Článek
Dovolenou jsem měla schválenou, ale telefon jsem si prý měla hlídat
„Kdyby něco, tak buď na telefonu.“
Šéf mi to řekl poslední den před dovolenou, když jsem mu předávala seznam rozpracovaných úkolů. Přikývla jsem, protože jsem chtěla odejít v klidu a nepředpokládala jsem, že tím souhlasím s nepřetržitou dostupností.
V práci jsem už osm let. Dělám administrativu a starám se o několik zákazníků, takže chápu, že se občas objeví problém, který je potřeba vyřešit rychle. Právě proto jsem před odjezdem připravila podklady, doplnila sdílené složky a s kolegyní Evou prošla věci, které by se mohly během týdne objevit.
Odjížděla jsem s pocitem, že je všechno zařízené.
S manželem a synem jsme si pronajali malý apartmán na Šumavě. Žádný luxus, jen pár dní mimo město, výlety a večery bez obvyklého spěchu. První dva dny jsem přesto automaticky kontrolovala pracovní e-mail. Pak mi manžel řekl, že když už jsme si dovolenou zaplatili, mohla bych na ní být také hlavou.
Třetí den jsme vyrazili na delší procházku. Telefon jsem měla v batohu se ztlumeným zvoněním a vytáhla ho až odpoledne.
Čekal tam jeden zmeškaný hovor od šéfa.
A zpráva: „Potřeboval jsem tě. Tohle opravdu nepovažuju za loajální přístup.“
Nejdřív jsem si myslela, že se stalo něco vážného.
Okamžitě jsem mu zavolala zpátky. Nezvedl to, tak jsem napsala Evě.
Ukázalo se, že šéf hledal jeden dokument pro zákazníka. Byl uložený přesně tam, kde jsem před odjezdem uvedla, a Eva mu ho mezitím poslala.
Nikomu nevznikla škoda. Nic se nezpozdilo.
Přesto jsem zbytek odpoledne přemýšlela, co mě po návratu čeká.
Nejhorší bylo, že jsem se začala omlouvat za něco úplně normálního
Večer jsem šéfovi napsala, že mě mrzí, pokud vznikla komplikace, ale byla jsem na výletě a telefon jsem nesledovala.
Odpověděl až druhý den.
„Od zkušených lidí očekávám větší nasazení. Loajalita se ukazuje právě v takových situacích.“
Tu zprávu jsem si přečetla několikrát.
Vlastně mě překvapilo, jak rychle jsem začala hledat chybu u sebe. Možná jsem měla telefon kontrolovat častěji. Možná jsem měla nechat zapnuté vyzvánění. Možná jsem měla před odjezdem zdůraznit, že dokument opravdu leží ve sdílené složce.
Pak se mě manžel zeptal, proč se vůbec snažím obhajovat to, že jsem na dovolené nezvedla pracovní hovor.
Nedokázala jsem mu pořádně odpovědět.
Asi proto, že u nás ve firmě je podobné chování už dlouho normální. Jedna kolegyně vyřizovala faktury z nemocničního pokoje. Jiný kolega se chlubil, že zákazníkovi odpověděl během dovolené u moře. Šéf tyhle příklady rád vypráví na poradách jako důkaz, že máme skvělý tým.
Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Sama jsem několikrát odpovídala na pracovní zprávy o víkendu a měla jsem dobrý pocit, že jsem ochotná pomoct.
Jenže teď jsem zjistila, že z dobrovolné ochoty se postupně stalo očekávání.
Zbytek dovolené jsem měla telefon neustále poblíž. Při obědě jsem kontrolovala displej a při výletu se několikrát zastavila, abych zjistila, jestli nemám zprávu.
Syn se mě jednou zeptal, jestli už zase pracuju.
Řekla jsem, že ne.
Jenže úplně pravda to nebyla.
Po návratu jsem chtěla vědět, kdy vlastně smím nebýt k dispozici
První pondělí po dovolené si mě šéf zavolal do kanceláře.
Vrátil se k nepřijatému hovoru a řekl, že ho moje nedostupnost zklamala. Podle něj by člověk na mojí pozici měl chápat, že firma někdy potřebuje pomoc i mimo pracovní dobu.
Zeptala jsem se, jestli ode mě tedy očekává, že budu během každé dovolené připravená zvednout telefon.
„Ne pokaždé. Ale když je potřeba.“
„A jak mám poznat, kdy bude potřeba, když předem nevím, že budeš volat?“
Na to mi nedokázal jasně odpovědět.
Řekla jsem mu, že ráda připravím lepší předávání práce a že při skutečné mimořádné situaci samozřejmě můžeme hledat řešení. Ale nechci mít celý týden dovolené telefon v ruce jen proto, že někdo možná nebude vědět, kde je uložený soubor.
Šéf se zatvářil, že zbytečně řeším maličkosti.
Prý nikdy neřekl, že mám pracovat celý týden.
A v tom je právě problém. On po mně nechce osm hodin práce denně. Chce, abych byla pořád připravená těch osm hodin kdykoli začít.
Nakonec jsme se domluvili, že před další dovolenou určíme konkrétní zastupování a případné mimořádné situace budeme řešit zvlášť.
Nebyla to žádná velká výhra. Šéf se neomluvil a já si nejsem jistá, jestli mi tuhle debatu někdy nepřipomene při hodnocení.
Ale poprvé po osmi letech jsem řekla nahlas, že moje ochota má své hranice.
Když jsem potom v kuchyňce vyprávěla Evě, jak rozhovor dopadl, přiznala, že si už několikrát vzala dovolenou jen na papíře. Ve skutečnosti každý den kontrolovala zprávy, protože se bála, aby nevypadala nespolehlivě.
Právě to mě na celé situaci znepokojuje nejvíc.
Nikdo nám oficiálně nenařizuje, abychom na dovolené pracovaly. Přesto máme pocit, že odmítnout může ohrozit naši pověst ve firmě.
Příští měsíc si beru další tři dny volna. Tentokrát už nebudu před odjezdem slibovat, že budu kdykoli na telefonu.
A přiznávám, že jsem zvědavá, jestli se po návratu bude zase řešit moje loajalita, nebo konečně jen práce, za kterou mě firma platí.
