Článek
Na poradě mi představil tabulku, kterou jsem sama vytvořila
„Tady bych vám chtěl ukázat, jak se to dá dělat efektivněji,“ oznámil Radek a promítl na obrazovku přehled reklamací.
Poznala jsem ho okamžitě. Stejné sloupce, stejné barevné označení a dokonce stejná chyba v nadpisu, kterou jsem kdysi opravovala v novější verzi.
Tu tabulku jsem vytvořila před čtyřmi lety.
Radek ji teď představoval jako pomůcku, která nám pomůže konečně zavést do oddělení pořádek. Když jsem poznamenala, že ji používáme už dlouho, usmál se na mě.
„Jasně, ale teď si ukážeme, jak s ní pracovat správně.“
Několik kolegyň sklopilo oči. Jedna se na mě podívala a nepatrně zavrtěla hlavou.
Ve firmě pracuju šestnáct let. Zažila jsem tři vedoucí, několik změn systému a tolik reorganizací, že si už některé ani nepamatuju. Nejsem člověk, který odmítá novinky. Naopak jsem často pomáhala zavádět nové postupy, protože jsem znala práci od úplného začátku až po vyřízení složitějších případů.
Radek nastoupil před dvěma lety. Bylo mu tehdy osmadvacet, byl šikovný, rychle se učil a měl spoustu nápadů. První tři měsíce seděl vedle mě, vysvětlovala jsem mu náš systém a ukazovala, kde najde potřebné podklady.
Neměla jsem s tím problém. Docela jsme si rozuměli.
Pak odešla naše vedoucí na jinou pozici a Radek dostal její místo. Já o něj neusilovala, protože jsem o vedení oddělení nestála.
Jen jsem nečekala, že se ze člověka, kterého jsem zaučovala, najednou stane někdo, kdo mi bude vysvětlovat úplné základy mé práce.
Když ho opravím, prý nejsem otevřená změnám
Radek má rád porady. Používá anglické výrazy, mluví o efektivitě a často opakuje, že potřebujeme nový pohled. Samo o sobě mi to nevadí, jenže občas působí, jako by před jeho nástupem naše oddělení fungovalo jen náhodou.
Nedávno rozhodl, že budeme reklamace uzavírat hned po odeslání odpovědi zákazníkovi. Upozornila jsem ho, že u některých případů musíme počkat na potvrzení dalších podkladů, jinak se nám budou vracet.
„To je ten starý způsob uvažování,“ odpověděl přede všemi.
Za týden jsme několik reklamací znovu otevírali, protože chyběly informace, které jsem zmiňovala.
Nešla jsem za ním s tím, že jsem měla pravdu. Jen jsem mu ukázala konkrétní případy a navrhla úpravu postupu.
Poděkoval mi, ale na další poradě oznámil, že přišel na drobnou změnu, která nám ušetří práci.
Byla to přesně ta úprava.
Nejvíc mě na tom trápí, že se začínám hlídat. Když na poradě řekne něco nepřesného, přemýšlím, jestli ho mám opravit. Nechci vypadat jako protivná starší kolegyně, která novému vedoucímu nedopřeje autoritu.
Jenže když mlčím, dopadá to na práci nás všech.
Jednou jsem se o tom zmínila mladší kolegyni. Řekla mi: „On má asi pocit, že musí pořád dokazovat, proč je šéf.“
Možná má pravdu.
Ale proč to musí dokazovat zrovna tím, že se ke mně chová jako k začátečníkovi?
O respekt jsem si nakonec musela říct přímo
Po další poradě jsem Radka požádala o rozhovor mezi čtyřma očima.
Řekla jsem mu, že respektuju jeho pozici a nevadí mi, když zavádí změny. Vadí mi ale způsob, jakým se mnou mluví před ostatními, zvlášť když vysvětluje věci, na kterých jsem sama pracovala.
Nejdřív nechápal.
„Já přece všem vysvětluju postupy stejně.“
„Jenže ostatní jsi před dvěma lety nezaučoval ty. Já tebe ano.“
To ho zaskočilo.
Pak řekl, že má pocit, že jeho návrhy často zpochybňuju. Přiznala jsem, že se ozvu, když vidím problém, ale že to nedělám proto, abych mu komplikovala vedení. Dělám to proto, že už jsem podobnou situaci někdy řešila a vím, co může následovat.
„Nemusíš se mnou souhlasit,“ řekla jsem mu. „Ale nemusíš se mnou mluvit, jako bych tomu nerozuměla.“
Chvíli jsme se bavili docela normálně. Radek přiznal, že má tlak shora na výsledky a bojí se, aby nevypadal nerozhodně. Také mi řekl, že někdy moje poznámky vnímá jako kritiku své práce.
To jsem dokázala pochopit. Jen jsem mu připomněla, že zkušenější kolega nemusí být automaticky konkurence.
Od té schůzky se jeho chování trochu změnilo. Občas se mě před rozhodnutím zeptá na názor a na poslední poradě dokonce řekl, že jeden z postupů vznikl díky mojí práci.
Překvapilo mě, jakou jsem z takové maličkosti měla radost.
Pořád ale někdy sklouzne k poučování a já mám zase chuť mu připomenout, kdo mu kdysi vysvětloval, kde se v našem systému vůbec přihlašuje.
Neudělám to. Nemám potřebu ho zesměšňovat.
Jen už také nehodlám předstírat, že moje zkušenosti začaly existovat až ve chvíli, kdy je objevil nový vedoucí.
Je mi dvaapadesát a vím, že se pořád mám co učit. Klidně i od člověka, který je o dvacet let mladší.
Ale byla bych ráda, kdyby připustil, že to může fungovat také obráceně.
