Článek
Vložky kupuju hlavně kvůli němu
Minulý týden jsem stála v drogerii s balíčkem vložek v ruce a došlo mi, že už je vlastně vůbec nepotřebuju.
Přesto jsem je dala do košíku.
Doma jsem balení nechala v koupelně na místě, kde ho Petr určitě uvidí. Pak jsem večer řekla: „Je mi nějak blbě, asi to zase přišlo.“
Přikývl a dál hledal něco v telefonu.
A já cítila úlevu.
Je to směšné, já vím.
Moje menstruace už dlouho není pravidelná a nakonec se zastavila úplně. Řešila jsem to i s gynekoložkou, takže sama vím, co se se mnou děje. Jen Petrovi jsem to neřekla.
Místo toho jednou za několik týdnů hraju malé divadlo.
Nevařím kolem toho velký příběh. Jen řeknu, že mě bolí břicho. V koupelně nechám balíček hygienických potřeb. Když se chce večer přitulit a já nemám náladu, někdy použiju právě tohle jako výmluvu.
Petr nemá důvod pochybovat.
A já mám pocit, že jsem si koupila další měsíc, kdy se na mě může dívat jako na stejnou ženu jako dřív.
Přitom rozumem vím, jak hloupé to je.
Nejde mi o menstruaci, ale o to slovo „stará“
Petr mi nikdy neřekl, že jsem stará.
To musím přiznat.
Nekritizuje moje vrásky, nepočítá mi šedivé vlasy a neotáčí se na ulici za dvacetiletými způsobem, který bych musela předstírat, že nevidím.
Ten problém je hlavně ve mně.
Před pár lety jednou u známých někdo mluvil o menopauze a Petr ze srandy prohodil něco ve smyslu, že „to už pak ženským začne jiná etapa života“.
Možná to nemyslel vůbec zle.
Jenže mně ta věta zůstala v hlavě.
Jiná etapa.
Já žádnou jinou etapu nechtěla. Nechtěla jsem být zařazená mezi ženy, které už mají „tohle za sebou“. Nechtěla jsem, aby si mě Petr spojil s klimakteriem, návaly, věkem a tím, že už nejsem ta žena, se kterou kdysi plánoval děti.
Přitom děti už jsou skoro dospělé. V zrcadle vidím, že nejsem třicetiletá. Vlasy si barvím častěji než dřív a u některých fotek už automaticky hledám lepší úhel.
Ale menstruace byla v mojí hlavě poslední potvrzení, že ještě pořád patřím do té předchozí skupiny.
Dokud ji „mám“, nejsem stará.
Aspoň tak absurdně jsem si to nastavila.
Pak se mě jednou Petr zeptal: „Ty to máš nějak často, ne?“
Úplně mě polilo horko.
A ještě směšnější bylo, že jsem nevěděla, jestli to byl nával, nebo obyčejná panika z toho, že mě prokoukl.
Nakonec se víc bojím své lži než jeho reakce
Od té chvíle mi začalo docházet, kam jsem se dostala.
Hlídám si vlastní historku před člověkem, se kterým spím přes dvacet let v jedné posteli. Petr mě viděl po porodu, s horečkou, se stehy po operaci, zvracet při střevní viróze a jednou mě tahal ze sprchy, když jsem uklouzla nahá na mokré podlaze.
A já se před ním teď bojím přiznat menopauzu.
To je vlastně skoro komické.
Jen mně do smíchu moc není.
Nedávno jsme leželi večer v posteli a Petr mi položil ruku na bok. Úplně obyčejně. Zeptal se, proč jsem poslední dobou tak nervózní, kdykoli se bavíme o zdraví nebo věku.
Málem jsem mu to řekla.
Už jsem měla otevřenou pusu.
Pak jsem řekla: „Nevím.“
Takže zatím pořád lžu.
Ale už aspoň vím, že to nechci dělat dlouho.
Protože za tím není žádné tajemství, které by Petr potřeboval znát kvůli sobě. Je za tím hlavně můj strach. Že mě jednou uvidí jinak. Že místo manželky uvidí starší ženskou. Že něco v jeho očích zmizí a já to poznám.
Možná nezmizí nic.
Možná bude jeho první reakce jen: „Aha. A proč jsi mi to neřekla?“
A já pak budu muset vysvětlovat celý ten rok s vložkami v koupelně.
Toho se dnes bojím skoro víc než samotného přiznání.
Poslední balíček jsem zatím nevyhodila. Pořád leží ve skříňce. Jen už ho neposouvám schválně dopředu, aby si ho Petr všiml.
Asi začínám chápat, že stáří nezačne ve chvíli, kdy žena přestane menstruovat.
Ale něco ve mně pořád potřebuje čas, aby tomu uvěřilo.
A hlavně aby pochopilo, že pokud mě Petr jednou přestane vidět jako ženu jen kvůli tomu, co se přirozeně změnilo v mém těle, pak problém nebude v mém věku.
Jen zatím sbírám odvahu zjistit, jestli se celou dobu nebojím úplně zbytečně.
