Článek
Stížnost přišla kvůli vysavači v půl deváté
„Mohli byste s tím vysáváním o víkendu začínat trochu později?“
Soused z bytu pod námi mě zastavil na chodbě, když jsem se vracela z nákupu. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, o čem mluví.
Pak mi vysvětlil, že je v sobotu ráno budí hluk od nás. Prý hlavně vysavač a posouvání židlí v kuchyni.
Zeptala jsem se, v kolik podle něj vysáváme.
„Dneska už před devátou.“
Bylo půl deváté.
Máme dvě děti, oba s manželem pracujeme a sobotní dopoledne je často jediná chvíle, kdy uděláme větší úklid. Nevysávám v šest ráno ani nepouštím vrtačku. Prostě kolem osmé nebo půl deváté uklidíme byt, abychom potom mohli někam vyrazit.
Řekla jsem mu, že se zkusíme hlídat a nezačínat úplně brzy. Nechtěla jsem se hádat kvůli vysavači.
Jenže už během toho rozhovoru jsem si říkala, že je na celé věci něco trochu absurdního.
Jeho byt znám hlavně podle hudby.
Sousedi pod námi mají rádi návštěvy. A tím nemyslím dvě kamarádky u vína. Několikrát do měsíce mají večer společnost, hudbu, hlasité hovory na balkoně a bouchání dveří na chodbě. V létě jsme je slyšeli běžně ještě ve dvě ráno.
Několikrát jsem se vzbudila, jednou i děti.
Nikdy jsem jim kvůli tomu nezazvonila.
Říkala jsem si přesně to, co mi soused později oznámil on: jsme ve městě, v domě žijí další lidé a úplné ticho prostě nebude.
Jejich hudba je společenský život, náš úklid prý bezohlednost
Další pátek měli návštěvu znovu. Hudba nebyla vyloženě nesnesitelná, ale kolem jedné ráno se několik lidí přesunulo na balkon přímo pod naší ložnicí a začali se hlasitě smát a kouřit.
Manžel zavřel okno.
„Tak zítra v devět nevysávej, ať se chudáci vyspí,“ řekl.
Musela jsem se smát.
V sobotu jsem opravdu čekala déle. Vysavač jsem zapnula až před desátou a říkala si, že tím máme sousedský mír zachráněný.
O týden později mě ale sousedka zastavila u výtahu. Prý nás ráno slyší i při přesouvání jídelních židlí a děti někdy běhají po bytě.
„My chodíme pozdě spát, takže o víkendu potřebujeme dospat.“
Tentokrát už jsem se ozvala.
Řekla jsem jí, že my zase někdy potřebujeme spát v noci, ale jejich návštěvy nám to moc neumožňují.
Podívala se na mě překvapeně.
„Ale to není každý den.“
„My taky nevysáváme každý den v osm.“
Prý je večerní posezení normální a člověk musí počítat s tím, že když bydlí ve městě, sousedi žijí.
„Tak to asi platí i ráno,“ odpověděla jsem.
To se jí nelíbilo.
Najednou nebyla řeč o vzájemné toleranci, ale o tom, že jsme údajně schválně hluční a nechápeme, že o víkendu lidé odpočívají.
Dohodnout se dá jen tehdy, když pravidla platí pro obě strany
Nechtěla jsem z toho dělat válku. Žít několik metrů od lidí, se kterými se každý týden potkáváte ve výtahu, a demonstrativně si dělat naschvály, je podle mě cesta do pekla.
Tak jsme se s manželem domluvili, že o víkendu větší úklid před devátou dělat nebudeme, pokud to není nutné. Dětem také připomínáme, aby ráno zbytečně neběhaly po bytě.
Zároveň jsem ale sousedům řekla, že od nich čekáme totéž večer. Nemusí mít doma absolutní ticho, jen bychom byli rádi, kdyby se po půlnoci nekřičelo na balkoně a hudba nebyla slyšet v našem pokoji.
Soused odpověděl, že nechce žít jako v domově důchodců.
To už jsem neměla moc co dodat.
Nechci ani já.
Jen mi připadá zvláštní chtít po ostatních ohleduplnost přesně v těch hodinách, kdy se to hodí mně, a svoje vlastní hlučné zvyky označit za normální součást života.
Minulý víkend měli návštěvu znovu. Kolem půlnoci hudbu ztlumili a lidé z balkonu se přesunuli dovnitř. Možná náhoda, možná si přece jen něco vzali z našeho rozhovoru.
Já v sobotu zapnula vysavač krátce po deváté.
Nikdo nezazvonil.
Takže možná dokážeme vedle sebe normálně bydlet, aniž by jedna domácnost určovala, kdy přesně má ta druhá právo vydávat zvuky.
Ve městě opravdu člověk musí něco vydržet.
Jen bych byla ráda, kdyby tahle životní moudrost neplatila pokaždé jen pro sousedy.
