Článek
Moje hrnky byly v krabici pod skříní
Do kanceláře jsem přišla o něco dřív, protože jsem nechtěla první den po nemocenské dobíhat na poslední chvíli. Měla jsem trochu nervy, ale zároveň jsem se těšila na známé prostředí, kolegy a obyčejný pracovní chaos.
Otevřela jsem dveře a automaticky zamířila ke svému stolu.
Seděla tam cizí žena.
Na monitoru měla otevřený náš systém, vedle klávesnice stál její hrnek a na opěradle židle visel svetr.
Chvíli jsem si opravdu myslela, že jsem si spletla místo.
„Dobrý den,“ řekla jsem.
Ona se usmála a představila se. Nastoupila prý před dvěma týdny jako nová posila oddělení.
„Já tady sedím,“ řekla jsem trochu hloupě.
Zarazila se.
„Mně řekli, že je ten stůl volný.“
V tu chvíli přišla kolegyně Jana, objala mě a začala se ptát, jak mi je. Když viděla můj výraz, došlo jí proč.
„Jo, oni tě asi přesunou.“
„Kam?“
Nevěděla.
Moje osobní věci byly v kartonové krabici pod skříní. Hrnek, blok, pár propisek, fotografie dětí a malá rostlina, kterou mezitím někdo zaléval.
Nebyla to žádná tragédie. Stůl není moje vlastnictví a firma se kvůli mně samozřejmě nemůže na týdny zastavit. Jen bych čekala, že když se vracím po sedmi týdnech, někdo mi aspoň řekne, kde budu pracovat.
Místo toho jsem stála uprostřed kanceláře s kabelkou a krabicí v ruce.
Každý mě vítal, ale nikdo nevěděl, jaká je moje práce
Vedoucí dorazil asi o půl hodiny později. Když mě viděl, byl milý a říkal, že je rád, že jsem zpátky. Pak jsem se zeptala, kde mám sedět.
„To ještě doladíme.“
Dostala jsem provizorně místo po kolegovi, který měl ten den home office.
Pak přišlo něco mnohem nepříjemnějšího.
Moji agendu během nemocenské rozdělili mezi několik lidí. Některé klienty převzala nová kolegyně, část práce Jana a jeden větší projekt už vedl někdo z jiného oddělení.
Chápala jsem to. Práce musela pokračovat.
Jenže nikdo mi nedokázal říct, co z toho dostanu zpátky.
„Teď se hlavně pomalu zapoj,“ řekl vedoucí.
Do čeho?
První den jsem skoro neměla co dělat. Projížděla jsem e-maily, zjišťovala, co se za dobu mé nepřítomnosti změnilo, a několikrát jsem se přistihla, že sedím nad prázdným seznamem úkolů.
Před nemocenskou jsem nestíhala. Každé ráno jsem měla několik věcí, které hořely ještě před první kávou.
Teď jsem se musela ptát, jestli někdo nepotřebuje pomoct.
Kolegyně byly milé, ale občas zazněla věta, která mě píchla.
„Tohle už dělá Klára.“
„Tady jsme to během tvé nepřítomnosti nastavili jinak.“
„Tohle už nemusíš řešit.“
Po třetím „nemusíš“ jsem začala mít nepříjemný pocit, že vlastně nikdo nečekal, že se vrátím.
Nechtěla jsem svůj starý stůl, chtěla jsem vědět, že se mnou pořád počítají
Po týdnu provizoria jsem si domluvila schůzku s vedoucím. Řekla jsem mu, že chápu změny během mé nepřítomnosti, ale potřebuji vědět, jaká je moje role teď.
Nešlo mi o židli ani o zásuvku s propiskami.
Potřebovala jsem vědět, jestli se mnou firma dál počítá stejně jako předtím, nebo se moje práce mezitím rozdělila tak dobře, že jsem se vrátila vlastně navíc.
Vedoucí byl nejdřív překvapený.
Prý ho vůbec nenapadlo, že to tak vnímám. Všechno podle něj vzniklo postupně a prakticky. Nová kolegyně potřebovala místo, klienti potřebovali kontaktní osobu a některé změny se během těch týdnů osvědčily.
„Ale samozřejmě s tebou počítáme.“
Zeptala jsem se tedy jak.
To už bylo konkrétnější. Domluvili jsme se, které klienty si převezmu zpátky a na čem budu nově pracovat. Nakonec se ukázalo, že část mojí staré agendy už ani nechci zpět, protože vznikly zajímavější úkoly, které můžu dělat místo ní.
Stůl jsem také dostala. Jiný, na druhém konci kanceláře.
První den mi to vadilo. Teď už skoro ne.
Co mi ale vadí pořád, je způsob, jakým se můj návrat nechal úplně náhodě. Jako by stačilo otevřít dveře a nějak se přece někam vejdu.
Možná to vedení opravdu nemyslelo nijak zle. Možná prostě řešili provoz a nikoho nenapadlo, jak zvláštně člověku bude, když po týdnech doma přijde a zjistí, že jeho místo, práce i každodenní rutina už dávno fungují bez něj.
Dnes už mám zase plný kalendář a vlastní úkoly. Nová kolegyně u mého původního stolu sedí dál a vycházíme spolu dobře.
Jen když někdy vidím svou starou fotografii dětí, kterou jsem si přestěhovala na nový stůl, vzpomenu si na ten první den.
Nejhorší nebylo zjistit, že někdo sedí na mojí židli.
Nejhorší bylo pár hodin vůbec nevědět, jestli je ve firmě ještě místo i pro mě.
