Článek
9. listopadu a 1:40 ráno: Na briefingu bylo moře, v počítači hora
Air New Zealand nabízela od roku 1977 jedenáctihodinové vyhlídkové lety k Antarktidě. Cestující ráno odletěli z Aucklandu, nad ledovým kontinentem pozorovali Rossův ostrov, základny McMurdo a Scott i horu Erebus a večer se vraceli přes Christchurch. Na Antarktidě se nepřistávalo.
Posádka letu TE901 absolvovala 9. listopadu traťový briefing. Kapitán Jim Collins a první důstojník Greg Cassin z něj získali představu, že poletí středem McMurdova průlivu nad rovným mořským ledem. Erebus měl zůstat asi 50 kilometrů východně.
Za tímto obrazem se skrývala čtrnáct měsíců stará chyba. Trasa v pozemním počítači byla omylem posunuta na západ nad bezpečný průliv. Po upozornění jiného kapitána ji navigační oddělení chtělo opravit a v 1:40 ráno 28. listopadu přesunulo cílový bod o 27 námořních mil, přibližně 50 kilometrů, na východ.
Pracovníci věřili, že pouze opravují polohu McMurda. Nový kurz však vedl přímo přes 3 794 metrů vysoký Erebus. Collins ani Cassin o posunu nevěděli a ráno nové souřadnice správně zadali do navigačního systému DC-10.
Po 8:03: Valgria chtěla z letadla ven
Odlet z aucklandského letiště Māngere byl naplánován na 8:03. Ještě před startem však jedna cestující požadovala, aby ji personál nechal vystoupit. Oficiální novozélandská historická databáze uvádí, že se na palubu vrátila teprve poté, co ji pracovníci Air New Zealand ujistili, že antarktické lety jsou bezpečné.
Pozdější rekonstrukce ji identifikuje jako šestasedmdesátiletou Valgrii Rawlinsovou z Aucklandu, která používala invalidní vozík. Není doloženo, že mluvila o předtuše. Jisté je, že chtěla letadlo opustit, nechala se přesvědčit a odletěla.
McDonnell Douglas DC-10-30 registrace ZK-NZP zamířil na jih s 237 cestujícími a 20 členy posádky. Podávala se snídaně se šumivým vínem, oběd s dezertem Peach Erebus a promítaly se filmy o polárních výpravách. Palubní brožura popisovala Erebus jako strážce McMurda.
Nikdo uvnitř netušil, že počítač vede letadlo právě k němu.
12:18–12:45: Posádka sestoupila za lepším výhledem
Nad Rossovým ostrovem ležela nízká oblačnost. McMurdo ohlásilo její spodní hranici kolem 610 metrů, lehké sněžení a dohlednost asi 64 kilometrů. Řízení nabídlo radarové navedení do výšky 460 metrů, radar však DC-10 nezachytil a zařízení TACAN neposkytlo posádce spolehlivou vzdálenost.
Kapitán našel mezery v oblačnosti a sestoupil za viditelnosti, jak to kvůli lepšímu výhledu dělaly i některé dřívější spoje. Ve 12:42 oznámil pokračování vizuálně. O tři minuty později posádka hlásila výšku 1 830 metrů a sestup k 610 metrům. Byla to její poslední zpráva.
DC-10 provedl dvě klesavé zatáčky a srovnal se ve výšce přibližně 460 metrů. Piloti byli přesvědčeni, že letí nad širokým McMurdovým průlivem a před sebou mají rovnou bílou plochu. Ve skutečnosti se nacházeli nad Lewisovým zálivem a navigační systém je vedl k severnímu úbočí Erebu.
Omyl podporovaly tvary krajiny. Hory a mysy po stranách se podobaly bodům očekávaným na západní trase. Viděná krajina tak zdánlivě potvrzovala polohu, kterou měla posádka v hlavě.
12:49: Hora se skryla v bílé prázdnotě
Fotografie cestujících ukázaly, že krajina byla do stran viditelná. Před letadlem však rozptýlené světlo, nízká oblačnost a bílý povrch vytvořily sektorový whiteout. Svah ztratil stíny, obrysy i hranici s oblohou a vypadal jako pokračování rovné ledové plochy.
Posádka proto horu nepoznala, přestože zabírala téměř celý výhled před přídí. Když kapitánovi začala připadat situace nejistá, rozhodl se stoupat a otočit. V témže okamžiku se rozezněla výstraha blízkosti země. Palubní systém volal „pull up“, palubní inženýr hlásil 500 a poté 400 stop nad terénem a kapitán požádal o výkon pro opakování přiblížení.
Na únik zbývalo přibližně šest sekund. Ve 12:49 narazil DC-10 rychlostí okolo 475 kilometrů v hodině do spodního svahu hory ve výšce zhruba 450 metrů nad mořem. Letoun se rozpadl a palivo vzplálo. Všech 237 cestujících a 20 členů posádky zemřelo při nárazu.
Vrak byl nalezen až kolem půlnoci. Následující den horolezci potvrdili, že nikdo nepřežil. Nehoda se stala nejhorší civilní katastrofou Nového Zélandu. Operace v mrazu a mezi ledovcovými trhlinami dostala název Operation Overdue.
Vyšetřování: Jedna katastrofa, dva zásadně odlišné závěry
První oficiální zpráva hlavního vyšetřovatele Rona Chippindalea zdůraznila rozhodnutí kapitána sestoupit pod stanovené bezpečné výšky a pokračovat v prostoru se špatně rozeznatelným povrchem, když si posádka nebyla jistá polohou. Veřejnost tento závěr četla jako obvinění mrtvých pilotů.
Královská vyšetřovací komise vedená soudcem Peterem Mahonem došla v roce 1981 k opačnému těžišti odpovědnosti. Za rozhodující příčinu označila chybu zaměstnanců aerolinek, kteří naprogramovali letadlo na trať proti Erebu a změnu posádce neoznámili. Přispěly briefing vytvářející chybnou představu o trase, praxe předchozích nízkých průletů i whiteout, na nějž piloti nebyli dostatečně připraveni.
Mahon vedení Air New Zealand obvinil, že vyšetřování zakrývalo důkazy „organizovanou litanií lží“. Tato část byla později soudně zrušena kvůli překročení pravomoci a nedodržení práva kritizovaných osob na vyjádření. Spor o příčiny tím neskončil.
Podstatná posloupnost zůstává doložená. Posádka dostala při školení obraz letu nad průlivem, ráno nevědomky vložila do počítače souřadnice vedoucí k hoře a v bílém antarktickém světle viděla krajinu odpovídající tomu, co očekávala. Ujištění o bezpečném výletu, které v Aucklandu přesvědčilo Valgrii Rawlinsovou k návratu, proto působí krutě až zpětně. Riziko tehdy neviděla ona, posádka ani lidé, kteří ji uklidňovali.
Zdroje:
