“
Zeptala jsem se ho, jestli vůbec tuší, kolik mi měsíčně zbývá.
„No tak já taky nemám peníze zadarmo.“
To samozřejmě nemá. Jenže mezi tím, když si člověk musí odpustit jednu dražší večeři, a tím, když kvůli dárku nemá na běžné výdaje, je dost podstatný rozdíl.
Najednou jsem měla pocit, že musím obhajovat celou svoji výplatu
Navrhla jsem, že přispěju čtyřmi tisíci. Pro mě je i to dost peněz, ale dokázala bych je během několika týdnů odložit.
David se zarazil.
„Takže já dám šestadvacet a ty čtyři? To ti přijde fér?“
Přiznávám, že jsem chvíli nevěděla, co odpovědět. Chápu, že ani on nechce platit celý drahý dárek. Jenže já jsem mu přece neříkala, aby kupoval něco za třicet tisíc. Tu cenu určil sám.
Vysvětlila jsem mu, že pokud chce dárek rozdělit přesně napůl, musíme společně vybrat něco, na co máme oba. Třeba pobyt na dvě noci nebo hezký víkend s večeří.
„Ale naši si zaslouží něco pořádného,“ namítl.
Jako by levnější dárek znamenal, že si jich vážím méně.
Pak se začal vyptávat, za co vlastně utrácím. Připomněl mi naši letní dovolenou, přestože jsme se synem byli pět dní na chalupě u kamarádky a většinu času si sami vařili.
„Když máš na dovolenou, musíš mít i na rodiče.“
To už mě naštvalo.
Řekla jsem mu, že se nehodlám před vlastním bratrem zpovídat z každé utracené koruny. Nemusím mu vysvětlovat, proč synovi kupuju boty nebo proč si občas zajdeme na pizzu.
David mi odpověděl, že bych měla umět lépe hospodařit.
Přitom vůbec neví, jak moje hospodaření vypadá. Ví jen to, že nemám takový příjem jako on.
A podle toho, jak mluvil, měl pocit, že když je patnáct tisíc zvládnutelná částka pro něj, měla by být automaticky zvládnutelná i pro mě.
Rodiče o naší hádce nevědí. A já nechci, aby se to dozvěděli
Nejvíc mě mrzí, že jsme se dokázali pohádat kvůli něčemu, co mělo rodičům udělat radost.
Táta s mámou nikdy nebyli lidé, kteří by očekávali luxusní dárky. Když jsme jim naposledy pořídili společné fotografie v pěkných rámech, měli z nich větší radost než z drahých věcí, které jsme kupovali dřív.
David to ale vidí jinak. Podle něj je kulaté výročí příležitost, kdy se máme jako děti pořádně předvést.
Po několika dnech jsme spolu mluvili znovu. Řekla jsem mu, že rodiče mám stejně ráda jako on, ale nechci si kvůli výročí půjčovat peníze ani sahat na rezervu, kterou mám pro případ nečekaných výdajů.
„Takže ten pobyt mám zaplatit sám?“ zeptal se.
„Nemusíš ho kupovat vůbec. Můžeme vymyslet něco jiného.“
To ho podráždilo ještě víc. Prý už má všechno vybrané a těšil se, jak budou rodiče překvapení.
Nakonec jsme se nedohodli.
David chce pobyt koupit a dát ho rodičům za sebe. Já jim zaplatím společnou slavnostní večeři a připravím malé album rodinných fotografií. Původně jsem chtěla, abychom jim dárek předali společně, ale ne za cenu, že budu několik dalších měsíců dohánět peníze, které jsem neměla utratit.
Bratr mi od té doby píše jen stručně. Mám pocit, že si myslí, že jsem ho v tom nechala samotného.
A mně je to líto, protože jsem ho nikdy nechtěla nechat platit něco za mě. Jen jsem chtěla, abychom se nejdřív domluvili na částce, kterou oba zvládneme.
Pořád přemýšlím, jestli jsem neměla ustoupit a nějak těch patnáct tisíc sehnat. Pak ale otevřu internetové bankovnictví, podívám se na blížící se platby a rychle mě to přejde.
Rodičům samozřejmě přeju krásné výročí. Dokonce věřím, že si lázeňský pobyt užijí, pokud jim ho David opravdu koupí.
Jen bych byla ráda, kdyby bratr konečně pochopil, že stejná částka nemusí pro dva lidi znamenat stejnou oběť.
On by po zaplacení patnácti tisíc nejspíš trochu omezil zábavu.
Já bych musela začít počítat, na čem ušetřím do další výplaty.
A opravdu nechci, aby se z lásky k rodičům stala soutěž, ve které prohraje ten, kdo má menší plat.
