Článek
Večer mě shodil před přáteli, v noci už chtěl mít klid
„S ní si musíš všechno zapsat do kalendáře, jinak máš doma průšvih,“ prohlásil Tomáš u večeře s přáteli a všichni se rozesmáli. On taky. Já se usmála jen ze slušnosti, protože jsem věděla, na co naráží.
Před odchodem jsem mu totiž připomněla, že slíbil v sobotu vyzvednout objednaný nábytek. Ne poprvé. Poslední dobou jsem měla pocit, že si v naší domácnosti musím pamatovat i jeho úkoly, a několikrát jsme se kvůli tomu pohádali. Teď z toho před ostatními udělal historku o přehnaně náročné partnerce.
Doma jsem mu řekla, že mě to mrzelo. Odpověděl, že jsem přecitlivělá a že přece každý poznal vtip. Já mu zase vyčetla, že se umí smát na můj účet, ale neumí uznat, když mě něco zraní. Oba jsme zvýšili hlas a nakonec odešli každý do jiné místnosti.
Asi o hodinu později přišel do ložnice, lehl si vedle mě a začal mě hladit po zádech. Dřív bych mu polibek nejspíš vrátila, protože mezi námi pořád byla přitažlivost a takhle jsme se po hádkách často usmiřovali.
Tentokrát jsem se otočila a zeptala se: „A co ta večeře?“
Povzdechl si. „Já myslel, že už budeme v pohodě.“
„Ale o ničem jsme se nebavili.“
„Musíme to zase rozebírat?“
A mně došlo, že mu nejde jen o to, aby mě objal. On tím chce celou nepříjemnou část večera přeskočit.
Pro něj je blízkost omluva. Já ji tak vždycky nevnímám
Nechci tvrdit, že jsem při našich dřívějších usmiřováních jen neochotně souhlasila. Někdy jsem po něm sama toužila, i když jsem na něj ještě byla naštvaná. Dokázalo být hezké cítit, že se pořád chceme, přestože jsme si před hodinou lezli na nervy.
Jenže pak přišlo ráno a Tomáš se choval, jako by se nic nestalo. Když jsem se vrátila k tomu, kvůli čemu jsme se pohádali, nechápal proč.
„Vždyť jsme se včera usmířili.“
Já si ale pamatovala jen to, že jsme přestali mluvit. Nikdy neřekl, že ho mrzí jeho poznámka, a já jsem mu vlastně také nevysvětlila, proč mi tolik vadila. Stejný spor se pak klidně opakoval o týden později.
Když jsem mu to jednou řekla, bral to skoro jako odmítnutí jeho samotného. Prý se snaží přijít první, natáhnout ruku a dát najevo, že nechce válku. A já místo toho vytahuju další výhrady.
V tom jsem mu rozuměla. Nechtěla jsem, aby měl pocit, že musí absolvovat nějaký výslech, než se mě smí dotknout. Jenže ani já nechci mít pocit, že přijetím objetí automaticky potvrzuju, že už nemám co říct.
„Můžeš mě obejmout, i když se na něčem neshodneme,“ vysvětlovala jsem mu. „Ale nemůžeš se pak tvářit, že jsme se shodli.“
Nakonec přiznal, že pro něj je fyzická blízkost způsob, jak mi dát najevo, že mě má rád, i když se pohádáme. Slova mu v tu chvíli nejdou. A když se k němu přitulím, cítí, že jsme zase v pořádku.
Já v tom objetí cítím náklonnost. Jen ne automaticky vyřešený problém.
Nechci po hádce vítězit. Chci vědět, že mě slyšel
O víkendu jsme o tom mluvili znovu, tentokrát přes den, kdy jsme nebyli ani unavení, ani čerstvě rozčilení. Řekla jsem mu, že nepotřebuju hodinovou debatu ani omluvu za každou maličkost. Potřebuju alespoň chvíli, kdy oba uznáme, co se stalo a proč to tomu druhému vadilo.
Tomáš přiznal, že se konfliktům raději vyhýbá. Když už má pocit, že jsme zase blízko, bojí se něco znovu otevřít, aby se nerozjela další hádka. To jsem předtím nevěděla. Myslela jsem, že mu na mých pocitech jednoduše nezáleží.
Domluvili jsme se, že když bude jeden z nás potřebovat pauzu, řekne to nahlas a domluvíme se, kdy se k tématu vrátíme. A že sex ani objetí nebudeme používat jako potvrzení, že je všechno vyřízené.
Zatím to není dokonalé. Minulý týden jsme se zase nepohodli a Tomáš se po chvíli snažil změnit téma. Když jsem ho upozornila, že jsme ještě neskončili, byl otrávený. Tentokrát ale neodešel a nakonec jsme si řekli, co každý potřeboval.
Potom mě objal. Nečekal, že bude následovat něco dalšího, a já jsem neměla pocit, že musím volit mezi blízkostí a vlastním názorem.
Možná pro někoho zbytečně řešíme věci, které se dají přejít jedním polibkem. Já už ale vím, že když něco přejdu večer, neznamená to, že mě to nebude bolet ráno.
A nechci se dostat do situace, kdy se začnu partnerovým dotekům vyhýbat jen proto, že po nich už nemůžu mluvit o tom, co se mezi námi stalo. Raději si vyslechnu i nepříjemnou odpověď, než abychom si znovu řekli, že jsme v pohodě, a za týden se pohádali kvůli úplně stejné věci.
