Článek
„Tak co, dáš si pivo?“ zeptal se táta a bylo rozhodnuto
S Martinem jsme se vzali letos na jaře. Moji rodiče ho před svatbou znali asi rok a půl a vztahy mezi nimi byly do té doby zdvořilé, i když trochu formální. Martin rodičům vykal, oni jemu také a nikdo to nijak neřešil.
Táta je ale člověk, který má na společenské zvyklosti vlastní názor. Když jsme po svatbě přijeli na první větší rodinný oběd, najednou na Martina začal mluvit jinak.
„Tak co, dáš si pivo?“
Martin se trochu zarazil, ale odpověděl: „Jo, díky, dám si.“
Mně na tom nepřišlo nic zvláštního. Říkala jsem si, že táta prostě spontánně přešel k tykání a tím je věc vyřízená. Martin to očividně pochopil stejně.
Asi o půl hodiny později se bavili o autě a Martin řekl: „A cos s tím nakonec udělal?“
Táta zvedl oči od talíře.
Maminka přestala jíst.
Dokonce i moje sestra se na Martina podívala způsobem, jako by právě řekl něco neslušného.
Táta odpověděl krátce a zbytek oběda byl citelně chladnější. Cestou domů se mě Martin zeptal, co udělal špatně.
„Asi čekal, že on bude tykat tobě a ty mu pořád vykat,“ řekla jsem.
Martin se zatvářil naprosto nechápavě.
„A proč?“
Na to jsem vlastně žádnou rozumnou odpověď neměla.
Podle rodiny se úcta pozná hlavně podle toho, kdo má právo říkat ty
Ještě večer mi volala maminka.
Prý byl táta z Martinova chování zklamaný. Nečekal, že mu nový zeť začne bez dovolení tykat. Když jsem připomněla, že táta začal Martinovi tykat první, maminka řekla, že to přece není totéž.
„Tatínek je o třicet let starší.“
„Ale pokud chce, aby mu Martin vykal, proč mu sám tyká?“
„Protože je to tvůj otec.“
To měla být zřejmě celá odpověď.
Druhý den se ozvala i sestra. Podle ní měl Martin pochopit, že tátovo tykání neznamená automatickou nabídku vzájemného tykání. Měl prý počkat, až mu táta výslovně řekne, že mu může tykat také.
Když jsem to Martinovi vysvětlila, nevěřil mi.
„Takže tvůj táta mi může říkat Martine, co budeš pít, a já mám odpovídat: Ano, pane Nováku?“
Trochu přeháněl, ale rozuměla jsem, proč ho to štve.
Martin je hodně citlivý na vztahy, ve kterých má jeden člověk automaticky vyšší postavení jen kvůli věku nebo funkci. Nechce nikoho urážet, ale zároveň nechápe, proč by vzájemná úcta měla fungovat jen jedním směrem.
A právě to moji rodinu popudilo ještě víc.
Táta nakonec prohlásil, že jestli Martin neumí respektovat základní pravidla slušnosti, nemá si s ním moc co říct. Martin odpověděl, že mu rád bude vykat, pokud mu bude vykat i táta.
Od té chvíle spolu skoro nemluví.
Připadám si jako překladatelka mezi dvěma dospělými muži
Nejhorší je, že oba po mně chtějí, abych toho druhého přiměla ustoupit.
Táta mi říká, že bych měla manželovi vysvětlit, jak se chová v rodině k rodičům své ženy. Martin zase nechápe, proč bych měla podporovat pravidlo, podle kterého má být automaticky v podřízenější pozici.
Já bych byla nejraději, kdyby si prostě tykali a přestali z jedné záležitosti dělat otázku rodinné cti.
Pokusila jsem se o tom s tátou mluvit sama. Zeptala jsem se ho, proč mu vlastně začal tykat.
„Je to zeť, tak snad mu nebudu do smrti vykat.“
„Tak proč ti nemůže tykat on?“
Táta chvíli mlčel.
„Protože jsem mu to nenabídl.“
A tím jsme se zase dostali na začátek.
Martin mezitím řekl, že se nebude nikam vnucovat. Na poslední rodinnou návštěvu se mnou nejel, protože prý nechce sedět u stolu, kde bude každé oslovení předmětem kontroly. Rodiče to samozřejmě pochopili jako další důkaz jeho arogance.
Mě celá situace mrzí hlavně proto, že před tímhle incidentem spolu vycházeli docela dobře. Dokázali se hodinu bavit o autech nebo opravách domu a táta několikrát říkal, že je rád, že mám vedle sebe spolehlivého chlapa.
Teď jako by všechno přebilo jedno zájmeno.
Martin mi řekl, že pokud táta příště začne vykat, bude mu vykat taky. Pokud mu bude tykat, bude tykat zpátky. Mně to vlastně připadá fér.
Rodině ne.
Podle nich si rovnoprávnost s rodiči jednoduše nemůže nárokovat.
A já začínám mít pocit, že už se dávno nehádáme o tykání a vykání. Jde o to, jestli má můj manžel po vstupu do rodiny automaticky přijmout hierarchii, kterou si sám nevybral.
Nevím, kdo z nich nakonec ustoupí.
Vím jen, že bych nikdy nečekala, že největší problém po mé druhé svatbě nebude bývalý partner, peníze ani společné bydlení.
Budou to dvě písmena.
Ty.
