Článek
„Táta říkal, že můžeme jet v sobotu do aquaparku“
Dcera s tím přišla v úterý večer, když jsem chystala věci na další den. Řekla to úplně samozřejmě, protože z jejího pohledu už bylo rozhodnuto.
„Jaký aquapark?“
„Táta říkal, že pojedeme.“
Podívala jsem se na manžela. Seděl u stolu s telefonem a tvářil se, jako by právě slyšel něco, co se ho týká jen velmi okrajově.
„Já jsem řekl, že bychom mohli,“ opravil ji.
Jenže děti mezi „mohli bychom“ a „pojedeme“ žádný velký rozdíl neslyší, zvlášť když jim to člověk řekne nadšeným tónem a ještě začne mluvit o tobogánech.
V sobotu jsme přitom měli být u mojí maminky, což manžel věděl. Navíc bylo potřeba koupit vstupenky, zjistit otevírací dobu, připravit věci dětem a hlavně vymyslet, kdy vlastně pojedeme.
„Tak to zařiď,“ řekla jsem mu.
Zvedl oči od telefonu.
„Co mám zařídit?“
„Ten aquapark.“
Chvíli bylo ticho a potom přišlo klasické: „Tak když už jsi u počítače, můžeš se podívat na lístky, ne?“
Přesně takhle to u nás funguje.
On řekne dětem, že bychom mohli na víkend na hory, a já pak hledám ubytování. Slíbí synovi, že mu uděláme narozeninovou oslavu doma, a já počítám děti, objednávám jídlo a řeším, kde budou spát. Řekne dceři, že jí určitě koupíme určitou věc, a nakonec jsem já ta, kdo vysvětluje, že stojí víc, než jsme chtěli utratit.
Martin rozdává hezké možnosti. Já potom doručuju realitu.
Nejhorší chvíle je, když řeknu ne před dětmi
Dlouho jsem to prostě dělala.
Bylo jednodušší sednout večer k internetu a něco objednat než se hádat. Jenže časem jsem si všimla, že začínám být naštvaná ještě dřív, než Martin svůj nápad dořekne, protože už dopředu vidím všechno, co bude následovat.
Zlomilo se to kvůli víkendovému pobytu.
Jednou přišel syn celý nadšený, že táta slíbil noc v jednom hotelu s bazénem. Bylo to místo, o kterém děti mluvily už delší dobu, ale nikdy jsme se na ničem konkrétním nedomluvili.
„Táta říkal, že pojedeme příští měsíc.“
Tentokrát jsem nic nezačala hledat.
Večer jsem se Martina zeptala, kdy pobyt rezervoval.
„Ještě ne.“
„Tak ho prosím rezervuj.“
Za dva týdny se nestalo nic. Pak už hotel neměl volný termín, který Martin dětem naznačil.
Dcera se rozbrečela a syn se zeptal: „Mami, proč jsi to nezařídila dřív?“
To mě zasáhlo přesně do místa, které už bylo dost podrážděné.
„Protože to slíbil táta.“
Martin se na mě podíval tak, že jsem okamžitě věděla, co přijde.
„Nemusíš to řešit před dětmi.“
A kde to mám řešit? V tajné poradě, během které zase všechno zachráním, aby on zůstal tím, kdo má skvělé nápady?
Děti byly zklamané a ve výsledku jsem před nimi stejně působila jako člověk, který celou věc komplikuje.
Martin totiž neřekl: zapomněl jsem to zařídit.
Řekl: „Máma se do toho moc nehrnula.“
Přestala jsem zachraňovat sliby, které jsem sama nedala
To už jsem večer opravdu vybuchla. Ne nějak dramaticky, ale řekla jsem mu, že už nebudu automaticky zařizovat věci, které dětem slíbil bez předchozí domluvy se mnou.
Martin namítal, že jsme přece rodiče oba a že se všechno nedá dělit stylem „tohle jsi řekl ty, tak si to udělej“.
S tím souhlasím. Jenže společné rodičovství podle mě neznamená, že jeden člověk rozdává dětem radost a druhý zajišťuje logistiku, finance a případné zklamání.
Domluvili jsme se na jednoduchém pravidle. Pokud některý z nás dětem slíbí něco, co vyžaduje peníze, cestování nebo větší organizaci, musí se nejdřív zeptat toho druhého. Když to neudělá, organizace zůstává na něm.
První test přišel rychle.
Martin dceři řekl, že by mohli jít o víkendu společně na koncert, který chtěla vidět. Dcera za mnou hned přišla, jestli koupím lístky.
Řekla jsem: „Tohle domlouval táta, tak to vyřeš s ním.“
Nebyla nadšená. Martin také ne.
Ale lístky nakonec koupil sám.
Musel zjistit termín, dopravu i to, kdy se vrátí. Večer mi potom skoro pobaveně řekl, že kolem jedné akce je „docela dost zařizování“.
Ano.
Přesně.
Nemyslím si, že to dělal schválně celé roky. Jemu prostě připadalo, že nejdůležitější je něco vymyslet, zatímco všechny malé kroky potom se nějak samy stanou.
Jenže samy se nestávaly. Dělala jsem je já.
A už nechci být v rodině člověk, který kazí legraci jen proto, že jako jediný počítá s tím, kolik stojí, kdy začíná a kdo tam všechny odveze.
Když něco dětem slíbíme spolu, zařídíme to spolu.
Když něco slíbí sám, může být klidně dál ten hodný táta.
Jen k tomu tentokrát dostane i rezervační formulář.
